Aneb Proč redaktoři neumějí česky
Zlatá češtinářka Auředíková! Ta by je hnala! Měli jsme ji na základce na druhém stupni jako třídní. Z diktátů jsem u ní míval vždy jedničku, málokdy dvojku. I když, kdyby bylo podle ní, dávala by sníženou známku za každou chybu, kterou její žák udělal, i za tu drobnou, za jakou se považovala chybějící či přebytečná čárka nebo jiné interpunkční znaménko. Škodaže nedávala! Nebyl bych pak dodnes stižen "interpunkční dyslexií", jak nazývám svoji lenost naučit se správně používat čárky. Dlouhými lety psaní jsem už zjistil, kde se před spojkou "než" čárka píše a kde ne. Avšak stále váhám, kdy je spojka "a" v poměru slučovacím či jiném. Také spojka "jako" mne stále mate. Příklad: "Některé klasické pohádky, jako Popelka, Princ Bajaja a Šípková Růženka, byly zfilmovány." Zde čárka být musí. Ale: "Pohádky jako Popelka, Princ Bajaja a Šípková Růženka byly zfilmovány." Tady před "jako" čárka není.
Jednou jedinkrát mi soudružka třídní dala pětku. Ale stejně jsem byl nejlepší ve třídě! Ve třídě poškoláků. Jednou jsem nějak zlobil, asi vyrušoval, asi víc než jindy, a za trest pak byl po škole. Mezi pravidelnými poškoláky. Pravidelní poškoláci byli i jako pravidelní zlobilové pravidelně neznalí pravidel českého jazyka. Paní soudružka učitelka proto pojala poškolu jako doučování, takže museli psát stále nějaké diktáty a na zlobení v poškole jim nezbyl čas. No a Auřednice zde mohla použít své vlastní známkování: za každou chybu, úplně za každou, každičkou, snižovala hodnocení o celý stupeň. Žádné půlení na jedna minus! Rozdávala patnáctky, osmnáctky, čtyřiadvacítky - a to mohla, protože přece nešlo o hodinu vyučování, ale poškolu! Tenkrát jsem obdržel pětku - protože jsem měl špatně čtyři čárky.
O tom, jak současní brzdaři ("moderátoři") a mluviči mluví jsem se už zmiňoval jindy. Tady čárky nejsou vidět. Ale bolí, jak mne tahají za uši jiné nešvary. Prakticky zrušen jest rod střední ("děvčata běhaly"). Tento nešvar už někdy v roce 1967 opravoval učitel Ladislav Pýcha v cimrmanovské hře Akt. ("Ale byla pěkné!") Pravidla českého pravopisu tuto inovaci netolerují. Ale už tolerují zrušení třetí osoby množného čísla. Od roku 1993 mají slovesa vzoru "sází" ve 3. os. mn. č. vedle původního tvaru "sázejí" i nově kodifikovaný tvar "sází". Takže jsou si pak "stylově rovnocenné" tvary otálejí/otálí, chybějí/chybí, kácejí/kácí, rozumějí/rozumí, odnášejí/odnáší, splácejí/splácí, ztrácejí/ztrácí - a neumějí/neumí...
Proč? Protože jazyk se vyvíjí a kodifikuje podle toho, jak lidé mluví. A lidé mluví tak, jak to slyší v televizi. Tedy - mladší generace mluví tak, jak to čte na sociálních sítích. Vynechám zkratky typu btw či mmch, o kombinaci čísel a anglicky vyslovovaných číslic nemluvě. A vynechám i školní děti, které neměly Auředníkovou. Třeba zcela dospělé ženy si "na těch internetech" píší úplné hovadiny. Třeba se chlubí, že mají doma už "4ťáka". Tedy žáka 4. třídy. (Více vizte na příslušných soc. sítích.)
Copak, když se reportér uřekne v přímém přenosu, ale i ve psaných profesionálních médiích si můžeme přečíst o překvapivých novinkách. Třeba zde:
Novinky.cz: "Místo globás se v Peru grilují morčata." Inu - klobální zpráva!
