...že jsme jako cikáni, cikáňata
Předpokládám, že písnička Sláva, nazdar výletu je natolik známa, že ji zde nemusím opakovat. Zpívali jsme si ji jako děti a netušili jsme, že by mohla mít rasistický kontext. A jestli, tak dnes snad pokrokářský "Black Matter". Protože v písni bylo bílé potomstvo přímo pochváleno za to, že se blíží černému potomstvu, tedy oněm "cikáňatům". Tedy alespoň co se stupně opálení tejče.
Přitom ještě do 20. let 20. století bylo opálení znakem příslušníků "nižších" pracujících tříd, zejména občanů z řad rolnictva, kteří většinu svého života strávili na polích a pastvinách. Což platilo i pro snědé kopáče. Platilo to i o "podřadných rasách" typu (právě!) Rom, Ind, Indián, černoch či "žluťoch". U těch posledních ještě hrozilo nebezpečí, konkrétně "žluté nebezpečí", jak ukazovaly rodokapsy a ilustrované přílohy novin, které dědeček Hejtmánek sbíral před druhou světovou. (MMCh: Třeba Japonci vidí jako bílé právě sebe, kdežto Evropané jsou pro ně - růžoví! Takže my nejsme "běloši", avšak "růžoši"!) Někdy v době první republiky právě začalo být módní (zejména u mladých dam) kouření a hra v tenis. S tenisem souviselo i to opálení, a kdo byl opálený, byl bezesporu moderně sportovní typ. K oblibě pokrokového opalování možná přispěla i fenomenální tanečnice Josephine Baker s černošsko-indiánsko-latino-hispánskými geny. Nu a snad ještě více rozvoj trampingu a vzývání zdravého života v přírodě. V sladkých šedesátkách k tomu ještě přibyla fascinace moderními dvoudílnými plavkami, jíž přispěly filmy s Brigitte Bardotovou a Ursulou Andressovou.
Maminka byla ten typ pokrokové kouřící opálené dívky. A opalující se dívky. Ještě v pětačtyřiceti způsobovala svými bikinami poprask na vesnici, kde jsem u tetičky Anny trávil prázdniny. Maminka byla i v letech "kus", ale tak nějak po šedesátce se jí kůže na tvářích zvrásnila, zřejmě následkem nemírného opalování. Nicméně to už nebylo natolik včas, abych mohl využít jejího špatného příkladu (jako jsem byl jejím kuřáctvím přiměn ke svému nekuřáctví).
Patřím k poválečné generaci, které byl jakožto zdroj vitaminu D povinně vnucován rybí tuk. Musely jsme ho, my děti, polykat po lžících. A byl hnusnej! Mnohem příjemnějším zdrojem tohoto vitaminu bylo opalování. Nevím, jak bylo se mnou zacházeno jako s miminem, ale z batolecího věku si pamatuju, jak sedím u báby Kovanicové na jižní zahradě v sedací vaně ve sluncem ohřáté vodě. Sám jsem si jako dítě či pozdější mládenec samotné opalování nějak nezamiloval. Na libereckém Lesním koupališti jsem se vždy koupal a potápěl tak půl hodiny, až mi trnuly kosti v těle, a pak jsem se hodinu na sluníčku při četbě verneovek a ransomek prohříval. Někdy z toho byla spálená ramena. Na přehradě Černá Nisa v Jizerkách ("Bedřichovská přehrada", ale v samotném Bedřichově je na Bílé Nise přehrádka menší) bývala voda teplejší. Chodívali jsme tam s mámou v neděli, takže jsem si tam při zahřívání (opalování) četl nedělní Svobodné slovo s přílohou Slovíčko. Když jsem je dočetl, sledoval jsem pak zblízka (za opalování zad) zajímavý život lesních mravenců. Běhal jsem v létě v trenkách, později chodil v kraťasech, jezdil jsem na kole (což činím i po své sedmdesátce - jezdím v kraťasech na kole když je přes +10°; nohy využívám jako chladič krve, takže se nepotím ani ve větrovce), a tak nějak se to opálení přikradlo ke mně samo. (Naštěstí jsem tmavý fototyp.)
V zimě jsme zase jezdili do Bedřichova na tamní "sjezdovku", což byla louka pod Fučíkovkou (dříve a dnes Weberovkou). Sjela se v hlubokém sněhu poprvé (nahoru se šlapalo a ušlapávalo), sjela se po ušlapaném sněhu podruhé (nahoru se ušlapávalo, až se došlapalo) a pak už si na Vysokém hřebenu Liberečáci většinou zastrčili lyže do hlubokého sněhu, do vázání zastrčili kolmo hůlky, propletli je větrovkou a do tohoto křesílka usedli. Ládovali se studenými řízky s okurkami a chlebem, zapíjeli horkým čajem z termosky, přičemž svá lepá těla vystavovali slunečním paprskům. Sedělo se tam do půl těla, a někteří by snad šli i do trenek, kdyby nebyl problém s lyžařskými botami...
