 |
| Johnson si drbe hlavu |
"Nevěděly to v roce 1968 jen děti, mezi které jste tehdy patřil" (pardon, bylo mi šestnáct, sedmnáct) a "Západ o tom věděl už týden". Západ věděl houby houbičky, stejně tak jako my. Američané měli své starosti s válkou ve Vietnamu a Francouzi a Italové se studentskými protesty. "Kremlologové" samozřejmě postřehli, že se československý (marný) pokus o reformu socialismu (komunismu) vůbec nelíbí v Kremlu, a také to, že v NDR probíhá rozsáhlé vojenské cvičení Sovětské armády. Západ jinak věděl konkrétně velký kulový. V květnu 1968 sice varovala US prezidenta Lyndona Johnsona CIA, že "československo-sovětské vztahy jsou v krizi" a začátkem srpna konstatovala, že "Sověti vytvořili velmi silné vojenské uskupení, které soustředili v blízkosti československých hranic". Ozbrojenou intervenci však CIA označila za „nepravděpodobnou, nelze ji však vyloučit“. (Viz článek Davida Hertla na irozhlasu.)
Redaktor Mladého světa Arnošt Pražák krátce po "vstupu vojsk" ve článku Nikdo nic nevěděl? (MS ročník X/38, vydáno 27. září 1968) citoval deník Time: "rozvědka nezklamala, zklamali ti, kteří její informace vyhodnocovali." A: "Když pak došlo 23. srpna v Bruselu ke konferenci velvyslanců členských zemí NATO, měli tito pánové pro své porady k dispozici prakticky jen výstřižky z denního tisku".
Když v NDR startovala letadla s invazními jednotkami na palubě v noci na 21. srpna, vyhodnotili to Johnsonovi poradci jako jejich návrat ze cvičení do SSSR. Arnošt Pražák v jednom z předcházejících čísel Mladého světa (X/36, uzávěrka 4.9. 1968) cituje ve svém článku "Johnsonovo překvapení" tuto informaci týdeníku Newsweek: Sovětský velvyslanec ve Washingtonu Dobrynin zavolal do Bílého domu 20. srpna v 19:05 místního času (1:05 středoevropského neletního, když už byl invazní stroj v rozběhu), že má pro pana US prezidenta zprávu, kterou musí předat osobně. Slyšení se mu dostalo už v osm hodin večer (02:00 SEČ) a Lyndon Johnson byl obsahem té zprávy "zaskočen". Myslel si původně, že mu sovětský premiér Kosygin sdělí podrobnosti k jejich již předsjednané schůzce! Nicméně následné Johnsonovo opatrné rozhořčení bylo formulováno tak, aby si Rusáci nemysleli, že se Amíci snad nějak moc zlobí, nebo že dokonce vyhrožují. Američané se totiž tehdy snažili "normalizovat" vztahy mezi oběma jadernými supervelmocemi a taková lapálie, jaká proběhla na ruské předzahrádce to nesměla ohrozit. (Maďaři byli v roce 1956 taky překvapeni, že přes všechny kecy na ně Západ vpodstatě kálí zvysoka.)
Tolik k onomu všeobecnému překvapení, které je znatelné i v současně opakovaných vzpomínkách pamětníků. Ha!, ale byli lidé, třeba karikaturisté Mladého světa či Dikobrazu (Haďák třeba), kteří tuto hrozbu předvídali - tedy v žertu. A byl jeden nedohledaný velitel vojenského letiště Kbely, který se v létě roku 1968 ocitl služebně na sovětské Ukrajině, a když tam viděl ty lány připravené vojenské techniky, tak po návratu nechal přes ranvej vykopat příkop - jakože rekonstrukce. Proto pak musely antonovy přistávat na Ruzyni, odkud do celého světa (konkrétně na dálnopisné stanice letišť ve svobodném světě) odcházely po přímých linkách aktuální dálnopisy. (Okupanti tuto dálnopisnou komůrku přehlédli. Svědectví pochází z dobového svobodného libereckého deníku Vpřed.)
