V sedmdesátkách, když jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání, se mi jednou stalo, že mě soudruh Hlavní inženýr poslal do skladu na inventuru zásob šroubů a matek. Ve skladu pracovaly starší matrony, jejichž největší zábavou bylo vyprávění si o tom, který z dělníků má jak zahnuté přirození. Kdyby si nedělaly dvouhodinové svačinové a vzdělávací přestávky, ani jsem na tu brigádu nemusel chodit. Ale takhle jsem se aspoň na chvíli stal v kolektivu oblíbeným mladým inženýrem. Onen sklad totiž skladoval matice a šrouby bronzové. Pracoval jsem v Závodech elektrických zařízení, n.p., v oddělení středofrekvenčního ohřevu. No a mosaz vykazovala při vyšších frekvencích střídavého proudu menší skin efekt než prostá ocel, prostě lépe vedla. Což jsme pro naše ohřívačky potřebovali. Mosaz taky nerezne, jak vědí všichni automobilisté. Já automobilista nebyl, ony dámy skladnice tyhle šrouby nepotřebovaly. A tak, když jsem hořekoval, že nevím, co udělat s nadbytečnými šrouby, hned se našli dobří lidé z naší konstrukční kanceláře, kteří mě mých starostí zbavili. (To ještě byla doba, kdy si auto uměl – a mohl, protože to šlo! – opravit i prostý zahrádkář či prostý chirurg.)
Ve svém druhém zaměstnání jsem na problematiku nadnormativních zásob narazil také. Telekomunikační zařízení Mezinárodní a meziměstské telefonní a telegrafní ústředny (MTTÚ) nesneslo odkladu při opravě poruchy někde v rozvodně či u dieselů nebo usměrňovačů, měničů, střídačů…, a tak jsme měli naskladněno dosti různorodých věcí. V různých skladech v tom velkém baráku s věží na Olšanské, co se teď má bourat. Nicméně přišla nová doba, místo soudruhů ředitelů nastoupili manažeři, všichni MBA. A tam na těch školeních v Holandsku jim narvali do hlavy, že nejlepší zásoby jsou žádné zásoby. Takže jakékoli zásoby se náhle staly nadnormativními. Avšak něco jsme přece museli mít v ruce, sakra! Zejména o víkendech a na nočních směnách. Vyřešilo se to tím, že když jsme něco nafasovali, hned se to odepsalo ze zásob a šlo „do spotřeby“ – aneb strčilo do nenápadného „příručního skladu“.
Jenže jakékoli zásoby, i příruční, se náhle staly horším nepřítelem než třídním. A tak se stalo, že večer před náhlou kontrolou příručních skladů, se pan vedoucí Energetického provozu rozhodl, že máme příliš mnoho stahovacích pásek. Teď je policajti a zásahovky a antiterosristické jednotky používají místo pout, ale v devadesátkách se jimi stahovaly kablíky. Když jste je chtěli vést po stěně, aby se jejich svazek nerozmotával, tak jste je stáhli aspoň každý metr. Jenže těchhle malých hentých oných jsme měli tři pytle! A tak je pan vedoucí (říkali jsme mu Duto Hlav) rozkázal vyhodit do odpadu. Úkolu se chopil kolega Miloš – který v našich turnusových volnech provozoval elektrotechnickou firmičku. Mnul si ruce, protože ušetřil dobrých šest tisíc. Druhý den byla spokojena jak kontrola, tak Dutohlav. Nebyli jsme usvědčeni ze zločinu přechovávání eN Zetek. Sláva!
Jenže neuplynul ani týden a začali jsme si tahat nějakou novou signalizaci na velín. (Často jsme i v nové době pracovali stylem BSP a Akcí Zet – protože některé věci by nám nikdo neudělal, nebo za strašlivé peníze a za strašný čas, než by proběhlo výběrové řízení. Výběrová řízení v praxi! O tom snad někdy příště.) A tu se ukázalo, že by se přecejen nějaké ty stahovací pásky upotřebily. A my je neměli. Dutohlav uprosil Miloše, a ten mu velkomyslně jeden pytel vrátil.
