Další použití podléhá autorskému zákonu, včetně uvedení zdroje! Autor ručí za původnost materiálu.
| "14" |
Lucie má svátek a má žena Ivana narozeniny. Slavíváme je rodinným obědem ve vybrané restauraci. Letos jsme si vybrali Myslivnu v Jagellonské ulici, mají tam zvěřinovou nabídku. Začali jsme aperitivem, vybrali si portské. Dal jsem si teplý předkrm: krůtí jatérka. Polévka byla v podstatě gulášová, ale z divokých mas. S Ivanou jsem měl dvojporci Mysliveckého špízu, pečeného na lávovém grilu. Na mečících byly nabodeny závitky drůbežího a kančího masa prokládaného šunčičkou a slaninou. K tomu jsem si poručil bramboráčky. Na šišatém taíři nechyběly ani brusinky s kousky broskve a žampiónu. Chuť dotvářela lahvinka Starovavřineckého vína.
Dcerka Terka (22) si odpustila všechny předkrmy. Polévky většinou nejí od té doby, kdy ji ve školce soudružky učitelky nutily spapat všecku tu hnusnou polívečku. Spokojila se s prostými jehněčími kotletami se špenátovými listy, ale stejně všecko nesnědla. Je to taková naše drobná kočička. Ach jo, jak já jsem se vztekal, když mi máti v jejím věku říkala "Jeníčku"! Náš Honza (19) je zase nadprůměrně vyrostlý. Tomu předkrm, polévka a mohutné grilčo nestačilo. Přidal si ještě palačinku s lesními plody.
Hodovali jsme, ze stěn restaurantu na nás hleděly stylové kresby. "Siroty", hlásal nápis na jedné z nich. Kol padlé srny se smutně shromáždila její tři (?!) srnčata. Sníh (?!) se barví krví střelené matky, na keřích sedí soucitní ťuhýci. Bylo to dobré masíčko! Jestli jsou "žrouti zvířat" (my), musí být i "vrazi zvířat" (myslivci). Osobně si myslím, že zastřelení divokého zvířete podle všech mysliveckých regulí je mnohem humánější, než pěstovat kuřata v drůbežích koncentrácích a pak je odkrouhnout pověšené za pařátky na zpracovatelské lince. Ale kuřecí maso nám také chutná. Jím maso, nosím kožené boty, nemůžu nadávat producentům masa, řezníkům a myslivcům.
Mezi jednotlivými chody byla vždy chvíle času. Vyprávěl jsem dětem o drobné příhodě s jejich dědečkem. V této předvánoční době k nám z Liberce pravidelně přijížděl můj táta. Přinesl drobné mlsky pro děti, dal něco na Jéžíška, popovídali jsme si, zpátky si odvážel hromádku knížek. Jednou jsme pro něj měli připravenu i neslýchanou pokroutku - totiž pravou vánoční čočku! Pro mladé a zapomětlivé: Za komunistů nebylo obvyklé, že by v obchodech byl nějaký široký sortiment zboží. Mandarinky se objevovaly většinou jednou do roka, kolem Mikuláše. Stejné to bývalo s hrozinkami, oříšky a podobně. Lidová pověra praví, že kdo se na Nový rok nají čočky, bude celý rok bohat penězi a tak po ní bývala kolem Vánoc sháňka. Ve společných jídelnách byla čočka pro svou láci obvyklá, v krámě ji člověk hledal někdy marně. A tak jsme zajásali, když v naší vyjímečně dobře zásobené sámošce na Náměstí hrdinů (bydleli jsme v té době ještě na Pankráci za věznicí) se objevila v předvánoční nabídce i tato vzácnost. Nakoupili jsme snad čtyři půlkilové sáčky (víc se nesmělo), abychom mohli také podarovat nejlepší přátele. Ani na dědečka jsme nezapomněli.
Pamatuju, jak mu Ivanka s rozzářeným obličejem nabízela onen pytlík. "A dědo, sehnali jsme čočku, dáme vám ji sebou, nechcete?"
Táta se rozesmál a pravil: "Tím mě holka neuctíš, to jsem žral v koncentráku celý tři roky!"
Je třetí adventní neděle, pokoj a dostatek jídla všem lidem dobré vůle!
Psáno v Praze na Lužinách dne 13.12.1998
Žádné komentáře:
Okomentovat