Jak značky nevedou

Tohle není povídání o místech, kam značky nevedou,  jak v několika svých knížkách popsala už poutnice nejen českou krajinou a historií spisovatelka Ivana Mudrová. Ale ony někam značky vedou, leč nedovedou, protože jsou třeba namalované na mapě, nikoliv však v terénu. Sami to znáte: Bujaře si kráčíte po jasně dané turistické cestě, kde jsou snad každý druhý strom, kámen nebo lampa veřejného osvětlení označeny červenou, zelenou, modrou nebo žlutou značkou a najednou nic. Vstupujete do značkyprostého prostoru, obvykle v místech, kde byste tu značku právě potřebovali, a ona se objeví efektivní nula. V lepším případě se vám značka znovuobjeví po několika kilometrech, často jde však, i když má značky stejnou barvu, o jinou trasu. Nicméně na mapě se zachytíte, neb máte orientační bod.

Podle map chodím celý život. Stále ještě starobyle dle papírových, protože odmítám mít telefon chytřejší než jsem sám. Ani nehodlám platit gigabajty dat zdarma. Navíc mám potíže s touchpady a dotykovými obrazovkami. Ty jsou čisté zlo, aspoň pro mé okoralé prsty. Snímání elektrické kapacity prstu je možná u mne ovlivněno tím, že jsem se s nimi desítky let pohyboval v blízkosti elektrických a elektromagnetických polí, anebo mám moc tlustou kůži. Ale právě proto, že jsem zažil čas bez džípíesek a elektronických chytroušů, čtu mapy i krajinu celkem dobře. Venku si vždy podvědomě určuju sever podle Slunce a denní doby. A když Slunce nesvítí, mám pro tento účel, nesmějte se, prosím, i busolu. A také plánuju! Činím si vždy před prvním ponorem do neznámých končin v různých bedekrech, prospektech, papírových mapách i na domácím počítači domácí přípravu. Ať už se chystám jet autem, na kole (koupil jsem si před rokem trekové, s nosičem, blatníky a světly) či pěšmo. Bloudím hlavně, když jdu podle značek.

Zejména v době koronavirového zaracha jsem se vydával z domácího vězení na cesty do neznámých končin v okolí mého sídliska v jihozápadní Praze. Cesty známé na kole se najednou ukazují jako neprůjezdné autem, jindy zase člověk ani na kole neprojede. Tímto děkuji neznámému mladému muži, jenž mi vypomohl při slaňování Tetínského vodopádu s kolem pověšeným na batohu. Je tam na mapách vyznačena cestička. Podle domácí přípravy jsem na Tetín vyjel na kole po silnici z Berouna, k Berounce jsem se vracel cestičkou v roklině. Ne, tetínské vodopády nejde sjet na kole, i když neoplývají vodou. Ano, pěšina jest vybavena řetězem, ale s kolem je to prostě dosti nepohodlné. Ne, značka tudy nevede. 

Spodní Bubovický suchopád zespoda

Rovněž děkuji jinému mladému muži, jenž mi kolo rovnou vynesl do vodopádů Bubovických. Přesněji do jejich druhé půlky, když jsem morálně chcípnul uprostřed nich. Spodní suchopád jsem ještě s obtížemi obešel po vysokohorské kozí stezce bez uražení pedálů. Ale horním vodopádem prakticky cesta vedla! Zpátky bych to už nezvládl a dopředu to na mne bylo moc. Vylaňování po řetězech je prostě obtížnější než slaňovaní. Sem tedy značka vede, domácí příprava na PC mi cestu povolila, až nyní, co toto píšu, mi Mapy.cz nově  trasu vybarvily červeně se zákazovou značkou a popiskem „Ochrana přírody“. Ale v tom dubnu tam tato výstraha nevisela, ani na síti, ani v terénu. Terénem mne naopak vedly stopy kol zdatnějších cyklistů s lehčími stroji i těly.

Jde to vzít kolem okolo po červené

Bubovické vodopády byly tedy zcela suché, avšak stále kamenité. Leží na červené značce, nejstarší fungující značce, vůbec druhé nejstarší v Českém království. Vymaloval ji Klub českých turistů, a to roku 1889, konkrétně tedy její první úsek z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn. Proto má taky tato trasa označení 0001! (Jedničku by měla stezka kolem Svatojánských proudů, kdyby avšak nebyla zatopena vodami Štěchovické přehrady.) Dneska vede z Havlíčkovobrodska kolem Sázavy (kde je totožná s Posázavskou stezkou), pak kolem Vltavy k severu, od Zbraslavi do Karlštejna je po její trase vedena evropská dálková trasa E10. Je pojmenována Cesta Vojty Náprstka, a to po zakladateli KČT. A vedla by dále kolem Berounky až do Compostely, protože leží i na trase Svatojakubské poutní cesty, jenže z neznámých důvodů byl její další úsek do Nižboru zrušen, a z Nižboru kolem Berounky se už jedná o červenou značku číslo 0058. Tak projít se tam dá po polních cestách a silnici, jen po původní značce ne.

