 |
| Pohled na vchod z Koubova lomu |
Nejdříve to na nějaké užívání nevypadalo. Dostavili jsme se na místní zdarmé parkoviště autmo. Z Lužin je to jen půlhodinka - 30 km a většinou po Dé Pětce. Byli jsme tu už podruhé. Před měsícem jsme si proběhli Naučnou stezku Zlatý kůň, kdy jsme 40 metrů dlouhým tunýlkem po úzkorozchodné koleji došli do zrušeného lomu Na Kobyle, kde právě probíhal horolezecký piknik. Do koněpruských jeskyní jsme tehdy nezalezli, neboť ty se pro veřejnost otevřely až 1. dubna. A zavrou se na konci října. Jsou tedy poněkud delší než ten tunel. Ve třech patrech se rozlézají do délky dva kilometry a padesát metrů. Pro veřejnost jsou naštěstí otevřena jen 2 patra. Návštěvnická trasa páčí asi 700 metrů a dá se projít za hodinu. Uvnitř se budete moci v létě zchladit, neb místní trvalá teplota se drží trvale na 10,5°C.
Chtěl jsem přijet na čas, abychom nemuseli čekat odhadem půlhodinu na další termín otevření. A vskutku jsem na čas přijel a to v nepravé poledne, aneb 12:00 středoevropského letního času. Na parkoviště. Na parkoviště automobilů, jenž je dále než parkoviště autobusů. Pokladna nás po čtyři sta metrech a pár minutách přivítala oznámením: "Polední přestávka." Hm, kdybychom nepospíchali, mohli jsme se zdržet na geostezce, která se zdvíhá od parkovišť k Domu přírody. Je to celkem normální silnička, ovšem po jejím okraji jsou rozmíněna kameniska z místních zdrojů, která pocházejí z různých geologických dob. Od bazaltu přeměněného na spilit (540 až 600 milionů let starého) až po o třicet kamenů vzdálený sladkovodní vápenec (pěnovec) z nedávného období před 5 tisíci lety. Jenže tuhle stezku. jsme si prošli už minule, minuli jsme tedy ty kameny ve spěchu.
 |
| Před půl miliard let v lajně. |
O nějaké polední přestávce nebyla na jeskynním webu ni zmínka, aniž o termínech, kdy se otevírají jeskyně. Je uvedena jenom jejich celková otevírací doba (aktuálně 8:30 - 16:00). Nebyla ani zmínka, kdy polední přestávka končí, předpokládali jsme, že po půlhodině. A bylo tomu tak, ovšem my se nenudili, neb pokladna je umístněna v Domu přírody Českého krasu a tu je na co se dívat. I o polední přestávce - protože vstup je zdarma! U vstupu do expozice mne uchvátil monitor, na němž se promítalo, jak se zemské kry přesouvaly během desítek milionů let. Bylo tam mnoho nádher, včetně modelu okolní krajiny. Ještě to tu voní novotou, dům byl otevřen v březnu před pouhým rokem. Místní Dům přírody má další výhodu, že zatímco jeskyně jsou mimo sezonu zavřeny, on je otevřen i přes zimu, i když jen ve všední dny. A obsahuje rovněž i záchodky, občerstvení za rohem k němu také přináleží rovněž bufet.
A venku před ním je pod pergolou postaven kovový model jeskyní. Trojrozměrnost ukazuje, jak se voda dostávala do na sebe kolmých puklin. Nové průzkumy vnitřních prostor, prováděné moderními technologiemi, dokáží zaznamenat reálný tvar jeskyní. Jako by dort místní vápencové hory někdo vylil sádrou, vápenec odstranil kyselinou sírovou a asi stokrát zmenšil. Tohle prolejzat fakt nechceš. Pokud avšak nejsi speleolog.
 |
| 3D model |
Paní pokladní se skutečně dostavila v půl jedné. Jeskyně budou otevřeny ve tři čtvrtě, tak jsem se ještě chvíli kochal vybavením domu. Kochání poněkud rušil výskot výpravy jakýchsi dorostenců. Děsili jsme se toho, že by mohli výskat i v jeskyních. Když jsme se však dostavili k lanku, uzavírajícímu chodník ke vchodu do jeskyní, byla tam už jenom jedna další dvojice. Pár oddněkud z Moravy, který už prolezl všechny jeskyně a Koněpruské budou jejich poslední! Všech sedm tisíc jeskyní? Ale ne - jen těch třináct přístupných, tahle bude čtrnáctá.
