Nechápu lidi, kteří se znovu a znovu dívají na "kriminalistický seriál" Třicet případů majora Zemana. Jeho scénář byl psán ve spolupráci a na objednávku StB a když se dostal až k době Pražského jara, museli jsme se ženou Ivankou nechávat televizi vypnutou, abychom ji nevyhodili z okna. Jenže - proč se vlastně dívat na jakékoli seriály, zejména ty nekonečné ze žhavé vymyšlené současnosti? No snad proto, že všechny filmy, které telka nabízí, jsem už někdy viděl. U některých to, bohužel, zjistím až v polovině. Nemám čas, abych se znovu díval na viděné. Takže filmy, natočené v minulém tisíciletí si nepouštím. Ale já viděl často i ty z roku 2019. Pokud se jedná o filmy české, takové ty hezké inteligentní komedie, tak mám často pocit že se zase dívám na seriál - i když točený jinými štáby, ovšemže však se stejnými herci. To v Americe dovedli tenhle typ kanibalismu k dokonalosti - nejenže opakují postupy a témata, ale vymysleli i zločin pojmenovaný "remake". A už vůbec nechápu sadismus, kdy se přetáčejí kreslené filmy do hraných! Tak myšlenka je jasná: Vydělalo to tehdy, vydělá i nyní.
A víte vy co? Vydělá! Snad i proto, že nové "neokoukané" filmy sledují mladí, nenakoukaní diváci. Ale to je lituju, jestli je potkal osud civět na přetočeného Fanfána Tulipána!
Existují i perly světového filmového umění na ČT2 či Artu - které avšak nemám v dnešní době sílu sledovat. Tedy pokud bych nechtěl místo televize vyhodit z okna sebe...
A co takhle přírodopisné seriály, princi? Třeba z BBC, tam dělají skvělé. Jenže pak jsme se ženou Ivanou (✡ 2013) zjistili, že i zde se již jednou použité záběry recyklují a objevují se různě napřeskáčku v různých pořadech, které se sestavují podle nepochopených pravidel. Jiné televize to rovnou flákají a zejména animované sekvence používají několikrát už rovnou ve stejném dílu. Takže se jedná o čtený komentář s opakujícími se ilustracemi. Bohužel, takový naučný pořad musí mít pětapadesát minut, takže informace, které byste se mohli dovědět třeba od Grygara za pět minut jsou roztaženy na desetinásobnou plochu...
Nakonec jsem si oblíbil seriály kriminalistické. Americké, nikoli německé - a tím myslím i ty německé, které jsou "přeneseny" do naší reality s našimi oblíbenými herci a reáliemi. (Proč nám nepustí rovnou originál? Ale tento tepaný nešvar se objevuje napříč civilizací - nedávno jsem omylem sledoval jeden díl Sběratelů kostí - natočených Italy pro Italy...) Dříve nesledovanou nudu jsem v době prvního uvedení nesledoval - nyní je televizní stanice (jak se netočí nic nového) nasazují v celých hroznech, někdy dva, tři díly za sebou. A každý den - kromě víkendu. Zmeškal jsem Mentalistu, z něho jsem viděl jen první zajímavé díly. Hurá do něj, za měsíc si mohu prolétnout všechny jeho řady! Ale ouvej, právě proto, že není mezi jednotlivými díly týdenní přestávka, ale jen osmiminutová na reklamy, začínají z pytle růst mnohá šídla. A jak jsou ty seriály delší a delší, počínají se jejich autoři uchylovat k trapnostem, jaké by správné oddychové detektivky míti neměly.
Začínají do dění osobně zatahovat kriminalisty a jejich rodiny. Oni sami či jejich rodinní příslušníci jsou unášeni, mučeni, zaživa pohřbíváni, zbavováni paměti, smrtelně postřeleni, stávají se obětmi dopravních nehod, atentátů a teroristických útoků. Navíc nejdéle v druhé řadě se ukáže, že hlavní postava měla problémy s otcem. Dávno mrtvý nebo neznámý otec se nakonec v některém dílu objeví, aby hlavní postavu zachránil pro další řadu. Jde nejlépe a tajného agenta tajných služeb či odsouzeného vraha, zavřeného na doživotí. Pak tu bývá problematický sourozenec, nejlépe na drogách. Jo, a pak každý takový hrdina má nejméně jednoho "Rudého Johna". Padoucha, jenž mu zavraždil matku, případně ženu s malou dcerkou. Padouch je honěný, a když je konečně po nekonečných peripetiích dostižen a spravedlivě zabit (hrdina to dělá nerad a jen v sebeobraně), pak se v některém dalším dílu dovíte, že to nebyl on. Případně byl - ale nebyl zabit. Protože padoucha nemůžete jen tak dostihnout, on se vám naschvál zjeví, abyste si mysleli, že jste ho dostihli díky vaší inteligenci. Vy si myslíte, že jste ho zastřelili či shodili z mostu ve výšce 50 metrů do běsnícího vodopádu - aby se někdy příště zase reinkarnoval. Nic se mu nestalo - protože měl na sobě neprůstřelnou vestu a pod mostem a vodopádem na něj čekala příhodně umístěná ponorka. Nic proti tomu, když je to žánrová pohádka, jako býval Bond, James Bond, ale pokud se seriál tváří, že popisuje realitu, pak se cítím podveden.
