Jsou výstavy, které chce člověk určitě navštívit. Když ale trvají dlouho, návštěvu odkládá a odkládá – až je najednou výstavy konec a nazdar. Konec a nazdar výstavy Sluneční králové v Národním muzeu měly nastat už 7. února tohoto roku. O výstavu byl velký zájem, jenže korona zavřela všechna muzea. Národní muzeum proto se zapůjčovateli jednalo – a vyjednalo její trvání do 6. června. Bylo to málo, i NM jednalo dále, a vyjednalo prodloužení až do konce září. Ale pozor – tento měsíc má jen 30 dní, už se chýlí ke konci a více se prodlužovati nebude.
Aby se prodlužovati mohlo, bylo potřeba domluvit se nejen s Nejvyšší radou pro památky Egypta, se kterou díky práci našich egyptologů máme skvělé vztahy (a spoustu egyptských památek v držení NM, konkrétně Náprstkova muzea), ale i s dalšími vlastníky významných artefaktů. Na pražskou výstavu je zapůjčili muzea v Berlíně, Lipsku, Hannoveru, Heidelbergu, Hildesheimu, Frankfurtu nad Mohanem a nezachycené turecké muzeum. Několik předmětů poskytli i jejich čeští držitelé, jako např. státní hrad Buchlov. Některé unikáty zde vystavené už nebudete moci vidět ani v Čechách, ani v Německu, ale ani v Egyptě, odkud je naši odborníci pro tuto výstavu často vytáhli ze skladů památek…
A unikáty to jsou, i když se zde není k vidění žádná mumie. Nenachází se zde ani předměty ze zlata a stříbra. Použitými materiály jsou měď, křemenec, vápenec, čedič, diorit, rohovec, rudá asuánská žula, fajáns, pálená hlína, papyrus, dřevo polychromované i nepolychromované, zlacené i malované… Důležitější je, co z nich bylo pečlivě vyrobeno! A co se přes ty tisíce let zachovalo a bylo nalezeno. Vůbec prvním předmětem, který jsem na výstavě v její vstupní části uviděl, byl alabastrový úsměv krále Veserkafa, jediný fragment, který se dochoval z jeho sochy. A na zadní straně sloupu, ve kterém je uchován, jsem si přečetl něco o králích v Abúsíru, protože zde sídlili oni "Sluneční králové" z 5. dynastie (řeknu málo: 2435–2306 př. n. l., tedy v době Staré říše). Tuto dynastii založil právě Veserkaf.
Kromě prohlížení památek si ve vstupním sále můžete přečíst obecné informace nejen o králích v Abúsíru, ale i o jejich ženách (jako "královny" se tehdy neoznačovaly), o jejích synech a dcerách ("princích" a "princeznách"), o tamních kněžích a kněžkách, o úřednících a učencích – a dětech, které zemřely ještě příliš malé. A také o cizincích, kteří všichni byli z hlediska egyptského nepřátely, a král je musel porážet a zabíjet – alespoň symbolicky. A samozřejmě o bozích v Abúsíru, kterými byli Osir (jehož domovem byl právě Abúsír), Ptah (hlavní bůh sjednoceného Egypta, stvořitel nebe i země, dárce života) – a sluneční bůh Ra (což bylo preferované božstvo 5. dynastie). A aby byl zachován princip gender, stejně důležité byly i bohyně – Sachmet, Hathor a Heket.