Jedna paní se kvůli tomu zlobila na "korepetitory" Novinek. (Místo na korektory.) Nesmírně mě trápí, že lidé už neznají význam slov a místo správných výrazů používají slova podobná pouze zvukově. Partnerka Janinka mě tím naschvál zlobila, když mne z legrace chválila, jak jsem "akční". Ale já nejsem hrdina žádného hloupého filmu, kde se stříhají záběry čtyřikrát za vteřinu! Jsem jenom aktivní člověk! Ale výrazu "akční", když si člověk udržuje nějakou aktivitu, toho se už asi nezbavíme, to u nás zakořenilo. Pravda je, že když jsem na jedné akci při své "volnočasové aktivitě", jíž je cyklistika, spadl někde u Klecánek z kola do Vltavy, tak šlo o poněkud akční příhodu. (Výška navigace byla 4 metry, hloubka vody metr a půl. Jen jsem si v helmě odřel hlavu a rozsekl kůži na koleně.) Z téhle škatulky mě spíše pobavila slova ošetřovatelky slonů, která pravila, že její chovanci jsou příliš "energetičtí" (místo "energičtí").
V posledním roce mě děsí jedna novinka. Také jste si všimli, že mluviči neumějí skloňovat číslovky? A tak se dovíme, že se nějaká událost stala "před dvěma, třema roky", jiná zase "před sedmi seti" lety, a ta nejstarší dokonce "před pěti tisíci let". A to se do toho motá ještě moderní rusismus "pět let zpátky" (tomu nazad) místo - před pěti lety.
Když už píšu o časových údajích - víte, co znamená fráze "v jakém časovém horizontu"? No přece "kdy"! Už se neříká "kdy přijdete opravit ten záchod, pane mistr?", ale "v jakém časovém horizontu"... No, pak se nedivte, že nepřijde nikdy, protože horizont je pořád stejně daleko, ať k němu míříte jak chcete rychle. Žena Ivanka se mě tedy nikdy neptala: "V jakém časovém horizontu přijdeš z hospody, Honzo?" A já se vždy vrátil ještě ten samý den...
Problém s čísly měl i redaktor CNN Prima News, který napsal do titulku na webu: "Tragická nehoda vzala život hned pěti dětím."
Copak "mamyny"! K tomuhle hořekování mne ponoukly čtvrteční noviny. Když jsem si v nich přečetl: "Jak vnímáte požadavek, že prezident jmenuje budoucího premiéra jen v případě, že vyhraje volby a bude mít 101čku ve Sněmovně?" (Dotaz reportérů Vojtěcha Jandy a Evy Pospíšilové z Mladé fronty Dnes na předsedu Pirátů.)
Vojto a Evo, podívejte se do nějaké jazykové příručky! Bartoš by musel mít "stojednačku". A to zní skoro, jako by měl mít průjem. Ne, potřeboval by stojedničku! A stojednička se píše podle vzoru "šestsettrojka", přece. Pravda je, že když si "stojedničku" dáte do vyhledávače, pak zjistíte, že se v jiných médiích objevuje vedle sebe jak stojednička, tak i "sto jednička" - a to ve stejných článcích. Ačkoliv jde (podle mne, amatérského češtináře) - o zpodstatnělou číslovku...
Ach, to už ani v Mafře a CNN nemají čtoucí "korepetitory"? Třeba mají, ale třeba nechodili k paní učitelce Auředníkové na poškolu.
Avšak slovy jednoho plakátu: "Nevěšejte hlavu!" I čeština se dá naučit. Já se o to snažím už skoro sedmdesát let - a dodnes bych ani z tohoto článku nedostal od Auřednice jedničku...
Psáno v Praze na Lužinách dne 2. dubna 2021, právě na Velký pátek, kdy se ve skalách otvírají poklady. Třeba v nich najdeme i "svůj líbezný češtin".
Použité zdroje:
Soukromá FB skupina Chudák čeština
Rozhovor reportérů MfD s Ivanem Bartošem, zveřejněný 1. dubna 2021 na str. 2 pod názvem "Starostům bychom nechali pivo"