Horní Bubovický suchopád shora

Před rokem 1989 jsem chodil podle turistických map v měřítku 1:100, na kterých byly vrstevnice v nejlepším případě tak po padesáti metrech. A krom toho, aby byl oklamán nepřítel, se na těch mapách měnilo i uspořádání krajiny. Vyrazili jsme jednou s dětmi, když menšímu synkovi byly jen tři, na tříkilometrový výlet kolem Sázavy (po červené), a on byl dlouhý kilometrů šest! Anebo jsem šel s kamarádem Vladem přes Malou Fatru. Měl jsem na to dvě mapy – na její severní část nad Váhom, a pak na tu jižní pod Váhom. A ony se neshodovaly profily stejného terénu na dvou mapách stejného území! Tekly tam jiné řeky a vršky byly šejdrem. Nejdříve jsme ztratili značku, pak cestu, naštěstí jsme se neztratili sami. Po roce 1990 začaly vycházet skvělé mapy KČT, a to podle map vojenských. Padesátky, vrstevnice kolem deseti metrů, tam ten terén přímo vidíte. Les má dvě zelené barvy, světlejší je mladší (a stromovím projede tank). Jsou tu zaneseny i energovody, které, když je podejdete, jasně označí linii, na kterou jste se dostal, a nakonec i orientaci světových stran. (No ale ta nová vydání jsou poněkud jednodušší.) A dnes jsou k dispozici i mapy gůglí či .cz. Jenže značky se stejně ztrácejí.

Cesta přes soukromý pozemek v Mokropsech

Jednak se mění trasy. Nerozházejí je zemětřesení geologická, leč majetková. Kudy se dříve dalo jíti, je dnes „soukromý majetek - vstup zakázán“. Tato cedule je vidět třeba v Mokropsech, když chcete sejít z tamní Skály k železničnímu mostu přes Berounku. Je tam lávka pro pěší a majitel pozemku zatím tuto trasu (cyklistická č. 3) nechává prostupnu. (Jinak by ho asi sousedé probodli převoznickým bidlem.) Jinde je však v cestu postaven plot, nebo alespoň elektrický ohradník pod napětím. A tu je nutno pozemek obejít, v nejhorším případě trasu zrušit (ale to by neměl být důvod rušit tu červenou z Berouna proti proudu!). Anebo se šlo po louce kolem potoka, kterou sekávali jézeďáci. Ale dneska ji nesekají ani zeďáci, ani soukromohospodařící zemedělec. Louka zarostla buřinou, je neprůchodná, což zjistíte třeba až po kilometru, kdy vám dojde, že tudy značky opravdu nevedou! Anebo hodný sedlák nechává svou soukromou cestu veřejnosti, avšak veřejnost po ní necválá. Je nevycválaná, tropí hluk, odhazuje odpadky, rozbíjí lahve od alkoholu a zakládá požáry z nedopalků cigaret. A tak majitel pozemku, na němž se nachází vyhlášená Smetanova vyhlídka u Krňan, ji oplotil – a nazdar. Chystal jsem se už delší dobu shlédnout odtud na meandr Vltavy, kde se schovává osada Ztracenka, z výšky druhého břehu, nu, snad až někdy v příštím životě se mi to podaří. Anebo si pustím ze záznamu příslušný díl Toulavé kamery…

Stejně se přes něj jezdí...

Dřívávejc byly barvy turistických značek přiřazeny k určitému charakteru, a je tomu snad i doposud: červená je vyhrazena pro dálkové trasy a hřebenovky. Méně významné trasy jsou označeny modře, místní zeleně. A různé spojky, propojky, zkratky pak žlutě. Jenže v okamžiku, kdy je červená necitlivě přerušena, se najednou její start směrem k západu nachází u obecního ouřadu v Nižboru. A na východ vede kolem Berounky po silničce a cestě jen cyklistická trasa 0050 Po stopách českých králů.

Anebo tuhle na Kokořínsku koukám na novou zelenou, která spojuje Náckovu rokli se skalou Faraon, kde uprostřed lesa končí, a dále můžete jít po žluté/bílé tvarové značce naučné Cinibulkovy stezky třeba až do Mšena. Tak tahle zelená je dlouhá jen půl kilometru a má jasný charakter dřívější žluté! Zato žlutá se dnes umí rozmáchnout: Ta zmiňovaná štěchovická vede od štěchovické autobusové zastávky údolím Kocáby, pak na sever k Řitce a přes Hřebeny až na černošické nádraží a má přes 20 km. Jasný charakter zelené až modré.