Co se princů týče, zaujaly mne jejich přívlastky – syn mohl být "milovaný", "nejstarší" – anebo "z vlastního těla". Jen ten poslední byl biologický, ten nejstarší mohl být nakonec starší než jeho (adoptivní) otec, a milovaný se mohl stát jeho nástupcem. Vlastně, aby byla zachována pravidla, stával se jím onen syn nejstarší. A pokud by nechtěl čekat, mohl se stát třeba místokrálem. (Tak mě napadá, že jistý Mojžíš by vlastně někdy v době XIX. dynastie mohl být také takovým královým milovaným synem, a ne fiktivním synem jeho dcery – když to tak už měli v Egyptě zavedené…)
Ale nezasekněte se ve vstupním sále, je to jen předsíň celé báječné výstavy, kde byly využity i nejnovější videotechnologie. Mezi ně patří videomapping na hmotnostní maketě brány chrámu. Vidíme tu bránu jak je postavena, jak se skví, jak blednou její barvy, jak vlivem nekonečných tisíciletí praskají její sloupy, jak se řítí, jak je zaváta pískem, jak je objevována, jak je vykopávána, a nakonec jak je znovuvybudována – alespoň v počítačovém modelu. Po shlédnutí videomappingu můžeme vejít do bludiště, které zde bylo zbudováno v rozměrech skutečného zádušního komplexu. Ne, ani zde není k vidění mumie, jen některé pomůcky pro její výrobu. Pardon, pro přeměnu krále v nesmrtelnou bytost. Sošky tří zajatých cizinců, Libyjce, Núbijce a Asiata mohly sloužit jako výukové předměty, jak rozpoznat ne-našince. Na široširokoúhlých plátnech, spíše stuhách, jsou nám videopředstaveny tři egyptské roční doby.
Než projdeme dál můžeme si odpočinout u promítání dvou pozoruhodných krátkých filmů. V tom prvním rozpráví mladistvý Jiří Bartoška (film Československé televize Dcera faraona byl natočen roku 1980) s princeznou Chekeretnebtej (s její animovanou kresbou a shlasem Jany Hlaváčové), jejíž hrobka byla v Abúsíru nalezena roku 1976. V tom druhém, aktuálním filmu (čerstvě pořízeném Národním muzeem a Českým egyptologickým ústavem pro tuto výstavu) pak reportér Jiří Václavek (ČT) hovoří s Šeretnebtej, dcerou krále Niuserrea, po jejímž levém boku se mlčenlivě tváří její malý syn. Také zde jde o animovanou princeznu, tentokrát je oživena její drobná plastika. Příslušná hrobka byla objevena roku 2012 a jejím modelem se můžete projít hned vedle.
Poslední sál působí nejvzdušněji, protože není přepažován a protože jsou v něm výstavní akvária rozložena v liniích, vedených našikmo. A lze si je prohlédnout ze všech stran. Sama akvárka, či snad terária jsou zevnitř nasvícena a vystupují tak z temného příšeří celého sálu, jehož zdi jsou nasvíceny modře, ale mění se přes fialovou až do červena. Z této světelné atmosféry vystupují hmoty tří černých pyramid (jak je to celé naštorc, tak vlastně jen jejich půlek). Ty ukrývají další videozázraky. V jedné z půlpyramid jsou promítána prostá videa na dvou obrazovkách. V další si pomocí pohybu rukou můžeme jako v Googlemaps prohlédnout tři prostory z hrobky soudce Intiho. A ve třetí se už počtvrté setkáváme s princeznou Šeretnebtej. Poprvé to bylo na fotografii její sošky na výstavním sloupu ve vstupním sále, který byl věnován princeznám, podruhé to byla sama její vápencová soška, potřetí tato soška rozpohybovaná ve zmíněném filmku a nejspíš naposledy ji zde vidíme v 3D projekci, společně se dvěma dalšími soškami, umístěnými na zdálivě pohyblivém karuselu.
Ale ne, popáté se mi tato princezna přimomíná v jednom výstavním akvárku, které mne zdálky zaujalo zlatem nasvíceného vápence. Jedná se o kamenný blok s reliéfy hodnostáře Anchiemptaha a jeho ženy paní Anchiemptahové, vlastně se jmenovala Neferhekenhathor, jak vyplývá z tří řádek hieroglyfů. A je to na tom kameni vytesáno, jako by bylo včera. Anebo v roce 2012, kdy byl kámen objeven právě v pohřebním komplexu zmiňované princezny.
