Jak bylo na Měsíci

Tyhle prázdniny si skvěle užívám. V pondělí jsem se byl na Ďáblické hvězdárně podívat na kometu Neowise, a teď v úterý navečer, jsem se vrátil z Planetária v Královské oboře. A tam jsem byl na Měsíci. Přistál jsem na něm v lunárním modulu, fakticky jsem tedy vlezl do jeho modelu 1:1, který před budovou Planetária už rok stojí. Stojí tam právě rok, protože byl instalován k 50. výročí letu Apolla 11 k Měsíci, a to odstartovalo 16. července 1969. Někteří z nás si to ještě pamatují.

Konečně jsem se do toho Lunar Excursion Module nasoukal. A to společně se synkem, od kterého jsem tento zážitek dostal před časem ku svátku. (No on měl vlastně taky stejný svátek, tak jsme si dárku užili oba). Lunárnímu modulu Apolla budeme my, kteří se ještě pamatujeme na památné plány i nadále říkat LEM, ačkoli byl později přejmenován jen na LM, aby se ušetřilo písmenko a aby taky jistý nejmenovaný polský spisovatel sci-fi nebyl zbytečně pyšný.

Člověk zná plánky, člověk viděl filmy, dokumentární i umělé, ale nic nepřekoná vlastní zkušenost. Tak hned na začátku si musí kleknout, aby se dovnitř nasoukal. Přestože jsem měl na zádech jen batůžek a nikoli skafandr s backpackem, tak jsem se stejně zadrhl. Vskutku málo místa. Vlezete dovnitř a nad hlavou máte okénko se záměrným křížem. To slouží k setkání s mateřskou kosmickou lodí, tedy velitelským modulem.

Před vámi se rozestírá panel se spoustou přepínačů, tlačítek a signálek, to člověk jaksi zná. Vlastně jde o téměř identické panely před pilotem modulu (stojí vpravo) a velitelem mise (ten stojí vlevo, při tomto letu jsem to byl já). Ano, stojíme, protože jaksi není na čem sedět. To bylo zase překvapení pro synka. Náhledem na přiložený plánek jsme zjistili že by se dalo sednout na odložené helmy měsíčního skafandru, pak byste ale nedosáhli na knipl.

Kuriózní je, že při přistání na Měsíc řídí let velitel mise, kdežto pilot LEMu LEM nepilotuje. Sleduje parametry dráhy a hlásí je veliteli. A řídícímu středisku. Komunikuje s Houstonem. A tak všechny řeči, které se z lunárního modulu Eagle ozývaly při přistávání, vedl toliko Buzz Aldrin. A to až po první slova člověka na Měsíci, která zněla "Signálka kontakt". To byl okamžik, kdy se fyzicky LEM dotkl povrchu Měsíce vypínacími kontakty motoru, které visely zpod přistávacích noh. Tedy jen ze tří nožek. Poté byl přistávací motor automaticky odpojen, aby LEM nezačal odskakovat, jako se to stalo Surveyoru 3. Po samotném dosednutí na povrch Měsíce mohl Buzz pokračovat druhými legendátními slovy "Výborně! Motor vypnut. ACA zablokován. Obojí řízení na AUTO, ruční blokování motoru odpojeno. Pojistka motoru vypnuta. Je tam 413." Teprve potom, snad poprvé za celou dobu motorického přistávání, se ozval Neil Armstrong s titulkovým prohlášením:

"Houstone, zde základna Tranquillity. Orel přistál!"

A tohle všechno slyšíme v originálu, když si tlačítkem spustíme zvukový záznam. Můžeme se tvářit, že řídíme let, ale padající hodnoty paliva a okysličovadla nás mohou trochu vykolejovat. Nebojte, když spadnou na nulu, začnou od stovky znova!