Zpátky k Pražskému jaru. To vyvolalo neočekávanou vlnu náhle necenzurovaných médií; krom čs, televize a rozhlase také tisku. Tato cunami se po březnovém vyhlášení (a posléze i dubnovém schválení) Akčního programu KSČ náramně rozběhla. Ze svého skromného kapesného 10 Kč týdně jsem si kupoval obrozený týdeník Mladý svět (za 2 Kčs), znovuzrozené Literárky (dříve Literární noviny, soudobě Literární listy za 1,20, načež po listopadu 1968 krátce Listy za 1,50). Následoval už IV. ročník náhle revolučního Týdeníku československých studentů Student (za kačku, nejstarší v archivu chovám vánoční dvojčíslo z roku 1967, to bylo samozřejmě za dvě kačky). Od roku 1966 vycházel týdeník Svazu čs. novinářů Reportér, ve kterém se začaly objevovat vskutku objevné články a rozhovory (3 Kčs). Z časopisů jsem ještě kvůli americkému měsíčnímu programu Apollo kupoval Letectví a kosmonautiku (tehdy za 3 Kč, oproti roku 1967 zdraženo o padesátník). L+K vydávalo nakladatelství MNO, tedy vojáci, ale díky celkové obrodě jsem se z něj (mezi řádky a díky fotografiím) konečně dověděl něco více o realitě Šestidenní války, která před rokem proběhla mezi Státem Izrael a sjednoceným arabským světem. Moje (i tehdy o něco starší) budoucí žena Ivana si ještě od začátku šedesátek kupovala literární měsíčník Plamen a nově i politický měsíčník Politika (vydávalo Rudé právo pod heslem Antonio Gramsciho PRAVDA JE REVOLUČNÍ, za 2,50 kus).
Jestli jste dobře počítali, tak by mi po utracení kapesného ještě scházel dvacetník týdně, ale protože bylo Letectví čtrnáctideník, mohl jsem ještě chodit do kina třeba na Formanovy Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko, Sedmikrásky Věry Chytilové, Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala, O slavnosti a hostech Jana Němce a mnohé jiné. V kině Lípa (původně Kammerspiele, pak Adria, Lípa, Moskva, Lípa, Moskva, Lípa, pak nic, naposled snad klub) bylo v mezipatře Malé kino pro 99 diváků, a tam jsem na jednom italském filmu o utrpení Krista uviděl dokonce celou jednu řadu jeptišek v hábitech! Taková byla svoboda... Dokonce snad i estébáci přestali sledovat lidi, kteří chodí do kostela a biskup Otčenášek veřejně orodoval za ty kněze, kterým komunisté odejmuli "státní souhlas".
Krásně se to vrbilo po všech stranách, dokonce se začalo smět jezdit do západního zarubeží! Svoboděnka vlála. V ní se obnovovaly staré organizace: Sokolové odvrhávali masky Československé tělesné výchovy, skauti zase pionýrské. Začaly vznikat dětské turistické oddíly. Opět se vztyčovaly Masarykovy pomníky, svržené nejdřív Hitlerem, a pak Gottwaldem. Objevovali se legionáři z první světové! Ukázalo se, že v rámci všeobjímající Národní fronty existuje něco jako Vlastenecko-dobročinná obec baráčnická. Vznikaly organizace zbrusu nové, jako třeba Klub angažovaných nestraníků nebo K231. Ten sdružoval bývalé politické vězně, odsouzené podle onoho paragrafu. Chtěl pro ně zajistit řádnou soudní i občanskou rehabilitaci. Když se člověk dovídal o jejich utrpení v našich československých lágrech, tak se musel stydět za to, že o něm skutečně nevěděl a chodil si klidně do školy a do kina a na vejlety... Vzpomínám si, jaký rachot následoval po jedné televizní konfrontaci mezi bývalým "agentem chodcem" a spoluzakladatelem K231 Otou Rambouskem a jeho primitivním bachařem a mučitelem. Ten dnes už anonymní sadista svým vystupováním a vyjadřováním úplně přeoral veškeré představy o tom, jak má správný komunista vystupovat.