Leč doba plynula, už nastala první léta třetího tisíciletí a paní vedoucí finančního oddělení zjistila, že přes všechny trestné výpravy jsme před kontrolními orgány utajili nadnormativní zásoby desítek tisíc litrů nafty! No a to jsou přece nadnormativní zásoby. K čemu tolik nafty?
Naftu jsme potřebovali pro náhradní dieselagregáty, čtyři kusy po megavoltampéru. Když celý Žižkov tonul po výpadku ve tmě, Útébéčko (Ústřední telekomunikační budova) díky tomu celé svítilo. Tak proč mít naftu, k čemu diesely, a nakonec k čemu celý Energetický provoz, když žádné výpadky nejsou? Aha! To jestiť logika, již provozují chytří managoři (manažeři přivedení školením MBA do úplného magorství), kteří na rozdíl od dřívějších blbých „dělnických ředitelů“ nikdy nepáchli do provozu.
No a proč tedy tolik nafty? Bývalo takové nařízení dřívějšího ministerstva pošt a telekomunikací, že mezinárodní ústředna musí mít v zásobách naftu na tři dny provozu. (Buďto se po třech dnech případný rozpad sítě vyřeší, anebo už není co řešit.) Měli jsme dvě podzemní nádrže po 50 tisících litrech, ale spotřeba byla minimální. Tedy po skončení reálného socialismu, kdy energetici dokázali ve špičce udržet pouze 49,9 Hz v síti. A nemohli kvůli tomu nasadit moderní zápaďácké regulační přístroje, protože ty počítaly s normovanými 50 Herzy. A 49,9 byla pro ně „porucha sítě“. (Pro jejich techniky i přístroje.) No a v devadesátkách, kdy sovětské obloukové tavicí pece odcházely do šrotu, když jsme již nevyráběli tolik tanků z mírové oceli, byl najednou elektrické energie nadbytek. A tak se omezily i výpadky. Přesto však občas k nějakým docházelo. Nu a pak byly potřeba dýzly, a pro ně nafta. Nadbytečná nafta.
Pročež jsem dostal od managorů ve finančním úkol, abych jim zpracoval plán výpadků sítě na deset let dopředu. Na dvě pětiletky!!! Jsem scifista, a můj první román pocházel z prostředí Útébečka (a jmenoval se Blackout:), a tak jsem to spočítal. Aby nám zůstalo aspoň 30 tisíc litrů. Odevzdal jsem přehled. Kolik výpadků v trvání do 10 minut, kolik do 1 hodiny, kolik jich bude za měsíc, za rok, za pět let… Dal jsem tam pro sichr i jeden třídenní výpadek za 10 let, ale kdy nastane, to jsem si vskutku netroufal odhadnout. Ani kolik by vposledku stálo, kdyby Česko ztratilo meziměstské a mezinárodní spojení (krátce po r. 2000 ještě hlavně po pevných linkách). Když jsem jednomu z managorů maloval katastrofické vize, abych ho přesvědčil o potřebě nějakého rozumného množství nafty, srdečně se zasmál a samolibě pravil:
„Však máme ještě mobily!“ a vznešeně odplul. Zíral jsem za ním s otevřenou hubou. V té době sídlil v ÚTB i zatím samostatný mobilní operátor EuroTel. I jeho ústředny byly napájeny z rozvoden (či v době výpadku) nakonec i s dýzlů.
To už běsnila móda Just in Time, ve službách i ve výrobě. A zuří dodnes. Firmy už nemají sklady. Náramně se tím ušetří – „nadnormativní zásoby“. Jakékoli zásoby. K výrobě auta se v přesně určeném okamžiku slétnou díly z celého světa. Sklady mají pro sichr ledatak subdodavatelé, kteří jsou ochotni potřebné tři chybějící plastové nárazníky dovézt do Mladé Boleslavi svým osobním autem z Liberce – anebo třeba z Opavy. Ale třeba aktuální čipy z Číny, Jižní Koreje nebo Tchaj-wanu už ne. Důsledky této módy prožíváme aktuálně.
