Bylo 6. února 1975 a Jan Werich měl narozeniny. Žité narozeniny, bylo mu právě 70 let. Byl čtvrtek a já šel zrovna na krev. Tedy darovat krev do Hematologického ústavu, což je naproti přes ulici k Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Přesněji šel jsem tam krev nikoli "darovat", ale "prodat", protože jakožto studentovi posledního ročníku Fakulty elektrotechnické ČVUT mi ty dvě stovky jednou za kvartál podstatně zvyšovaly příjem. Jak jsem se stal dárcem krve, to je ale jiná pohádka, milé děti. Budu vyprávět pohádku, jež se netýká krve, avšak těch dvou stovek za ni. A onoho místa. Což vedlo až k doručení narozeninového blahopřání panu Werichovi.
Mezi onou ulicí u nemocnice, kterážto se zove U Nemocnice a souběžně lomenou Salmovskou se rozkládá další lékařský barák, kde sídlí veřejnosti známý Patologický ústav. Avšak sídlí tam i nadějnější instituce. Od nemocnice tam chodili pacienti do Ústavu biofyziky a nukleární medicíny FVL UK a ze Salmovské zase personál Biofysikálního ústavu. Oba ústavy a jeden jejich přednosta profesor Zdeněk Dienstbier se zabývaly tímtéž, nukleárním léčením pacientů z rakoviny - jen měly dva vchody. Když jsem si odbyl prodej krve - a měl tím pádem i celý den krytý lékařskou omluvenkou, takže jsem nepospíchal do školy do Dejvic - zašel jsem si za tím personálem do Salmovské. Personálem byla jistá Ivana Rezková, o sedm let starší kamarádka, kterou jsem potkal při akcích ochotnického souboru Maryša.
Jakožto Liberečák jsem (jako všichni ostatní Liberečáci, Plzeňáci, Ostravane, Košičané, Vietnamci, Arabové, Afričané, tedy nepražští a nestředočeští študáci techniky) bydlel na koleji na Strahově. A v nich se nalézaly i různé kluby, ten na Jedničce hostil v té době pravidelně Jiřího Suchého. Pouze s klavírním doprovodem nám zpíval za pár kaček své staré hity, ale zkoušel si na nás nanečisto i nové věci. Jednoho dne oznámil, že je přítomna i sekretářka Jonáš klubu (což bylo ponormalizační pojmenování původního Klubu spřízněných duší při divadle Semafor) a kdo chce, může se doň přihlásit. Přihlásil jsem se a začal chodit na středeční klubové večery. Na jeden takový večer přišla i Marie Kubrová, takto režisérka ochotnického souboru, jejž nazvala provokativně Maryša (nikdy nehráli!) a který vznikl na půdě klubu. (Dodnes funguje samostatně pod jménem Esence.) A řekla, že kdo chce, může se do souboru přihlásit. I přihlásil jsem se. A tam se seznámil s Mariinou kamarádkou (a spolužačkou z jaderné průmyslovky) Ivanou Rezkovou.
V Maryše působili v té době hlavně študáci. A študáci mívají problémy. Ivana jim uměla naslouchat i poradit. Byla to taková naše teta Sally. Toho šestého února jsem měl krom svých obvyklých problémů i jeden aktuální. A tak jsem se zastavil v biofysice u Ivany, která tam měla jako technik na starosti scintilační kamery. Onen aktuální problém, do něhož mě vlastně nevědomky uvrtala, měla nakonec na starosti stejně sama.
Totiž. Rok předtím odešla z výboru Jonáš klubu, kde pracovala v organizační komisi. A doporučila na své místo mě, protože mne znala z té Maryši. A tak jsem se nechal zvolit. A zrovna včera jsme měli vejborovou schůzi, na které jsem si vzpomněl, že zrovna zejtra má narozeniny Jan Werich, a že bychom mu měli nejspíš asi pogratulovat. Když jsme tedy jako kamarádi divadla Semafor, pro nějž bylo Osvobozené divadlo velkou inspirací a když se taky Jiří Suchý s Werichem kamarádí. Když už je Suchý naším duchovním otcem, pak Werich je dědečkem ne? Slušelo by se...
Je pozdě, slyšel jsem. Je pozdě, pochopil jsem. Ale žralo mě to. A tak jsem se Ivance svěřil. A zalkal: "Je pozdě."
"Jak, pozdě. Ty narozeniny má nakonec dneska, ne?" naštvala se Ivanka. A začala organizovat.
První telefonát směřoval ovšemže k aktuálnímu předsedovi Jonáš klubu panu Vokáčovi. Bejvalá organizátorka bez něj nemohla nic organizovat, ovšemže. Ale je členkou klubu a je přítomen člen současného organizačního výboru a dneska má Werich narozeniny. Souhlasí pan předseda s předáním blahopřání panu Werichovi, když rozpočet nepřevýší dvě stovky? (Ty dvě, co jsem měl čerstvě u sebe.) Předestřela mu to tak, že vpodstatě neměl šanci odmítnout. On sám se stal předsedou po rozbroji uvnitř klubu poté, co si jeho členové zvolili nový vejbor a starému vejboru se to nelíbilo. Rozbroj mezi nespřízněnými stranami spřízněných duší vygradoval tak, že novej vejbor odešel a předsedou se stal právě Vokáč. Nechci nějak snižovat jeho zásluhy, ale podle mě byl dost nesamostatný a prakticky pod vlivem starého předsedy. Jenže ten nyní při tom nelefonování u něj nebyl a tak pan aktuální předseda rozhodl samostatně. Díky mu za to, že souhlasil s naší akcí.