To reformisté byli jiní, hodní, (dnes víme, že jen částečně) napravení. Profesor Ota Šik horoval pro třetí cestu, kdy státní vlastnictví firem bude doplněno spoluřízením ze strany zaměstnanců, a lidu sliboval, že po přejití transformačních potíží do několika let "doženeme a předeženeme Rakousko". Protože přes všechnu tu svobodu tu bylo něco, přes co nejede vlak. A to byl socialismus. Sice snad s lidskou tváří, ale socialismus. A to hlavně se spoluúčastí dělnické třídy, která propříště už neměla být jen trpnou součástí stranických schůzí, jak pravil reformátor Dubček. Komunistický reformátor. Avšak i nekomunista spisovatel a dramatik Václav Havel, který upozorňoval na to, že bez ne-komunistů nelze vybudovat demokracii, a že pro demokracii je třeba soutěže různých skupin (stran raději ne), si v americkém dokumentu Davida Tuckera stěžoval, že se tvrdí, že "hnutí nekomunistické aktivity je něco proti socialismu". Ne, to není pravda! "Myslím, že většina lidí je pro socialismus - ale mají velmi odlišná stanoviska a různé názory". Avšak u bolševika si to zazdil, když prohlásil, že "pluralita politické moci je nezbytná". Musí tu být více skupin, které by se navzájem kontrolovaly. "Bez toho si demokracii či demokratický socialismus nedovedu představit."
Pluralita! To bylo to štěpné slovo. A samozřejmě socialismus, byť demokratický, natolik byli všichni rozumní, že věděli, že jinak by to v Moskvě neprošlo. Socialismus, pokud možno tak trochu reálně sociálně demokratický, nejlépe jako v tom sousedním bratrském Rakousku, našem neutrálním vzoru... Továrny dělnickým radám, jako v Jugoslávii, malé živnosti rodinám živnostníků, jako ve východním Německu a Maďarsku, obnova "soukromohospodařících rolníků" (sedláků, podnešku "farmářů") jako v Polsku a životní úroveň jako v Německu Západním...
Začaly vycházet dosud zakázané či "nedovolené" knihy. Vyšel Konec nylonového věku Josefa Škvoreckého. Vyšel Žert Milama Kundery. Četl se Hrabal, Páral, Vaculík, Kohout...
V rádiu se hrálo Čtrnáct na houpačce (dříve 12, ale od dubna 1968 už 14), které moderovali Jiří Černý se svou ženou Miroslavou. Hana Ulrychová zpívala Nevidomou dívku, kterou pro ni složil Karel Kryl. Divadlo Semafor na střídačku ovládal Suchý se Šlitrem a Šimek s Grossmannem, objevovali se i v rádiu a v televizi. Tam šla i muzikálová taškařice Píseň pro Rudolfa III., ve které vystupovali absolutně všichni tehdejší známí zpěváci. Vladimír Škutina se v Československé televizi (byl jen jeden program) pravidelně ptal Jana Wericha - co tomu říká? Werich se tvářil optimisticky.
27. června vyšel v několika tiskovinách souběžně (Práce, Literární listy, Mladá fronta) manifest Dva tisíce slov, sepsaný na podnět několika pracovníků ČSAV (reformním komunistou) Ludvíkem Vaculíkem. Vaculík v něm nabádá občany, aby se sami snažili prosadit reformu, kterou KSČ sice hlásala, ale konzervy ji stále sabotovaly. Tuto výzvu podepsalo následně přes sto padesát tisíc občanů (já taky). Trochu chmur by v naši radost vneslo to, kdybychom si připustili, že tuto výzvu odsoudil - krom strany a vlády - i náš milovaný Dubček.
To ale nepomohlo. Do Varšavy se ve dnech 14.–15. července sjela celá budoucí okupační pětka, která Dva tisíce slov označila za důkaz kontrarevoluce. Teprve když se tak shodli, pozvali si našince na kobereček. Jak Husa na Kostnický koncil. Našinci na naléhání veřejnosti nakonec hrdě nepřijeli.
