V Lidicích jsem byl poprvé jako dítě se školním výletem v době, kdy Lidice ještě byly výstavním místem "komunistického odboje". Podruhé pak v roce 2000, kdy se naopak staly obětí superpravicové myšlenky, že obce se mají spravovat samy a samy si platit i svoje věci. Růžový sad v Památníku Lidice byl v té době věcí obce Lidice, která ale na jeho údržbu neměla peníze a celý sad vychcípal. Od té doby jezdívám do Lidic pravidelně, i mimo velká či malá výročí a občas o tom i referuji (viz odkazy z prvního desetiletí na konci článku). Za tu dobu se v Lidicích hodně změnilo, sad byl obnoven, konstrukce rozestavěného komunistického "slonince" rozebrána, atd. Další nečekaná změna přišla letos, u příležitosti 80. výročí vypálení obce a vyvraždění jejích mužů.
Už asi tři roky začíná vzpomínková akce mší na základech vypáleného a zbořeného farního kostela sv. Martina. I letos byla sloužena kardinálem Dominikem Dukou, v neděli v devět ráno, jak se na mši sluší. (Tam jsem nebyl.) V neděli bylo dvanáctého, obec byla vypálena desátého. A co se dělo v pátek 10. června 2022? Jako každý rok proběhl v tělocvičně kladenského gymnázia vzpomínkový akt. Dříve se ho účastnily lidické ženy na místě, kde od nich gestapáci odtrhli děti, dnes se většinou účastní už jen jejich příbuzní. Jede se pak i do vinohradské Dykovy ulice, kde v jedné vile byla tajná německá porodnice, v níž byly uvězněny těhotné ženy - než porodily a než jim byla ukradena miminka. (Nezúčastňuji se těchto aktů, myslím, že patří výhradně bolestným rodinným vzpomínkám.)
V sobotu jedenáctého se letos v Památníku ozýval zpěv, doprovázený hudbou. Nejdříve proběhla nesoutěžní přehlídka dětských pěveckých sborů k uctění dětských obětí lidické tragédie. Večer patřil Děkovnému koncertu Pro Lidice, kde za doprovodu Ústřední vojenské hudby zapěly Monika Absolonová a Dáša Zázvůrková. Taky jsem tam nebyl. Koncerty dětských sborů jsem dříve sledoval, chvíli po skončení pietní akce - a to byla ta první velká změna.
Totiž. Jezdívám pravidelně na pietní akt k hrobu lidických mužů. Ten končívá kolem půl jedenácté. A v jedenáct začínala ta dětská pěvecká přehlídka. Dřívější vedení památníku ji zavedlo, aby propojilo současnou generaci dětí s dětskými oběťmi války. Dobrý úmysl měl ale nečekaný negativní dopad. V těch jedenáct chodily k hromadnému hrobu mužů ještě soukromé návštěvy, bavili jsme se tam s hovornými pamětníky - a odshora, z tři sta metrů vzdáleného nádvoří muzea Památníku Lidice se do toho ozývaly zesilovači rozeřvané veselé dětské písně. Limonáda a zmrzlina tekly proudy, místo piety se ozýval spíše cirkus. Tak toho jsme byli letos ušetřeni, protože tato záslužná akce se konala v jiný den.
Dále: Dříve tu zněly proslovy politiků. Viděl a slyšel jsem tu Klause i Zemana, když ještě byli premiéry, i pak, když se stali prezidenty. (Havla jsem tu nikdy neslyšel ani neviděl, možná proto, že nikdy nebyl premiérem...) I letos dorazily politické celebrity - ale z nějakého důvodu jsem vůbec nezaznamenal zástupce opozice, ani té demokratické, ani té nedemokratické. Bohužel to bývá již nepříjemná tradice. Jiná tradice ale byla zrušena.
Letos, nejspíš poprvé od roku 1945, zde nezazněly žádné projevy politiků! Bylo zde možno viděti premiéra Petra Fialu (ODS), předsedu Senátu Miloše Vystrčila (ODS), předsedkyni Poslanecké sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou (TOP 09), ministryni obrany Janu Černochovou (ODS), ministra vnitra Víta Rakušana (STAN), avšak nebylo je slyšeti! Promluvil jen Duka. Poděkoval obětem války, že my můžeme žít ve svobodě. Pak pronesl otčenáš. Dost lidí se modlilo spolu, i přítomní liberální židé. Vždyť tato modlitba vychází ze starých židovských tradic. Však pan kardinál po jejím skončení připomněl: "Tuto modlitbu pronesl Kristus v jazyce izraelského národa, a my si můžeme uvědomit, že právě lidická oběť i další oběti v naší vlasti se spojují s holocaustem v tom nejvyšším slova smyslu v oběti lásky za svůj domov, za své přátele, za svou vlast."
Nakonec nám všem poděkoval ještě stále nový (od r. 2020) ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, že jsme přijeli do Lidic (nás sto nebo dvě stě) a uctili tak památku 340 lidických mučedníků: 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. A to bylo vše. Památka mučedníků neměla být znesvěcena politikařením! Pane plukovníku genšt. (v záloze), vojenský historiku, spoluzakladateli Ústavu pro studium totalitních režimů, to se vám fakt povedlo - a nevím o nikom jiném, kdo by tuhle novotu dokázal prosadit. Také díky tomu se zase z cirkusu stala pieta...
Pak ještě proběhlo uctění památky dětských obětí války u pomníku lidických dětí, kde již tradičně (stejně jako před deseti lety) zazpíval pěvecký spor japonských dětí z pražské školy. To jsem ovšem taky neslyšel, protože jsem se hádal s jedním liberálním rabínem kvůli našemu současnému postoji k Rusku...
Ještě jsem měl čas před obědem zaskočit k Nešporům. S Toníkem Nešporovic jsem se seznámil při jedné z mnoha svých návštěv v Lidicích, jeho postavu bylo lze sotva přehlédnout. Je poválečným synem paní Anny Nešporové, rozené Horákové, která již bohužel před časem zemřela. Pocházela právě z toho Horákova statku, byla sestrou pilota RAF Josefa Horáka a byla jednou z těhotných lidických žen. Němci jí ukradli novorozenou dcerku Věnušku, kterou už nikdy neviděla. (I když stále čekala, že se jednoho dne objeví u dveří.) No ale v tu neděli se u Nešporů sešly hned čtyři generace jejích potomků a příbuzných - od Británie až po Austrálii.
A bylo jich šestnáct, pane Hitler.
Psáno v Praze v úterý 14. června 2022
Fotogalerii viz na mém fejsu. První snímek je zde.
Některé starší Šamanovy články o Lidicích:
Březen 2000: Křik z hloubi času
Červen 2000: Děti se dívají
Červen 2001: Lidice žalují dvakrát
Duben 2002: Němci v Lidicích
Červen 2007: Kámen, hrušeň a hrob
Květen 2008: Kvete hruška v širé pláni
Červen 2010: Jsme tu doma
Červen 2010: Vzácní a nevzácní hosté
Červen 2010: Vy, co jste tady doma
Květen 2011: Pramen pod hrušní
Červen 2012: Líbezné jméno Lidice