pátek 13. března 2020

Elektrorealita

aneb Proč potřebujeme elektroauta


Počítají producenti práce elektrické se zaváděním elektromobility?  Dosud platná Státní energetická koncepce z roku 2015 ne. A proč by taky měla???

***

V seriálu článků o elektromobilitě jsem se pokusil něčeho dopočítat, přičemž jsem se občas spletl a něco i popletl. Nicméně jak napsal čtenář J. Vintr: „Ty výpočty jsou poněkud zmatené, ale výsledek je v každém případě jasný. Provozovat současně miliony elektromobilů je vysoko nad možnosti současné výroby elektrické energie a přenosové soustavy.“

Kuriosní při tom jest, že zatímco se masivně stavějí továrny na akumulátorové baterie, do kterých hodlá Evropská komis nalíti 3,5 miliardy €, nestavějí se nové energetické zdroje. Nikoli tak masivně. Nebo žeby se stavěly? S tímto paradoxem v duši jsem se zaradoval, když jsem byl pozván na sraz Klubu důchodců ČEZ, kde hned druhý den po napsání minulého článku držel přednášku ředitel výstavby nového jaderného bloku v Dukovanech Ing. Martin Uhlíř. (Tak on už je výkonným ředitelem a místopředsedou představenstva akciovky Elektrárna Dukovany II, ale tu si musí nejdříve postavit.) Na besedě přednesl bývalým kolegům plány na rozvoj jaderné energetiky. Byl jsem hlavně žádostiv, jak se náš největší výrobce elektrické energie hodlá popasovat s elektromobilitou.

Hned první slide po titulcích mě zarazil. Ukazuje, co se stane, když nebudeme stavět žádné nové zdroje. Tedy, co se stane v rozvodné soustavě ČR. Výroba poklesne ze současných asi 90 TWh/rok o třetinu na 60 TWh/rok ve výhledu roku 2040 a dál. Přičemž „referenční scénář“ spotřeby vyleze ze současných 70 terrawatthodin na úměrných 86 terra (s  rozpětím 79 až 94 TWh/rok). Nárůst obnovitelných a druhotných zdrojů energie a plynu nenahradí útlum spalování uhlí a odstavování vysloužilých jaderek. Graf toho ukazuje hodně (viz obrázek pod článkem), ale než mohla prezentace pokračovat dále, zeptal jsem se, jestli je v tom grafickém výhledu zahrnut také budoucí výkon potřebný pro elektromobilitu.

Ne, prý není.

Aha?

Ono to vypadá, že producenti práce elektrické nepočítají vážně se zaváděním elektromobility. A proč by taky měli, když jsme si v minulých třech článcích ukázali, jakéže je to kravininum?!

A proč tedy budou automobilky vyrábět elektrovozy a baterky do nich, když pro ně nebude energie?

Aby splnily fyzikálně nemožné limity emisí díky jejich průměru ve všech vyráběných vozech! 

No jo, ale co se bude dělat s těmi neprodanými elektrovozy?

Dan Davis, hrdina knihy Dveře do léta od Roberta Heinleina, se nechá podchladit, aby se dostal do budoucnosti. Jde spát v roce 1970, probudí se až roku 2000. Zjistí, že ho mezitím okradli o acie, takže se musí nějak živit. Jakožto „spáč“ nenajde žádnou kvalifikovanou práci, takže nakonec jako dělník drtí nové pozemní automobily na šrot. Je mu to líto takového plýtvání, a tak se o tom zmíní šéfovi směny. Ten mu to vysvětlí:

„Tohle jsou auta z přebytečných zásob, které vláda přijala jako garancii proti půjčkám na podporu cen. Teď už jsou dva roky stará a nikdo už je neprodá… takže je vláda dává do starého železa a prodává je zpátky ocelárnám. … Ocelářský průmysl tahle auta potřebuje.“

Danovi je líto takového plýtvání, ale šéf se rozzlobí: „Copak bys chtěl lidi vyhodit z práce? Chceš, aby se snížila životní úroveň?“

Před osmi lety byla v Evropě výrobní kapacita automobilek o třetinu vyšší než potřeby trhu. Něco dovážíme, něco vyvážíme – ale méně než dřív, protože teď se evropská auta vyrábějí přímo v čínských automobilkách, které tam Evropa postavila. Takže je nutné zavádět vyšší limity emisí, aby byl důvod vyrábět nová auta. A proto potřebujeme elektroauta.

Která nebudou nikdy hromadně jezdit, protože lidé si je nebudou hromadně kupovat. Třeba proto, že pak nebudou moci plnohodnotně jezdit, to jest každý den a s dovolenou rychlostí. Anebo se budou bát, že uhoří.

A budou je pak vlády vykupovat zpět od automobilek na šrot, jak to předvídá scifácká novela z roku 1957?

Ne, po 63 letech jsme mnohem dále. Dnes kupují vlády a Evropská unie tahle auta dopředu – prostřednictvím dotací. Na které samozřejmě musejí vydělat občané. Jednak prostřednictvím daní a jednak křížovým financováním za předražená auta se spalovacími motory.

A co bude s těmi továrnami na baterie? Mohou vyrábět gigabloky, které poslouží jako uložiště elektrické energie, vyráběné tepelnými elektrárnami v době energetického sedla a větrnými plantážemi v době větru.

No a ty elektrovozy, co nebudou jezdit, mohou nakonec taky podobně sloužit – jako náhradní zdroje při vyhlašování nejvyšších regulačních stupňů. Jenom škoda těch zbytečnejch koleček…

Psáno v Praze ve středu 11. března 2020.

Z prezentace pro KD ČEZ, převzato se souhlasem přednášejícího
Predikce spotřeby a výroby elektřiny v předvedeném grafu je převzatá z platné Státní energetické koncepce, schválené v roce 2015. V právě připravované aktualizaci by tam už elektromobilita být zahrnuta měla. Ale – proč vlastně? Když uhlíková stopa elektroaut je stejná jako u dieselových aut? (Včetně tedy těžby a zpracování přítulného lithia.) No ale nakonec uhlíková stopa evropských biopaliv (po započtení orby, sklizně a zúrodňování půdy) dosahuje 150 kg CO2 na gigajoule energie, zatímco ropný benzin jen 85 kg, a jak se nám to žlutí!

Viz i předcházející články série (včetně výživné diskuse):

15.2.2020: O té elektrodebilitě
19.2.2020: O těch elektrodebilních mýtech
26.2.2020: Elektrodebilita na druhou