Přitom stačí, aby vybuchla jedna sopka na Islandu a letadla přestanou v Evropě létat. Před časem trýznila Tchaj-wan série hurikánů. A ukázalo se, že jedině jeho továrny vyrábějí určitý typ procesorů. Na měsíc se zastavila výroba všech počítačů na celém světě. Desetikorunová drobnost ji zastavila. Vlastně ne, zastavila ji ta móda nulových zásob! Nu ale managoři se nepoučili. A máme, co máme.
Na začátku sedmdesátek jsme se na ČVUT učili, že elektrárny mají mít na skladě uhlí na třicet dnů. Pro případ problémů v dodávkách. Avšak na jejich konci měly uhlí reálně jen na tři dny. Uhlí nebyllo. Do nové Chvaletické elektrárny se mělo původně uhlí vozit výhradně po Labi. (Ačkoli kolem vede páteřní trať, nebyla nejdříve postavena vlečka.) Protože řeka už několik let nezamrzala, prodala Československá plavba labsko-oderská jediný říční ledoborec, který vlastnila, do NDR. A přišla zima let 1978/79, přišel slavný silvestr, kdy během několika hodin klesla teplota o 40° C. Labe zamrzlo. A silnice namrzly. A nastala energetická krize. Ale nepoučili jsme se. Načež tu máme další krizi energetickou, plynovou. Česká vláda hodlá rušit evropské povolenky, zrušit DPH na energie a dokonce i energetickou burzu, na které se tvoří ceny podle poptávky a nabídky! (?) Aby se zlevnila energie. Hm, lepší by asi bylo mít státní zásobníky plynu, když ty soukromé byly poloprázdné, protože jejich majitelé čekali na nízké letní ceny plynu až do podzimku.
Jo a ještě s tou dávnou naftou. Dutohlav navrhl, abychom jí měli v nádržích jen na pár hodin náhradní dodávky. Že prý si sjednáme smluvního partnera s cisternou, a ten nám při případné krizi přiveze naftu od pumpy. Ty vole! V krizi! Když bude krize, jak myslíš dlouho, že bude stát ve frontě? A kolik mu jí načepují? Nemusel jsem být spisovatel sci-fi, aby mi došlo, že by to mohlo vypadat jako teď v Británii. Nebo v Číně. Ještě pamatuju ty dlouhatánské fronty na Olšanské, když se oznamovalo zdražení pohonných hmot – snad u jediné benzinky v ČSSR, která měla otevřeno i o víkendu…
Nu, je třeba míti nějaké základní věci na skladě. Ale přiměřeně, přiměřeně. Ve špajzce mám tedy z trvanlivých potravin jenom dvě balení rýže, dvoje špagety, jeden balíček čočky (ještě od roku 1985, památeční, retro), několik sklenic sušených hub, sklenici medu, dvě velká balení nezbytného čaje, pár konzerv. V lednici pak několik balení sýra, jednu kostku másla, navařenou polívku do zásoby a pětilitrovou lahev kohoutkové vody. Plus nějaký ten zeloc a chumus. V mrazáku čeká krom zmrzlin i jedno balení toastů. Ale to všechno mi bude na nic, když vypadne elektřina. Před dvěma lety jsem si u PRE domluvil pevné ceny silové elektřiny na tři roky dopředu a první dva roky její cena stagnovala, ba i mírně klesala. Nadával jsem. Teď jsem rád, že ji mám ještě rok „na skladě“.
Přátelé, vy všichni, kteří naříkáte, že elektřina je drahá. Opakuji pro vás svou dávnou mantru: Blíží se doba, kdy nebude u elektřiny rozhodovat „za kolik“ – ale „jestli“! Jestli vůbec. Ach, ale vy mladí budete mít sluneční střechu a domácnost napájenou z elektromobilu…
Zásoby jsou potřeba, ale ne ty nadnormativní. Budu muset z mrazáku vyhodit nějaká letitá UFO (Unidentified Frozen Objects). Ale benzin si do vany napouštět nebudu…
Psáno, vzpomínáno a přemyšlováno v Praze na Lužinách v pondělí 1. listopadu 2021
(Ve článku použit nepoužitý návrh Terezy Kovanicové na obálku pro můj Blackout.)