Ivanka zavolala naší kamarádce Zdeničce Škarvanové (dnes Bílé), která v té době pracovala jako výtvarnice a fotografka v Albatrosu. Poprosila ji o výtvarnou podobu přáníčka.
Ivanka zavolala do vyhlášeného květinářství na Příkopech a poprosila o kytku tak za 180,-. (Násobte si to dnešními cenami v květinářství asi pětkrát.) Je to pro pana Wericha, má dneska kulaté narozeniny!
Ivanka mě pozvala na oběd do závodní jídelny v Rumunské a pak mě vyslala do světa.
Šel jsem nejdříve do Jindřišské. Kousek od Václaváku tam nedávno otevřeli prodejnu francouzských potravin Praha-Paříž, nebo jak se to jmenovalo. Koupil jsem tam minilahvičku koňaku. Byl pravý, francouzský, ale velikosti těch lahviček do letadla. Asi za dvacku.
Z Jindřišské jsem zašel na Příkopy. Měl jsem tam už připravenu za asi 180 nááádhernou narozeninovou kytku. Když pro pana Wericha tak spešl krásnou! Za ty prachy.
Pak jsem zamířil na Národní. V Albatrosu mě v posledním patře už čekala Zdenička, která mezitím vyrobila skromné přáníčko. Kdybych si pamatoval text! Byl napsán tuší na rozevřené dlani, namalované a vystřižené z tuhého papíru. Zdenička kytici, lahvičku i to přáníčko spojila ozdobným motouzem. Ach, bylo to krásné! A udělala to zadarmo. A bylo to za dvě hoďky sfouknutý. Díky organizátorce Ivance.
Provlékl jsem se uličkami Starého Města a přes Karlův most zamířil na Kampu. Uprostřed mostu jsem potkal Vladimíra Svitáčka, který šel právě od Werichů. Znali jsme se z Jonáš klubu. Zeptal se mě, kam že to s tou kyticí kráčím. K Werichům, říkám, za Jonáš klub. To je dobře, to je dobře, pochválil mne. Nás.
Dorazil jsem k těm dveřím ve zdi kolem Werichova domu, zazvonil a byl vpuštěn. Stál jsem v předsíni, pan Werich byl, ach, na záchodě. Dveřmi jsem viděl jásající davy, ale nechtěl jsem vejít. Nebyl jsem tam za sebe, ale za Jonáš klub. Nehodlal jsem se upřednostňovat. (Vždy loajální trouba!) Předal jsem komusi kytici i blahopřání a podepsal se do knihy gratulantů. Za Jonáš klub. Vypadl jsem s hořícími lícemi, byloť mi necelých třiadvacet.
Velkou radost jsem měl! Pan Werich nakonec dostal kytku, zaplacenou z mé krve.
Jo, Jonáš klub mi ty dvě stovky na příští schůzi pak proplatil. Oproti účtům z pařížské prodejny a z květinářství. Ale nastala úplně jiná pohádka, o které nechci úplně informovat. Jen to musím říci, že jsem byl pojebán za svou neklubovou a zcela nepřístojnou partyzánštinu. (To už byl přítomen starý předseda.)
Ale dyť to schválil Vokáč!?
Jenže večer před tím jsme si řekli, že nebudeme nic dělat! Atd.
Ale nakonec jsme byli jedinou organizací, která Werichovi blahopřála!, pochlubil jsem se.
No právě, no právě, děsili se, co by z toho mohlo bejt!
No co by bylo. Že by nás zrušili? Ale proč bychom pak vůbec měli existovat jako klub spřízněných duší divadla Semafor a samozřejmě i Osvobozeného divadla, kdybychom se báli blahopřát našemu milovanému Mistrovi!?
Nastalo takové vrbění mezi nenávidějícími se spřízněnými dušemi, že jsem nakonec z klubu vypadl. A čo je také absurdné, Kefalín? Že starý předseda, kterému byla má partyzánština proti srsti, šel nakonec k Werichovi na pokec sám - a dostalo se mu díků za jonášské pogratulování. On totiž ještě později Werichovi pogratuloval i soudruh Gustáv Husák...
Máme doma krásný plakát Tarase Kuščynského, který vydal Jonáš klub. Shlíží z něj moudrá a unavená tvář starého klauna. Před padesáti lety mu bylo sedmdesát. Tehdy jsem mu nesl za Jonáš klub kytku, malinkatou lahvinku a blahopřání k narozeninám. Vlna vejborové nevole, která se na mne a Ivanku tenkrát snesla, nás sblížila. Diskutovali jsme o tom, co kdo řekl, co o nás nepěkného napsali a jak bychom měli reagovat. A tak jsme se dali v tom únoru pěkně dohromady, že už v červenci jsme měli svatbu. Werich se vlastně stal, aniž to tušil, virtuálním kmotrem našeho manželství.
A to byla ta pravá pohádka!
Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách 11. února 2025 v bytě, kde dosud Werichův portrét visí
(Věnováno památce Ivanky, která zde zemřela 13. listopadu 2013)
