Jak jsem byl psal, vynašel jsem si k očkování očkovací středisko v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích. Jednak proto, že se tam podle mých odhadů nejrychleji vyrovnávají s náporem očkochtivých zájemců. A jednak proto, že je poměrně blízko a mohl bych využíti různých druhů doprav. Říkal jsem si, že bych si tam mohl udělat pěknou procházku, když je tak pěkně. Chladno, avšak slunečno, a pěšmo je to jen nějakých 12 kilometrů, jenže na to jsem neměl čas. V poledne jsem držel hodinu zpěvu, pak jsem si musel uvařit oběd, a to bych musel pospíchat, abych stihl svou hodinu a minutu, které zněly 16:24.
Pohodlně bych to stihl na kole. Jenže - po injekci se člověk nemá namáhat, a do busu mi kolo nevezmou. Cestou jsou dvě nepříjemná stoupání, která mi vždy rozpumpují krev (a třeba i očkující látku) po těle. Nechtěl jsem riskovat MHD a tak jsem si na webu mapy.cz našel, že před hlavním vchodem ÚVN se nachází pěkné parkoviště. Včetně přilehlých ulic, jež jsou v oranžové zóně. Na jiném webu jsem zase zjistil, že se platí jen dvacka za hodinu. Ale vím já, JAK dlouho tam zkysnu? A bude-li vůbec volné parkoviště? Nakonec jsem přece jen vzal zavděk veřejnou dopravou. Však respirátorů mám nějakou zásobu. V autobusech bylo před čtvrtou hodinou odpolední poměrně volno, sedící cestující měli dvojsedačku sami pro sebe a své batožiny, protože přistupující "kaštani" raději postáli, než by se dostali na dotek (neb na dosed). Ještě nebyla špička v počtu cestujících, ale busy už držely špičkové intervaly. Na Větrníku jsem přestoupil na tramvaje a už příští zastávku vystoupil.
S hledáním očkovacího centra nebyl problém, protože u nejbližšího vchodu do areálu nemocnice byl orientační plánek. Přijda k hlavnímu vchodu jsem si blahopřál, že jsem nejel vozem, protože všechna parkovací místa byla zabrána do dáli i do šíře. Očkocentrum je takhle hned vpravo od vchodu. Není to v "pavilonu L", jak mi přišlo v infomailu, ale hned vlevo od eLka v patře místní lékárny. Ukazuje na ni poutač, oznamuje, že se nachází v prvním patře. Vylezl jsem po schodech, vozíčkář, co přijel za mnou, vyjel výtahem. A ocitli jsme se v předsálí, kde bylo asi dvacet lidí.
Bylo 16:14, a dobře, že jsem dorazil o něco dříve, protože mi bylo nejdříve vyplniti otázky v dotazníku - zda jsem nebyl nedávno očkován, nejsem-li nachlazen atd. Teplotu mi změřili sami, měl jsem 36,2°. Chytře jsem nepoužil nabízenou propisku, na vyplnění dotazníku jsem si vzal vlastní. Neb covid i žloutenka se přenášejí rovněž na površích, z umělé hmoty zejména. Zatímco jsem vyplňoval dotazník a podepisoval "prokazatelné seznámení", pronesla sestra, hlídající vchod do operačního sálu, číslovku "šestnáct osmnáct". Neoznamovala čas, ale kohortu tří očkomilců, kteří byli pozváni na tuto minutu. Shodou okolností oznamovala i čas, taková přesnost panovala. Inu - přímo vojenská!!!
Po šesti minutách oznámila "šestnáct dvacet čtyři" a byli jsme na řadě, naše tříčlenná skupina. Byl jsem do sálu vpuštěn až jako třetí, protože jsem pokládal za zbytečno tlačiti se ve frontě, jako po přistání letadla. Stejně jsem šel do operačního sálu téměř vzápětí, protože na nás čekaly tři přijímací stolky. (Takhle - "operační sál". Nevelký sál do vinglu, který byl vyhrazen pro byrokratické operace!) Za stolky přijímací osoba s přijímacím počítačem, které jsme předložili svůj vytištěný QR code. Akorát jsem musel říci, jestli jsem přihlášen jako chronicky nemocný či dle věku. Tyhle dvě kategorie se totiž v "centrálním" registru registrují odděleně. Chronik jsem taky, ovšem v chemické rovnováze, hlásil jsem se proto jako věkovitý zájemce. U každého stolku byl vedle počítače i strojek, jakým si přihlašujete pořadí třeba v bance. Přijímací slečna mi na strojku sama vytiskla čekací lístek číslo 605, kde byl uveden čas tisku 16:28:19 a vlídná výzva: "Posaďte se, prosím."
Koukal jsem si, kam si sednu, ale šest set pětka už svítila u kóje číslo 5. Ano, tři zájemci přicházeli v rojích po třech, ale k jejich dalšímu zbyrokratizování bylo připraveno hned pět stanovišť, aby nevznikaly zbytečné prodlevy a netvořily se v sálku sedící fronty. Inu - takhle nějak asi funguje mobilizace!
V improvizované kójce na mne čekal lékař. Znovu jsem mu musel ukázat kvéerko, znovu jsem musel odpovídat na dotazy, co už byly v dotazníku - navíc jsem se musel prokázat občankou a kartou pojištěnce. Abych spároval sebe, mou objednávku, mé prokazatelné seznámení - a aby mne, neprokazatelně sice, avšak skutečně seznámil s tím, co mne může čekat po očkování. A zeptal se mě, jestli jsem pravák nebo levák. No a šel jsem se postavit před tři plenty. Před jednou stála sestra, což značilo, že jsem měl jít hned dál. Pochopil jsem to až po dvaceti vteřinách. Vlídná sestřička se mne zeptala, jak se jmenuju a jestli jsem pravák nebo levák. Než dokončila otázku, měl jsem již obnaženo levé rameno. Tak mi to tam prdla. Potřetí mi řekla, že se dva dny nemám namáhat. Žádné dlouhé štreky, ale krátké procházky jsou vhodné. Na čekací lísteček mi připsala 16:35, abych věděl, kdy jsem byl očkován. Protože jsem si měl počkat ještě patnáct minut ve vedlejší čekárničce.
Jo, a až těsně před očkováním jsem se zeptal, co vlastně za vakcínu dostanu; z toho, že mám druhý termín po 42 dnech je jedině jasné, že se nejedná o vektorovou vakcínu (adenovirus Ad26) od firmy Johnson & Johnson. Bude to prej Pfizer(/BioNTech). Dostal jsem pak kartu/ očkovací průkaz, kde je upřesněno, že jsem obdržel mRNA vakcínu COMIRNATY proti onemocnění COVID-19 (modifikovaný nukleosid). A je tam i číslo šarže.
Jo, a teprve tady si sestra převzala onen vyplněný dotazník a podepsané "prokazatelné seznámení". (To je zlo, strašné zlo, ale nutné zlo, aby se mohla nemocnice bránit před dnes už častými žalobami...)
Tímto chválím české zdravotnictví - a českou armádu!
V 16:50 jsem opustil očkocentrum ÚVN a vydal se na svůj autobus pěšky proslunělou jarní dvoukilometrovou procházkou na Vypich. Poprvé jsem se prošel Břevnovskou klášterní zahradou s kvetoucími třešněmi.
Bylo to takové uvolněné odpoledne.
Psáno a libováno si v úterý 27. dubna 2021 v Praze na Lužinách
Žádné komentáře:
Okomentovat