Tak ono se to stalo už Sherlocku Holmesovi, který ve smrtelném zápasu se svým věčným protivníkem Moriartym (křestní jméno profesor) padl do Reichenbašského vodopádu. Jenže toho oživil nátlak čtenářů - a hlavně nakladatele - kterému nakonec sir Arthur Conana Doyl nedokázal odolat. A tak i dnes povstávají hrdinové doslova z popela, ztráty paměti, mnohaletého komatu či dobrovolné izolace.
A aby měl nekonečný děj i romantickou linku, pak je k hlavnímu hrdinovi přidělen parťák odlišného pohlaví. Často nikoli kriminalista, avšak konzultant, či spisovatel. Vždy to směřuje k jejich milostnému splynutí, leč scénáristé ho stále uměle - až vyumělkovaně - oddalují. Jenžen nakonec se tak stane, dejme tomu v páté řadě. Neúprosný tlak času nakonec vede až k tomu, že se oba hlavní hrdinové vezmou. Když se točí seriál dál, nejde o pohádkový konec, protože povijí potomka, načež ho vychovávají.
Po této filipice vás snad udiví, že teď s radostí sleduju seriál Castle na zabití, který zneužívá snad všech vyjmenovaných nectností. Dokonce potom, co už došly všechny nápady z reálného světa, se řeší případ ze světa paralelního! No právě. Mám pocit, že scénáristé si už ze svého vlastního dílka dělají prču. A hlavně - Castle má matku, která ani v reálném čase nahrávání nestárne, a pak dospívající dceru Alexis, která zase viditelně - dospívá. Rodinné kočkování je zde předvedeno úsporně, i když tedy Alexis byla už dvakrát unesena.
Co se domácích krimiseriálů tejče, ty mají oproti jmenovaným příkladům ještě jednu nectnost - jejich hercům je špatně rozumět! Šumlují, nedoříkávají, polykají koncovky a vůbec. Někdy si zastavím děj, vrátím o třicet vteřin zpátky, abych porozuměl klíčovému slovu, a ani potom často nerozumím. Domýšlím se z kontextu. (Před rokem jsem byl kvůli jinému problému na ORL, a tak jsem si nechal změřit sluch - a dobrý. Přiměřeně věku.) Tohle se týká i nového krimiseriálu Zločiny Velké Prahy. Tam krom šumlování stihl benjamínek týmu (vždy musí být nějaký takový šikanovaný zdánlivý neschopa, který občas zazáří) zbouchnout i nezletilou dceru svého šéfa. U tohoto seriálu je jediná výhoda, že končí už po deseti dílech. Byl nákladný kvůli tomu historismu, i kvůli tomu, že se těžko hledaly lokace exteriérů, které mohly hrát - v dnešní Velké Praze se už nenašly. Jen v té staré - třeba plácek za Strakovou akademií.
Seriál Hříšní lidé města pražského měli tu výhodu, že se natáčel v Praze reálného socialismu, který se ale vyřádil zejména v sídlištních megacelcích na náhorní planině nad Prahou. Jádro města zůstávalo prvorepublikové a historické, samozřejmě. A natáčelo se i za téměř neexistujícího cizineckého cestovního ruchu. Pana radu Vacátka neunesli, nezdrogovali, neměl problémy s harašením v práci, ba ani s otcem nebo potomky. Maximálně s tlakem od pana policejního ředitele, ministra, či se zájmem Hradu. Jo a hlavně - v tom seriálu hráli herci, kteří se naučili mluvit na divadle, kde jim bylo rozumět i bez mikrofonu do poslední řady. A s mikrofonem jim bylo rozumět ještě lépe - díky přísným rozhlasáckým hlasovým poradcům - či spíše hlasovým inspektorům! Proto tak rád poslouchám rozhlasové stanice, konkrétně stanice Českého rozhlasu, který drží prapor českého hlasového standardu vysoko nad bouřícími vodami soukromých dryáčnicky rozjuchaných stanic. A poslouchám je samozřejmě - z televizního přístroje.
A samozřejmě proto na jakékoli televizní stanici upřednostním cizojazyčný pořad - protože je dabovaný. A pak - samozřejmě - Dabing Street!
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 30. března 2021
Žádné komentáře:
Okomentovat