Ta budova je mi důvěrně známá – hlavně ovšem zvenčí. Viděl jsem ji svého času skoro denně, když jsem parkem kolem ní pospíchal na tramvaj, aby mne odvezla na gympl v Horním Růžodole. Zevnitř jsem ji také znal, i když jsme tam chodili hlavně se školou a někdy s pány rodiči. Ono to tam bylo skoro pořád stejné, proto jsem tam sám vlastně nezavítal nikdy. Až když jsme kolem roku Nula začali se ženou Ivanou v létě jezdit do Jizerek, kde občas pršívalo, jsme se tady někdy zastavili. To už jsem měl o zdejší výstavy i vlastní zájem. Však ony se časem také vylepšovaly! A zrovna o tu letošní, nazvanou Liberec kontra Reichenberg jsem zájem měl. A tak, i když zrovna nepršelo, ale byl poslední den mé letošní letní dovolené, tak jsem prostě musel při návratu před muzeem zaparkovat i s kolem na střeše.
Tolik známý muzejní palác se skví novotou. I zvenčí je vidět další novota – dva bronzoví lvi, hlídající přístupové schodiště. Vlastně lev a lvice z dílny Jaroslava Róny. Oni tam ti lvi měli být už při prvním otevření, však byl pro ně připraven i pískovcový sokl! Jenže v tom 19. století nebyly peníze na všechno. Tak se šetřilo – ale trochu i švindlovalo. Jak se právě ukázalo při nynější rekonstrukci. Takže bylo nutno něco přisypati a místo rovné stovky vyšla rekonstrukce na 143 milionů. Ještěže se to stihlo před koronou! Ty čtyři zanedbatelné miliony za lví pár je vhodně uložená bronzová investice. Další rekonstrukce určitě nebude dříve než za dalších sto let.
Zvenčí je barák pěknej, vevnitř ještě hezčí. Zmizela pravěká vrátnice, pokladna se přesunula více do hloubi. Lze si u ní koupit různé publikace a pohledy, co si tam koupit nelze jsou – lístky. Ani jednotlivé, ani sezónní. Ani plné, ani pro dítky či rodinky. Ani pro důchodce, ani pro novináře. Až do konce roku je totiž návštěva muzea zdarma! (Možná bych platil padesátikačku za samostatný vstup na věž, která je kopií 1:1 původní liberecké radnice, ale neměl jsem tolik času.) Zdarma se může i fotit, ovšem bez blesku. I vrhl jsem se do ulic Reichenbergu i Liberce.
Tedy do jeho starých ulic a nových sídlišť, které jsou zobrazeny na fotografických panelech i modelech. Staré fotky jsou dílem českého Němce Rudolfa Ginzela (1872–1944), model severní strany Sokolovského (původně Novoměstského) náměstí z tvrdého papíru pak pochází z roku 1960, a vyrobil ho Rudolf Horák. Další sádrové modely jsou z dílen projekčních kanceláří. Modely mají tu výhodu, že tu jsou i ty, podle nichž se žádná stavba nerealizovala. Někdy je to škoda, jako v případě plánované dostavby paláce Baťa, kterou v roce 1969 navrhl Mirko Baum z místního ateliéru SIAL. Podle popisku tento projekt "odvážně doplňoval funkcionalistickou stavbu architekta Vladimíra Karfíka z 30. let 20. století". Mohly se tak setkat dvě generace vizionářů. Škoda. Škoda je, že jenom v modelu zůstal jiný sice, uskutečněný, ale v moderní účelové době drze zbouraný projekt SIALu, totiž obchodní centrum Ještěd! A škodaže nebylo nikdy dobudováno dolní centrum Liberce kolem tohoto obchoďáku, které zůstalo rozpačité a rozblemtané, jak svého času ironizoval už Jan Neruda.
Jiný projekt SIALu se naštěstí nerozpadl a dostal se i do erbu Libereckého kraje, totiž hotelový vysílač Ještěd na stejnojmenné hoře! Jen se podívejte, jak hloupě vypadal Ještěd bez vrcholového doplňku – tupý suk, připomínající spíš sopku. Je vyobrazen nikoli na obraze, ale na naivistickém střeleckém terči, jejichž sbírka nás na skloněné rampě provází do další části muzea.
