Ještě jsme k tomu podnosu měli doma dvě julišácké židle. Ty se časem rozklížily, podnos se rozpadl na dvě části. Tyto staré věci jsme dali obnovit novým řemeslníkům, ale ti je spíše zkurvili. Žádné kolíčky, žádný klih, žádné finty, žádná truhlářská práce ale pěkně navrtané šrouby! Ty židle, na které si nejde sednout, stojí vedle v zadní předsíňce, mám na nich rozloženo denně nošené oblečení. Když mám někam jít, tak je v rychlosti seberu a hbitě se obleču na venkovní reprezentaci. Ten podnos nevím, kde je. Protože ho dlouho nepoužívám. Používal jsem podnos nikoli dřevěný, avšak umělohmotný. Spadl na zem a kus se ho ulomil. A tak jsem ho užíval asi deset let. Nedostal jsem se nikdy do podnosné prodejny, v Makru měli malé a a módně ošklivě černé. Jenže včera jsem šel po Lukách, a tam je v obchodním centru už pár měsíců otevřený krám s potřebami pro domácnost. A v něm jsem si koupil tác nový, bambusový. Takhle, on je umělohmotný, leč na horní straně polepen bambusovou dýhou. Příjemný je. Byl levný, pod dvě stovky, a čínský, samozřejmě. A tak mám nový podnos a ten starý vyseparuju do odpadu.
Takový je už úděl starých věcí: Když přestanou být užitečné, je třeba se jich zbavit.
Jako boty třeba. Moje ubohá chudá samoživitelná máť opravovala své staré boty velice energeticky šetrně. Když už jich byla hromada, která se nedala narvat do skříní, zatopila s nimi pod bojlerem na koupelnovou vodu. (V minulém století se voda v našem dvouletkovém činžáku ohřívala pomocí kamínek na tuhé palivo.) A jak krásně hořely! A jak rychle vodu ohřály! A nezašpinily, jako špinilo uhlí. Ani moc popela z nich nezbylo. Měl jsem při této tepelné likvidaci vždy velice smíšené pocity: Ty boty sloužily dobře, byly téměř součástí máminy osobnosti, a ona pak s nimi takhle!
Dostal jsem před časem od dcerky k narozkám krásné botky samochodky. Když už podlehly opotřebování, koupil jsem si nové. Ale ty staré jsem stále nosil do těžkého terénu, do bahnisek a do skalisek, třeba na houby když jsem chtěl. A vždycky jsem si říkal, že je, až se vrátím domů, že je už vyhodím. No ale když jsem se s nimi dovlekl až domů, tak jsem si je nechal - na příště. Až jim jednou pukly podrážky. Takovéhle ve formě na umělou hmotu vyrobené a nějakou kůží oblepené boty nejdou spravit. A tak šly do neseparovaného odpadu. (V našem pokrokovém až pokrokářském 21. století ohříváme vodu v domovní kotelně neekologickým plynem a levným tepelným čerpadlem, poháněným chytrou fotovoltaikou.) Mezitím ošuměly i ty dříve nové boty, a tak jsem si koupil ještě novější, v době, kdy byly levné. A na Jizerky, kde jsem si letos zase užíval horského volna, jsem si vzal ty ošumělé, tedy dříve novější boty. (Ty nejnovější jsem nechal doma.) Dcerce Terce, která tam za mnou na pár dní dojela (aby\chom se společně projeli - já na kole, ona na koloběžce), neunikl zoufalý stav oněch zahazovacích bot a dneska mě vyzvala, ať si jdu koupit na veletrh stanů do Letňan nové boty ve slevě. I fotky s cenami mi poslala. Dát 3.489 Kč za stejné, jen mírně jinak barevné boty ve slevě 31 %? No, raději do přírody obuju ty novější, když bude hezky tak nejnovější botky samochodky. Ostatně do města mám na reprezentaci podobné, jen červené.
Nejlepší na chození jsou staré prošlápnuté boty, ve kterých je noha jako v bavlnce. Jenom nesmějí téct. Mimochodem - dneska jsem zase byl na pravidelné pedikůře. Nohy člověk zrovna tak potřebuje mít o/u/s-pravené, právě proto, že jsou staré. Nohy taky, když nemusí, taky nevyhodí!
Jsem již dříve slyšel od starého opraváře praček, že on si tu svou starou, kterou má ještě z devadesátek, piplá a stále mu funguje. Jakožto velký praktik skladuje ve stodole staré likvidované pračky, takže má sdostatek náhradních dílů. Protože: "Pračky vyrobené po roce 2000 vám vydrží akorát tak pět, šest let, a chvíli po záruce vám odejdou. A většinou nejdou spravit, anebo je ta správka dražší než pračka nová."
Inu - staré věci vydrží často déle než ty nové.
Mokro po opravě myčky, které se objevilo na podlahových dlaždičkách, jsem setřel starými bavlněnými plenkami. Užívám jich jako skvěle sajících hadrů. To ještě bolševik, když zjistil, že už nemá na rozdávání úplatků mladým rodinám s dětmi, zrušil zápornou daň (!) na dětské věci. Psal se rok 1979 a byl to Mezinárodní rok dítěte. Obutí a ošacení a všechno na děti dvakrát až třikrát zdražilo. (MMCH: Tenkrát vznikly první burzy dětských věcí, a to většinově pod patronací Svazu žen, pilného to údu Národní fronty, a soudruzi to proto nemohli jen tak zarazit. A tak se u nás objevil první závan kapitalismu - prodávalo se za cenu, kterou byli kupující ochotni akceptovat.) Jedinou věcí, která nezdražila, byly dětské plenky. Akorát byly za stejnou cenu dvakrát tenčí a po několika vypráních se roztrhaly...
Když jsem vloni při jízdě na kole ztratil nepřipevněnou sedlovou brašnu se vším, tak jsem si pořídil k telefonování opět hloupou Nokii. Podobnou, jako jsem měl už dříve. Jenže tahle měla tendenci k samovolnému vypínání. Myslel jsem si, že se třeba v kapse batohu při natřásání omylem zmáčklo vypínací tlačítko. Jenže naposled mi telefon vypnul uprostřed psaní esemesky. I sáhnul jsem do svých elektrických zásob a vytáhl baterie po dříve uhynulých Nokiích. Jedna baterka byla úplně mimo, ale při použití druhé se samovolné vypínání už neobjevilo. Tahle baterka je oproti jiným vybavena holografickou nálepkou, která oznamuje, že nejde o žádnou falešnou napodobeninu, avšak originál. Staré originály jsou (oproti novým šmejdům) stále funkční!
Mimochodem, včera jsem byl taky u své arytmoložky. Dala mi další prášky, ale jinak díky kardiostimulátoru mohu fungovat dále - jak na kole, tak při potápění a turistice, i v dalších věcech běžného života. Pacemaker mám už čtvrt roku a baterky stále drží. A dle měření budou stále držet jedenáct let, než dojdou. A když baterky dojdou? Pak se vymění celý kardiostimulátor. Člověk zůstane.
Alespoň většinou...
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 15. srpna 2023