A už je skoro konec, šipka směru prohlídky vás zavede ještě do posleního sálu, spíše komory (v porovnání s předchozím). A zde na vás čekají hned tři mumie, přece jen. Ale jak jsem napsal – nejsou k vidění. Jsou uschovány do tří rakví ze sykomorového dřeva ve tvaru mumie. Dvě vás vítají ve stoje vedle sebe. V jedné zůstala jen kostra 30-40 let starého muže, v další špatně dochovaná mumie 50-60leté ženy. Třetí rakev leží, mumie další 50-60leté ženy uvnitř je patrně nejzachovalejší. Možná i proto, že pochází z ptolemainovské doby (332-30 př. n. l.) z pohřebiště v Gamhúdu. Říká se jí "Rakev z Poběžovic", protože tam se nacházela sbírka rodiny Coudenhove-Kalergi, jejíž jeden člen si ji koupil v Berlíně. Jakožto příznivec okultismu. Dnes se tedy nachází ve sbírkách Náprstkova muzea.
No a to už je konec prohlídky. Jako přihlášený novinář (a jako senior) jsem ušetřil 200,- Kč. Děti do 15 let to mají za 50, junioři do osmnácti stejně jako senioři. Plná cena vstupenky výhradně jen na tuto výstavu páčí 300 korun. Volné prohlídkové dny tu neplatí. Výstava je tak exkluzivní, že se na ní nejen nesmí fotit, ale na webu Národního muzea se nenachází ani ve virtuální formě, ani on-line, jak je u jiných výstav obvyklé. Ušetřený peníz jsem pak věnoval muzeu zpátky za občerstvení v místní kafárně. Čaj i koláč měly tedy zcela výstavní cenu. Sedě v zaskleném atriu NM jsem pak přemýšlel, proč na tak atraktivní výstavě není úplně narváno.
Možná je to i proto, že web NM původně nabízel jen vstupenky zakoupené on-line a pouze na konkrétní den a čas. To, že si je člověk může koupit i na pokladně jsem se dověděl až po telefonátu na pokladnu. (Na webu se údaj "nebo na pokladně" teď už nachází). Konkrétní den a čas platí. A je to každý den v týdnu, včetně pondělí, ale čas vstupu najdete jen když si chcete koupit vstupenku on-line. A jde o termíny 9:15, 11:00, 12:45, 14:30, 16:15 a na výstavě smíte strávit jen 105 minut od tohoto času. Přijdete v 11 a odejít musíte za hodinu a tři čtvrtě, v době, kdy se na výstavu hrne další kohorta návštěvníků. Přijdete v půl dvanácté – odejít musíte stejně ve 12:45! Omezen je i počet účastníků oné kohorty, aneb slotu. Dnes je volné maximum asi 250. Ale poslední termín na dnešek, přesně v době, kdy toto píšu (15:35), má stále ještě 221 volných míst!!! Možná je to i proto, že u vstupu do muzea není (nebyla v době mé pondělní návštěvy) tato informace o termínech vstupu vůbec uvedena. A kdo by čekal na otevření výstavy hodinu, žejo, mamko…
Zahořekoval jsem si na Oddělení vnějších vztahů, že tak skvělá výstava, která se už v tomhle století nebude opakovat, nemá vlastně v poslední vyprošený měsíc navíc vyplněnu kapacitu návštěvníků do mrtě. Snad měla moje intervence nějaký ohlas, připomínka bude předána Obchodnímu oddělení.
Ale jo, když se tak dívám na web NM dnes, tak na něm přibyl řádek "Výstavu Sluneční králové můžete navštívit již jen" s odpočtem "22 dní 8 hodin 18 minut 16 sekund". Tak ji nezmeškejte. Už je zase den pryč!!!
Psáno a doporučováno v Praze na Lužinách v úterý 7. září 2021
PS: Na výstavě se nesmí fotit, ani videovat. Jako novinář jsem si vyjednal výjimku – ale stejně sem nakonec dám jen fotografie, které mi k výstavě poskytlo samo Národní muzeum. Kromě té jedné, na které je zachycen úvodní alabastrový úsměv krále Veserkafa…
PS: No dobře, ještě sem dám tu jednu, když jsem už o ní tolik napsal, napošesté, sošku princezny Šeretnebtej se synkem.