Opalovací krém jsem bral jakožto "zženštilost", tedy zbytečnost, nehodnou pravého zálesáka. Zejména jsem vysmíval "samoopalovací" krémy. To se namažete něčím, co vás chrání před UV zářením. A zároveň vám od toho zhnědne kůže, jako byste se opálili. (Když se namažete nepořádně, pak zhnědnete ve šmouhách.) Proč se tedy vůbec opalovat? To se raději rovnou zavřete doma a natřete levnějším krémem na boty! Potřebu ochrany kůže před ultrafialovým slunečním zářením jsem pocítil poprvé v roce 1979, kdy jsem byl povolán na třítýdenní vojenské cvičení. V zábřežských kasárnách mě týden přeškolovali z opraváře "radiových pojítek" na kopáče u trati. A pak jsme šli na dva týdny kopat kynety pro pokládání železničních signalizačních kabelů do Pohledských Dvořáků (na té jižní trase z Prahy do Brna). Byl taky květen, a velice horoucí květen. Rok se patrně snažil dostat do statistického normálu - po těch lednových lockdownových mrazech, takže skoro celé ty dva týdny bylo kolem třicítky. Hlavně u těch kolejí. Naštěstí jsem měl předběžný trénink z dávné brigády, kterou jsem jako patnáctiletý absolvoval v pravidelném stavebním libereckém běsnění před LVT. Tehdy jsem kopal příkopy s partou cikánů, kteří mě naučili udělat si na dně výkopu nejdříve "podlahu", aby se zemina mohla pohodlně(ji) vyhazovat lopatou ven.
No ale slunce pražilo jako prase, a hned první den jsem si zezadu spálil - uši! Hlavu mi chránila jen lodička a (ještě taky) vlasy. Na krku jsem měl chytře šátek, ale na uši jsem nepomyslel - dosud jsem si je nikdy nespálil. Dosud jsem totiž ještě celý den nepracoval s hlavou skloněnou před sluncem, které mělo jen měsíc do slunovratu! Československá lidová armáda nám tehdy velkomyslně poskytla krém proti opalování. Byla to značka Indulona, dodnes je k dostání, ale ten typ proti sluníčku určitě ne. Moc nefungovala - zejména proto, že se se nám toho krému dostalo zřejmě ze skladu nedotknutelných zásob, a tyhle "enzety" tam ležely tak dlouho, až téměř zkameněly. Ten krém měl nejspíš jinak nechráněnou kůži přikrýt vrstvou, připomínající jíl. Ale ta po hodině sluneční palby zeškraloupovatěla, ztvrdla na kámen a odpadla.
Od té doby si při slunečních vejletech mažu uši (proti)opalovacím krémem. Tedy hlavně za ušima, až na krk, tam je skrytý antistín.
Druhé zaznamenáníhodné spálení mne potkalo v Izraeli v roce 2006. Cestovka nás tehdy na dvě noci ubytovala v hotelu poblíž Tiberias, a to hned u termálních lázní. Vstup do lázní byl v ceně hotelu. I vydali jsme se tam s ženou Ivankou hned ráno, abychom si jich dostatečně užili. Ve vnitřním bazénu měla voda příjemných 35,5° Celsia, ve venkovním byla ještě snesitelně o stupeň teplejší. Leč vzduch měl příjemných pětadvacet a chladil. Byl konec dubna, ale Tiberias je přece jen o 17,5° zeměpisné šířky jižněji. Ve venkovním bazénu se moc neplavalo, spíše postávalo u krajů, kde z bočních zdí tryskaly podvodní horké proudy. Prima masáž ve fyziologickém roztoku. Po půlhodině postávání (a další hodině plavání v bazénu se sladkou vodou) jsem si spálil - pleš!
Od té doby chodím na sluníčko výhradně s čepicí, v čepici kšiltovce dokonce i plavu. Nedivte se, když mě takhle někde uvidíte - má to své dobré důvody.
No a pak jsem se v Izraeli naučil mazat si pravidelně nos a tváře krémem s faktorem 50. Dle rad bedekru - abych se nespálil. Hlavně nos, protože na ten svítí slunce ze všech stran. Podobné je to i s koleny, ale červenější kolena tak nevadí ve společenském styku; nakonec si lze vzít i dlouhé kalhoty, když jdete na koncert nebo do divadla. Ale tvář jen tak neskryjete. Sluncem připečená tvář až příliš připomíná čerstvě uvařenou vepřovou hlavu. Jen se podívejte, jak nechutně to vypadá v barevné televizi při nějaké debatě s politiky po tom, co se vrátili z dovolené u moře či na lyžích! (Tady ovšem často připomínají vepřové hlavy i bez opálení...)