Kdysi jsme s rodinkou procházeli cestou kolem Kocáby od Nového Knína ke Štěchovicím a naopak, případně jsme tam vcházeli zboku od Slap. A tak jsem žil dlouho v přesvědčení, že tohle údolí je proloženo jedinou červenou značkou. Nevím, možná před těmi čtyřiceti lety. Teď jsem jel na kole Štěchovicemi nejdříve po žluté, která vedla po silničce. Pak žlutá zabočila doprava vzhůru do útesu k Masečínu a bylo mi jeti (vésti) kolo divokým lesem po kořenech po modré, která přišla zleva od Slap. Po kilometříku se už dalo na kolo vsednout a šlapati do kopce. Po dalším kilometříku jsem si uvědomil, že ten potok vedle není Kocába, protože kolem ní by se měla rozléhat niva. I vrátil jsem se níže a nalezl, že se tu uprostřed lesa náhle nachází start zelené značky, která mne už do Nového Knína dovedla. Jen s drobnými zakufrováními. Protože na důležitých křižovatkách značka chyběla. Ale zase – poznáte místa, kam byste jinak nezabloudili! A to i na místech, která dobře znáte.

Pozdravy od Kocáby u Malých Leštic (na zelené)

Jezdívám na kole z Jihozápadního Města Prokopáčem k Vltavě, pak pohodlnou rovinatou krajinou po cyklostezce kolem Berounky, někdy až k Berounu. Podle času a únavy odbočím po ujetí různě dlouhé trasy doprava na sever a vyjíždím strmé cesty na naši náhorní planinu. Vždy se snažím, aby alespoň kousek cesty byl nový, neznámý. A tak jsem vzal zavděk pěknou cestou, která vede z Dobřichovic ku Karlíku paralelně na sever od automobilové trasy. Na mé mapě z roku 1998 je vyznačena zeleně. Na konci nivy pod svahem linie kopců bylo na mé mapě pokračování vpravo. Dokonce i v terénu byla jedna zelená. Jen jedna. Cesta tedy zdaleka nebyla asfaltová, jak jsem si maloval. Po kořenech a blátem vedla šikmo svahem. Pak kolem řady nádherných dubů s dlouhými vodorovnými větvemi, které vyrobily nádherné loubí. A tady někde bych měl z kola sesednout a vytlačit ho vzhůru do svahu. Jenže na rozcestí, které se objevilo na přibližném místě, žádná zelená nebyla! Jen bílá šipka. Neposlechl jsem jí, až jsem se vynořil po dalším kilometříku na rušné silnici ku Praze. Asi dvě stě metrů dále mne k sobě svah pustil celkem slušnou úvozovou cestou. Ale aspoň jsem našel novou spojnici mezi přípražskou náhorní rovinou a poberounskou nivou, neznačenou cestu do kouzelných Vonoklas. Až doma u PC jsem zjistil, že zelená dnes vede jinudy. Spletla mne ta nezrušená zelená uprostřed trasy!  

Dubová skoro alej na zrušené zelené nad Dobřichovicemi

Anebo totéž jinak podobně v sousedních Černošicích. U nádraží tam hrdě začínají modrá a zelená trasa. Pustil jsem se na kole po zelené. Nejdříve byl označený zeleně snad každý sloup. Měl jsem odbočit někde vlevo do kopce (u kapličky, jak jsem zjistil později). Jenže ať jsem se díval, jak jsem se díval, a že jsem hledal bedlivě, žádná šipka mne nevyvedla stranou. Odbočil jsem o odbočku později, na které jsem objevil i dosti opršelou starou značku. Ptal jsem se mladého místňáka, ten o značkách nic nevěděl. Ale poslal mne aspoň na Černošickou vyhlídku, kterou bych jinak nebyl býval objevil. Leda bych byl zapálený plachtař, protože zde je odraziště pro letce na rogalech. Nu vida, když člověk nepospíchá na vlak nebo před bouřkou, pak takové zakufrování nese své sladké plody!

Na Černošické vyhlídce

Značky člověka pletou z několika důvodů. Jednak, že je jich až moc, takže sleví z pozornosti. Pak, že je jich málo nebo vůbec ne. Potom, že se neustále mění. Někdy zůstane trasa, ale změní se barva. Ale zase jsem díky své staré papírové mapě mohl jedné partě potvrdit, že jde z Domoušic správně na zříceninu hradu Pravda. Koukali do mobilu, kde jim mapa jasně ukazovala žlutou trasu. A na stromě byla červená značka. Na stromě – a na mé dvacet let staré papírové mapě! A ještě jedna zrada na mne čekala ve skalním bludišti na Kokořínsku: Ta šipka vlevo, namalovaná na hraně skály, vedla do slepé rokle. Ona to nebyla šipka vlevo, tedy byla – ale protisměrná… 

Tohle je žlutá!

Díky značkám, které člověka vedou krajinou, anebo i zavádí! Díky značkomalířům z Klubu českých turistů! Asi sepíšu ty některé kontrolní body, proberu fotodokumentaci a vrznu jim na web své poznatky. Aby, až jejich dobrovolní malíři půjdou chudě světem, věděli, kde mají co zamáznout anebo přimáznout.

Šťastné prázdninové cesty necesty českou krajinou přeje

\ :-) Šaman

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 7. 7. 20 20