Šamanovo doupě: Jak jsme vyhráli Seiferta

Valérie Zawadská a soubor místní ZUŠ

Jaroslav Seifert má v Kralupech ulici. Jaroslav Seifert má v Kralupech pomník. Seifert má v Kralupech v místním muzeu jedinečnou stálou výstavní síň, a do konce roku zde má dokonce navíc i výstavu. V Kralupech má i hrob. Na konci minulého týdne měl Jaroslav Seifert celé Kralupy. Totiž – probíhaly zde Seifertovy Kralupy, takto Festival poezie a přednesu, a to už 26. ročník. Účastnili jsme se s partnerkou Janou Rečkovou pouze té poezie. Možná i proto, že recitační soutěž byla jen pro děti.

Do soutěže jsem poslal sérii haiku, které jsme si s Janinkou na jaře roku 2014 esemeskovali, když byla v nemocnici na (nepovedené) autotransplantaci kostní dřeně – ale dobré společné čtyři roky. (Psal jsem zde o tom minule.) Jaká pak byla moje radost, když jsem se od administrátorky soutěže Jitky Košťálové dověděl, že jsme výherci soutěže! Samozřejmě jsem radostně souhlasil s účastí na vyhlášení výsledků v místním kulturním domě Vltava. Takhle – on je to kulturní dům plus kino. Takhle – ono je to Kulturní a společenské středisko v Kralupech nad Vltavou (KaSS). No prostě ten kulturák v Lobečku. Za rohem bydlela Jana jako malá, pak se tam vracela na prázdniny k babičce a dědečkovi – podobně jako Seifert ke svým prarodičům o generaci dříve. Ale Seifert asi nečichal ten komunistický smrad z místní chemičky. Jana říkala, že to nejdřív člověka praštilo do nosu, když zrovna přijel, ale po pár dnech si na zápach zvykl. Teď tedy Kralupy voní, zejména na hřbitově, kdy ve vyhlašovací sobotu probíhalo od 14:45 pietní shromáždění u hrobu básníka.

Taky jsem tam byl, taky kytku položil, usmál se na Seifertovu vnučku Kláru Seifertovou, a pak poslouchal krátké projevy a barokní hudbu v podání kytarového penteta žáků a jejich pedagožky z místní ZUŠky. Libá hudba byla prokládána Seifertovými verši v podání Valérie Zawadské. Nu a pak nastal čas přesunout se do Vltavy, kde už od čtyř odpoledne mělo proběhnout vyhlášení výsledků autorské literární soutěže.

A tam na mne ve foyer čekalo pokušení ve formě chlebíčků, dortíků z místní pekárny a lahví vína. Takhle – jednalo se o normální nabídku pohoštění, ale pro mě se jednalo o pokušení, protože na místě jsem byl autem a věděl jsem, že mě čeká také nesoutěžní recitace. Domluvil jsem se totiž s paní Zawadskou, že ona bude číst part Jany, no a já ten svůj, však se jednalo o dialog. A s plným žaludkem se těěěžko přednáší. Myslel jsem, že si s Mistryní Zawadskou ten přednes vyzkouším, ale pro fofr před akcí jsme se k tomu nedostali.

A už padla čtvrtá hodina a už se rozjelo vyhlašování. Nervozitu v sále mírnily písničky Osvobozeného divadla v podání souboru Markéty Wagnerové. A už tu byl vyhlášen první vítěz, který vyhrál se svým sonetem. V těch 200 řádcích, kterými byla naše poezie vrhnutá do soutěže, bylo totiž podmínkou míti i sonet. Netušil jsem, že se hodnotí zvlášť. A vyhlašuje toliko vítěz! V této kategorii jsem tedy nezvítězil. A už jsem tak nějak začal chápat, že těch šest pozvaných vítězů z kategorií do 18 a od 18 let, jsou vlastně nominanti na první tři místa. A oficiální výsledky jsou tedy tyto:

Cena za sonet: Michal Kopečný

Kategorie 14-18 let:
1. cena Linda Liczki
2. cena Agáta Prošková
3. cena Tereza Ederová

A píšou ty holky opravdu doopravdy opravdickou poezii!

Kategorie nad 18 let:
1. cena Kristýna Petišková
2. cena Jan Kovanic a Jana Rečková
3. cena David Hartman

A tak jsme „vyhráli“ druhou cenu! Janinka získala další diplom – tři a půl roku po tom, co se stala andělem…

Přednes několika vybraných haiku proběhl bez průšvihu. A ještě před ním si vyžádal moderátor, kterým byl předseda poroty Adam Krupička, minutku ticha pro Janu. A já jsem pak posluchačům řekl jen něco stručně o jejím vztahu ke Kralupům a k sci-fi. (Ale byla i skvělou básnířkou, jak ukazují její dětské zápisy! A nakonec i tato cena.)

Každý vítěz pak obdržel dvě tašky s mnoha užitečnými předměty, jako jsou například hrnky, báječná Sony sluchátka, dvě trika (to bílé velikosti M s Masarykem na hrudi sice obléknu, ale moc se v něm rýsují mé – břišní svaly, dejme tomu), modrý ručník z polypropylénu – a rudou růži. Samozřejmě taky sborníky ze soutěže. A dvě láhve vína z rodinného vinařství Beneš, červený Cabernet Moravia a světležluté Rulandské bílé, spešl lahvované pro Seifertovy Kralupy! Být básníkem se prostě vyplatí.

Po konci programu jsem se vrhl na chlebíčky a ještě více na dortíky. Naštěstí byl k dispozici i pomerančový džus, krom jiného. Protože jsem poledne strávil obědem v blízké restauraci Kotva na břehu Labe (kde jsem si to dvakrát odzkoušel během kolojízdy z Terezína do Prahy), nestihl jsem už tu výstavu v Městském muzeu v Kralupech nad Vltavou , kam mě mezi chlebíčky pozval jeho ředitel Jan Racek. Nu, někdy příště se tam podívám. Příště, až zase spáchám nějakou poezii. Anebo dříve, vždyť ta výstava o Jaroslavu Seifertovi končí už začátkem ledna 2022. Však to mám do Kralup autem z Lužin jen 33 km a necelých 40 minut!

Trochu blíže, na nábřeží Vltavy, hned naproti Národnímu divadlu, je položena obnovená kavárna Slavie. Jaroslav Seifert tam sedával s dalšími velikány meziválečné avantgardy, a tak není divu, že se v jeho sbírce Halleyova kometa ocitla i báseň Kavárna Slavie.

Na paměť oněch dávných idealizovaných časů se zde budou pravidelně pořádat akce k uctění oněch velikánů. Začíná se právě Seifertem, a to tento čtvrtek 23. září v 18:00, v den, kdy by Jaroslav dosáhl věku biblických praotců – bylo by mu právě 120 let.

Chystám se tam jít. Snad budou mít i absint!

Psáno, chlubeno, těšeno a zváno v Praze na Lužinách v úterý 21. září 2021