Prosím vás - v Izraeli se mazejte krémem proti opálení i u Mrtvého moře. Mnozí znalci vám poradí, že to není nutno, protože jste nejníže na Zemi, nad vámi je ještě přes 400 metrů nejhustší atmosféry navíc, a ta nedovolí průnik UV až k hladině tohoto moře. Jedna účastnice dalšího zájezdu se podle této rady zachovala, a pak strávila noc na klinice popálenin. Protože se spálila - zezadu od moře! Jehož hladina působí jako kovové zrcadlo...
Ještě jednu opalovací fintu vám poradím. Je podobná fintě z vodní turistiky. Když jsem jezdíval na tu vodu, tak jsem hned po prvním dni cítil na dlaních a prstech otlačeniny. Přesně ta místa je pak třeba zalepit náplastí. Neodřete si tak další dny ruce do krve. Totéž platí o spáleninách od slunce - když v tomto počasí přijdete po výletě domů, a něco vás pálí, tak nejspíš proto, že jste si to místo vůbec předem nenamazali, protože vám nedošlo, že se můžou opálit. Ať jsou to jsou uši, pleš anebo, novinka pro cyklisty - podkolenní jamky!
Začíná léto, pěkně se opalte, nachytejte vitamin D - ale raději jen při zdravém pohybu, abyste nedopadli jak jiní čeští turisté u moře. Viz klasickou scénku z filmu Účastníci zájezdu, kdy se hned první den opalovací kúry rekreant spálí, a zbytek zájezdu musí strávit ve stínu. (Ale viděl jsem i německé blonďaté turisty, kteří právě v Izraeli vystavovali slunci své čerstvě se loupající spáleniny na ramenou.)
Pozor! V létě dávejte bacha i na pobyt ve stínu. Rozbalil jsem takhle jednou svoje stoly s knížkami ku prodeji u vchodu do plavečáku Slavie ve Vršovicích. Bylo slunné léto, avšak obličej jsem si nenamazal. Však vchod tam vede ze severu a celý den jsem stál ve stínu. Večer mne pak pálil ksichtík, který jsem měl až vepřově připálený. Spálil jsem se neviditelným odrazem UV vln od fasád paneláků v ulici Na Hroudě!!! Jo, takhle odrazem opaluje i dláždění!
Samo lehké letní oblečení proti opalování/spalovaní nepomůže. Vždyť i bavlněným tričkem projde asi desetina UV paprsků! Jedni výrobci oblečení v tom vidí příležitost propagovat svoje "UV oblečení", chránící přes spálením, jiní v tom zase vidí příležitost propagovat svoje "opalovací oblečení", které paprsky UV nezachytávají vůbec. A to je snad ještě horší, než běžně zneužívaná solária.
Doporučuji ksichtík mazat padesátkou, zbytek třicítkou - a na krk si vzít šátek, na hlavu čepici, dámy letní klobouk. Nezapomeňte taky na ochranný balzám na rty! No a po sezoně jít pro sichr ke kožaři, aby vám prohlídl znamínka. Moje kožařka byla velmi nadšena - právě si pořídila spešl kukátko na rozeznání rakoviny kůže, a stálo ji pětadvacet tisíc, tak ho potřebuje amortizovat. Zdravotní pojišťovny to platí. Je to levnější než pak platit (někdy marnou) léčbu rakoviny, pak už nejen kůže...
Na konec něco veselého: Babička Hejtmánková, která strávila valnou část života na poli a pak na zahrádce, měla v osmdesáti letech kůži na dříve často nahých rukou úplně posetou drobnými pihami, které až splývaly. Při mém posledním kolovýletu, kdy jsme s partou jeli z Terezína do Prahy, mi jedna seniorní kolegyně ukazovala své paže, na kterých zase byly skvrnky bílé. Byla s nimi u dermatologa. A co ten jí řekl? Něco jako MUDr. Karel Skružný v podání Rudolfa Hrušínského ve filmu Vesničko má středisková kverulantskému hospodskému Bedřichovi (hraje Jiří Lír):
"To víte, stará kůže!"
Psáno starou kůží v konejšivých 26° C zatepleného, vlastně tepelně izolovaného bytu v Praze na Lužinách v pátek 20. května 2022, zatímco venku se už rozvinulo plných 30°před přicházející bouřkovou frontou.
