Dokument zvaný Rudé právo z neděle 4. května 1969 mne usvědčuje z omylu:
„Letošní 1. máj v hlavním městě Slovenské socialistické republiky – v Bratislavě – se prakticky nelišil od předchozích oslav svátku pracujících.“
No ale když čtu dál ten článek na titulce RP, jenž je obdařen stručným a trefným titulkem „Ve znamení internacionalismu a pevného odhodlání k tvořivé práci“, informujícím nadtitulkem „NÁRODY ČESKOSLOVENSKA OSLAVILY SVÁTEK PRÁCE“ a upřesňujícím podtitulkem „Straničtí a vládní představitelé na manifestacích pracujících“ tak zjišťuji, že jsem se zase tak až moc nespletl. Protože tehdejší oslavy začaly v Praze i dalších městech „namnoze už ve středu“:
„Konala se slavnostní zasedání plén výborů Národní fronty, národních výborů, společenských organizací, na počest Svátku práce probíhala shromáždění pracujících v desítkách závodů a podniků.“
Jasňačka, takhle to probíhalo tutově v mém rodném Liberci, dočasně studijních Poděbradech i v posléze zrodněné Praze. Žádné průvody. Závodní schůze, kde radující se pracující měli na vodítku jejich šéfové. Možná proto se pracující PAL Kbely v dobovém Filmovém týdeníku tváří tak kysele. Ale měli by být rádi, protože jim začínal dlouhý, předlouhý víkend – čtvrtek, pátek a sobota. V neděli se zase šlo do práce.
Aha, říkáte si, tak proto vyšly noviny v neděli! Ano, ale to není celé vysvětlení. Až do konce roku 1968 totiž vycházívaly noviny denně, tedy i v neděli. Nejen Rudé právo, ale i Národní noviny o sto let dříve. I jiné deníky vycházívaly denně. Co se to před 50 lety změnilo? Změnilo se mnohé. V ČSSR se třeba objevily víkendy. (A neděle bez novin, zato v sobotu s víkendovými přílohami.) Soudruzi Dederóni drželi víkendy už od roku 1964, u nás od začátku roku 1966 byly aspoň každou sudou soboty volné. A horníci měli soboty volné všechny! (Aby mohli chodit na placené subotniky. Tedy ti, kteří neměli směnu, protože těžní kola se nezastavovala.)
Od začátku roku 1969 se blaho víkendů už vztahovalo na všechny. Jenže pracovní doba zůstala praktiš stejná. Zrušily se totiž všechny svátky! Tedy ne svátky, ty se slavily v patřičný sváteční den. Ale aby erár nepřišel o pracovní dobu, tak se „víkend“ k těm svátkům přesunul. A někdy jindy (nebo hned) se šlo o víkendu do práce – buď v sobotu nebo v neděli, aby se chybějící den napracoval. Tentokrát bolševik ponechal hned tři dny volna – aby se zbavil mas teoreticky politicky nespokojeného pracujícího lidu, jež vyráželo na chaty a zahrádky. (A bylo k tomu prakticky vybízeno.)
Nejblíže Praze se prvomájový průvod konal v Řevnicích, kde (jak vidno ve zmiňovaném Týdeníku) pochodovali skautové, vodáci, hasiči a jiní podobní provokatéři. Vlastně to byl asi jediný průvod, protože jinde (třeba v Ústí nad Labem) se scházely jen řízené demošky. Takto slavil „národ český“. A co jiné národy ČSSR?
V Brně se průvodovalo klasicky. Včetně roztančených krasavic v národních krojích a tlemících se soudruhů lidových milicionářů. (Někteří z nich pak vraždili na brněnských ulicích hned 21. srpna téhož roku.) Promluvil zde i soudruh Oldřich Černík, ministerský předseda, jeden ze čtyř čelných hrdinů osmašedesátého, který se později stal aktivním kolaborantem, aby si zachoval funkci. (Což mu vydrželo jen asi rok. Jak sám později konstatoval: „Prosral jsem pozici i čest.“)
Takže takto slavil „národ moravský“. Ale ne, vlastně bolševická věrchuška. Protože ani v Ostravě, kde byli před Dům kultury VŽKG nahnáni zástupci horníků a hutníků (asi ubohé kancelářské krysy) „nebyla záplava transparentů jako minulá léta“:
„Byl to poněkud zvláštní První máj, odpovídající složité situaci, do které se naše společnost dostala. Přišli především ti, kteří to myslí se socialismem v Československu co nejpoctivěji, ti, kteří nemohli zůstat o velikém svátku mezinárodního proletariátu doma nebo odjet někam na víkend.“
Skutečný proletariát ovšem mizel ze zamořené Ostravy jak jen mohl. Zabíjet čas pičovinami? No, to ovšem ještě nebyl krajským tajemník KSČ ten cyp, vynálezce dobrovolných „Mamulových sobot“.
A tak asi nejvíce slavil „slovenský národ“ v Bratislavě. Slováci tedy hlavně slavili to, že od ledna konečně zase jednou mají vlastní stát s vlastním, slovenským, občanstvím, a to Slovenskou socialistickou republiku. Snad proto se tyto oslavy „prakticky nelišily“ od předcházejících let – včetně průvodu. Na tribuně stál a z patra ke svému lidu mluvil největší Slovák Dr. Gustáv Husák, čerstvý (od 17. dubna) První tajemník KSČ. Tady se nacházel pupek oslav. Sem zamířily bratrské delegace ze států socialistické světové soustavy. (Což byly státy okupační, okupované, ovládané a vykrádané bratrským Sovětským svazem – o což se Rusáci snaží dodnes, Mlhošu.)
Dubček si někde lízal rány, které nečekaně utržil po hokejových virválech. Dubnové plénum ÚV KSČ ho odsunulo na téměř zbytečnou služebnou funkci: Stal se „jen“ předsedou Federálního shromáždění. Nakonec prosral svou pozici i čest, avšak na rozdíl od Černíka to nikdy nepřiznal…
No a jak tento sváteční den strávil pan prezident a soudruh generál Ludvík Svoboda? Alespoň ten (alespoň protentokrát) zachoval svou osmašedesátnickou úroveň: Společně s dalšími dvěma tisíci výletníků rajzoval po českokrumlovském zámku.
A já? Nejspíš jsem šel v jiném tradičním májovém průvodu Liberečáků: Od nádraží v Rychnově nad Mohelkou přes rozhlednový vrch Kopaninu dolů na Malou Skalu, kde na jižních svazích v závětří hřebene Suchých skal už zářily bílé koruny kvetoucích třešní.
Pamětníci si pamatují, co zažili a jak se při tom cítili, dokumenty mluví přesněji – když v nich umíte číst.
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 14. května 2019.