Bratislavskou lyru vyhrála Kubiška, objevily se na ní The Shadows. Jiné stíny se objevovaly, a ne jen na dalekých východních obzorech. Například nesmírné lhaní sovětoidních médií a provokace ruských tajných služeb. Už od 20. června na našem území probíhalo nekonečné spojenecké velitelsko-štábní cvičení jednotek Varšavské smlouvy Šumava. Krom cvičících štábů a spojařů se k nám postupně připlížilo i skoro 25 tisíc vojáků, kteří se pak nějak nemohli stáhnout. Trvalo jim to až do 3. srpna, než odtáhli. Dočasně.
Tedy až potom, co skončila jednání našich s vašima. Nejdříve v Čiernej nad Tisou (29. července – 1. srpna 1968). Brežněv tam nařkl naše pokrokáře z kontrarevoluce, Dubček mu to vymlouval. Zvláštní bylo, že k jednání Leonid Iljič se svou kamarilou přijížděl vlakem z území SSSR (naší bývalé ukradené Podkarpatské Rusi) a po něm se zase vlakem stáhl za hranice. Podobně totiž probíhaly i návštěvy Hitlera v severočeském a severomoravském pohraničí v říjnu 1938 při záboru našeho pohraničí. To mělo našince varovat! Nu vot, Saša nakonec slíbil věrnost Varšavské smlouvě a hospodářské poddanství RVHP, konzervy v delegaci si mnuly ruce a Brežněv nakonec téměř spokojeně odjel. Média to zamlžila jako naše diplomatické vítězství: Reformisté mínili, že sice jsme něco slíbili, ale slibem nezarmoutíš.
Téměř bezprostředně, konkrétně 3. srpna, následovala Bratislava. Tam dorazili hlavouni ze Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska, aby s našinci podepsali Bratislavskou smlouvu. Byl to vlastně takový skrytý Mnichov - vedení KSČ se zavázalo k "neotřesitelné věrnosti marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu" a slíbilo "nesmiřitelný boj proti buržoazní ideologii a všem protisocialistickým živlům". Teprve pak sovětská vojska odtáhla. Ale jen na dohled našich hranic. Jo, a zrádci, vedení Vasilem Biľakem, zde Brežněvovi předali jím kýžený "zvací dopis".
Reformisté pak na 9. 9. svolali 14. sjezd strany, který měl demokratizační vymyšlenosti zakotvit v partajních stanovách. Tím jasně porušili Bratislavskou dohodu - a pak se divili. My všichni se divili. On ten srpen se nesl v jakémsi prázdninovém okurkovém klidu před námi neviděnou bouří. Skutečně jsme to neviděli, i když se ta otázka vznášela nad různými debatními stoly - v televizi i v hospodě.
"To by si nedovolili," "to by svět nedovolil," znělo alespoň v mé středoškolské bublině, když jsme o této nepravděpodobné, či málo pravděpodobné možnosti diskutovali. Ale i mnozí politikové se tak vyjadřovali, i Jan Werich doufal. Veřejnost byla celkem klidná. Slepá a hluchá, viděno dnešníma očima. Stále ještě - přes všechny ty "chyby" - většinově vděčná Sovětskému svazu, našemu příteli nejvěrnějšímu, za osvobození od německého nacistického jha. I když pochyby se loudily.
I já jsem byl tak blbej. Kdo byl chytrej, ať se přihlásí.
Psáno, vzpomínáno a citováno v Praze na Lužinách 21. srpna 2023
Úvodní reprint, který jsem nazval "Johnson si drbe hlavu", pochází z prvního čísla Mladého světa 1969 z příspěvku "Fotografie roku 1968" a je uveden popiskem "MIMOŘÁDNÝ SNÍMEK Z JEŠTĚ MIMOŘÁDNĚJŠÍ REPORTÁŽE O PRESIDENTU JOHNSONOVI POŘÍDIL YOICHI OKAMOTO. (LIFE)" Už se nesmělo, ale dobře se vědělo, jak mezi řádky jasně informovat.
Citovaný článek irozhlasu Co americký prezident Johnson dělal v srpnu 1968? CIA považovala okupaci ‚za nepravděpodobnou‘
Viz i autorovu vzpomínku na 21. srpen 1968 v Liberci: Nejdelší den
Doporučen i přehledový článek Karla Pacnera na iDnes: Jak se vařil srpen 1968