Vynechal jsem v něm ostatní výstavy, ty trvalé i ty proměnné. Jenom zmíním, že budova muzea je zcela překopána i zevnitř. Jak o tom svědčí i závěrečná část, kde se nacházejí Liberecké fragmenty. Tedy kousky Liberce, které vždy dotvářely jeho tvář. Některé z nich jsou postaveny u "časových schodů". U jejich úpatí se můžete podívat do tváře originální soše strážného rytíře Rolanda ze špičky věže liberecké radnice. Tato "německá socha" byla v roce 1952 sejmuta a nahražena – sovětskou hvězdou. Na tu se pamatuju, byla celá rudá. Nejspíš proto, že na ní byly umístěny rudé odrazky. A zjevně se nezachovala. Pamatuji se, jak liberecký Vpřed informoval o rekonstrukci radnice v roce 1969 – ta hvězda byla tehdy sejmuta, a zjistilo se, že byla neumětelsky připevněna a skrze to připevnění zatékala do věže voda a ničila krovy. Připadalo mi to až symbolicky protistátní! (Dnes tam tedy jsou v podkroví věže dřevěné žlaby, které krom dešťovky odvádějí možné průsaky, jak to ti troubové v 19. století původně naplánovali). Jiná povídka by byla o dlouhatánském černém praporu, který z věže radnice vlál dlouho do roku 1969. Ale zde si mohu sáhnout alespoň na poslední, normalizační hvězdu, kterou klempíři odbyli někdy začátkem sedmdesátek. Připadá mi menší než ta původní. Je hnusná, zelená, a je dobře, že je pryč. Dnes na radniční věži stojí opět Roland, historizující, i když nehistorický – protože jeho kopie. Už by tam neměla být žádná hvězda. Ani měsíc. Či půlměsíc…
Můžeme zde shlédnout noviny z ostašovského zajateckého tábora z první světové (50.000 hlavně ruských a italských zajatců – Liberec měl v té době 40.000 obyvatel), peníze, které si vytiskl Reichenberg 30. října 1918 jako dočasné platidlo fiktivního německorakouského státu, no a z dalšího nacionalistického německého vzedmutí třeba dřevěnou truhlu, která svými intarziemi oslavovala Sudetoněmeckou partaj. V náhledu do nepřístupné komory lze spatřit osobní předměty stranického soudruha (Parteigenosse) Konráda Henleina, ale i olejomalbu soudruha Rostislava Zárybnického "Osvobození města Rudou armádou". Nu, faktem je, že Reichenberg byl tehdy pust, Parteigenossen i nesoudruzi byli zalezlí ve sklepech a z oken vlály jen poraženecké bílé vlajky. Válečnou dobu připomínají mundůry koncentráčníků, páska s židovskou hvězdou a fotografie zajatců z rochlického kamenolomu. Popiska upřesňuje, že v samotném Liberci bylo více než sto různých táborů pro vězně, zajatce a nuceně nasazené dělníky, kteří otročili pro Třetí říši. (Však se tomu zde už dříve věnovala samostatná výstava Zbytky válek)
Pod schody je pak dlouhatánská série panelů, která zachycuje vyznamné časové body Liberce. Od sekeromlatu, který zde kdosi zapomněl před pěti tisíci lety, přes první zmínku o Reychmbergu (1369), přes všechny války a kolize, majitele, vladaře a panovníky, doly, lomy, továrny, stavby silnic, železniční tratě – až po zbourání obchodního domu Ještěd (2009)…
Pěkně v muzeu bylo. Zase se tam někdy půjdu podívat. Ale ne v pondělí! To mají zavřeno. Taky se zde zastavte. Než zahučí další vlna covidu. A nezapomeňte – zadarmo je to jen do konce roku!
Aha, málem bych zapomněl – je to asi jediné muzeum, které vystavuje stín…
Psáno a blaze vzpomínáno v Praze na Lužinách v pátek 3. září 2021
Viz i minulý článek Když v Jizerkách prší (Technické muzeum Liberec)