Jo, takže panely s tlačítky. Před sebou i na bocích. A nad těmi předními překvapivě navařen žlutě natřený držák vhodně právě v místech, kde se člověk potřebuje opřít. Avšak je možno, že je to tam přičiněno pouze pro návštěvníky této interní výstavy, aby se jim lidi neopírali přímo o panely. Totéž snad platí i o řídícím kniplu pro velitele mise, který je přišroubován pouze na jedné ose, takže s ním lze pohybovat pouze v předozadním směru. Aha, už vím, proč Neil při přistávání ovládal ručně pouze pohyb v ose x, a ostatní ponechal na řídícím... řídící programovatelné kalkulačce! Její ovládání je pouze před pilotem LEM a klávesnici má toliko numerickou, jak už kalkulačky mívají. Ale ne známý čtvereček 3x3 s nulou dole, leč dvě řady číslic od jedné do pěti, a pak od šesti do nuly. A pod nimi další tlačítka, z nichž RESET (RSET, víc písmenek se na tu klávesu nevešlo) byl asi nejdůležitější. A to pro "vyřešení" poplachu dvanáct nula nula. Zapomeňte na displeje, číselné údaje se prezentovaly pomocí ne tedy už digitronů, ale číslicových panýlků.

Překvapením pro mne byl poměrně velký nezaplněný prostor za stojícími astronauty ve svislé ose modulu. Dole byl jen válec, kryjící trysku startovacího motoru. Pak asi metr a půl nic. A nahoře dekl, vlastně dvířka do projovacího tunelu k velitelskému modulu. Aha! Tak proto tam nic být nemohlo, protože to je prostor akorát na to, aby byl vyplněn přestupujícím astronautem.

Názorné vyplnění. Beztížný stav je zábavný!

Blbá soudobá vložka: Asi by se o programu apollo nemělo nic psát, protože se ho jakožto pilot/ka nezúčastnil/a žádný/á Černoch/ška, ba ani Indián/ka nebo Inuit/ka. A myslím, že ani Muslim/ka. Jo a na Štědrý den 1968 dokonce nad Měsícem četla posádka Apolla 8 slova první knihy Bible, tedy Genesis: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy." Takže jakkoli se snažili američtí bílí heterosexuální imperialisté obloudit pokrokový svět prohlášením "Přišli jsme v míru jménem celého lidstva", tak ve skutečnosti okupovali Měsíc pro účely židokřesťanských zednářů. Konec vtipu. (Uvidíme, jestli je těm soudobým blbým fórům ještě konec!)

Nad Planetáriem se dnes odpoledne vznášelo slunéčko jasné, které vyrábělo v neklimatizovaném prostoru pěkné teplíčko. Které by mohlo být evidováno teploměrem na panelu, jenž hlásal posádce teplotu samozřejmě ve Fahrenheitech. (Model teploměru neukazoval nic.) Nu synek se vysoukal ven, a já ještě chvíli fotil a obdivoval - a dotýkal se. Nic jsem si nebral, nakonec mne zezadu bedlivě pozorovalo hlídací oko kamery (jste předem upozorněni).

Jediným podstatným nedostatkem tvůrců oné skvělé hračky je, že se jim nepodařilo namodelovat šestinu přitažlivosti...

K lístkům za dvě stovky celkem patří i projížďka na trenažérech měsíčního roveru. Zapnul jsem si bezpečnostní pás, ačkoliv obsluhovací paní mne ubezpečovala, že není nutno. Vyzkoušel jsem na měsíčních horách, jak je rover vyjede, jaký vydrží sklon a náklon. Nu vydrží dost. Avšak nakonec nevydržel a překotil se i se mnou. Tedy jen virtuálně, protože ono poskakovací sedátko s monitorem se ve skutečnosti nepřekocuje. Ale byl jsem rád za ten pás! Hodná paní mi poskytla ještě dvě minuty, když jsem jí řekl, že o možnosti překocení jsem nebyl předem informován.

Jo, součástí návštěvy LEMu je i prohlídka foyer budovy Planetária. Bylo to tam hezký. Neváhejte a do Planetária spěchejte, protože se zdá, že už minimálně každý Pražák byl v LEMu alespoň jednou, takže návštěvnost klesá a onen skvělý kousek modelového fanatismu může v dohledné době z tohoto místa zase odletět. Přijdete jednou do Stromovky, a najednou tam místo tohoto krásného stroje uzříte toliko jeho očouzenou spodní přistávací část!

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 14. července 1969, škrt, 2020.

Viz i šamaní článeček První slova na Měsíci