 |
| Rozchodník |
Než jsme sestoupili k jeskyni, mohli jsme si na přilehlém svahu prohlédnout nějaké byliny, tedy spíše jen jejich fotky a popisky. Protože smělek štíhlý, máčka lední aniž čisteč přímý ještě dostatečně nepovyrostly. Jenom rozchodník šestiřadý to už aspoň částečně rozchodil.
Ve tři čtvrtě na jednu se objevil mládenec, který nás svedl až k nástupní plošině, kde se nacházejí zamčené dveře. Odemkl jsem je místo něj, protože mu to ještě dost dobře nešlo. A už se ukázaly ty podzemní krásy. Na stropech prolákliny ve tvaru obrácených mis, vyhloubené zjevně vodou.
Z puklin na stropě visí krápníkové záclony. Visí i stalaktity, proti nim se vzpínají stalagmity. Když se spojí, vzniknou stalagnáty. Tamhle proti sobě stojí a visí v marném toužení jako dva milenci krápníky zvané Nenaplněná touha. Však počkejte ještě pár tisíc let a spojíte se! Kdo si počká...
Tolik času jsme neměli, a tak jsme vlhkým vzduchem (100 %) scházeli po schodech níže a níže. V jednom sále nás přivítal obrovský kuželovitý stalagmit. Nejdříve se vynořoval ze tmy jeskyně, pak se rozsvítil v plné kráse. Takhle: Byli jsme jen čtyři plus průvodce, ale já byl kvůli focení stále poslední. Co mě vyhánělo z jeskyní bylo, že ten hoch za námi zhasínal světlo. Někdy to stihl dříve, než můj canonek po zmáčknutí spouště zareagoval a než se otevřela clona. Pak jsem na snímku měl tmu. Když stihla clona cvaknout dříve, vyšel zajímavý obrázek s kontrastem světla a tmy.
Protože jsem se stále opožďoval, tak i když na mne bylo čekáno, nezachycoval jsem průvodcova slova včas a všechna. Spíše jsem navnímával okolí. Koukal se do stropu, odkud na nás civěly hluboké studny. Jenže my jsme vlastně byli na jejich dně.
Jindy zas z boku lákaly k focení až necudné otvory.
A co tento Velký strážce?
Stěny jeskyně pokrývaly vruby, jak po nich stékala v čůrcích voda. Zanechala po sobě otisklé závěsy.
A tu hle, z boční oválné jeskyně vytéká stalakpád.
A támhle leze po stropu do další černé díry studně myška a mává na nás ocáskem. ( Mě spíš děsí to podivné stvoření, které na ni odshora číhá.)
Největší dóm, který nás čeká, dřívější Hlavní dóm, je nyní dómem Františka Proška. Byl přejmenován při příležitosti stých narozenin (*20. 9. 1922) tohoto vědce. Na tabulce v jeho dómu je vysvětlení, že "za zásluhy o poznání nejstarších dějin člověka". O tom ještě později, teď zmíním, že Prošek vedl společně s kolegou J. Kuklou tým Krasové sekce Společnosti Národního muzea v Praze, jimž se podařilo prosadit zastavení provozu lomu v těchto místech. Ano, po odstřelech v lomu se podařilo objevit jeskyně, ale lom měl v plánu postoupit dále směrem do jejich hloubi. Psal se rok 1950 a plány 1. pětiletky (1949–1954) na těžbu vápence nesměly být ohroženy! Naštěstí všude v okolí je vápence spousta, takže dnešní lom Čertovy schody obklíčil jeskyně z jihu a ze západu. A další sousta si vychutnává v protějších jižních svazích.
Zde na místě zaujalo dno polovyschlého sintrového jezírka a pohárovitá prohlubeň, vyhloubená za desetitisíce let do plochého vršku nízkého stalagmitu.
Uprostřed Proškova sálu se tyčí hromada kamení. Není to ale jen tak nějaká hromada. Jedná se o prasklý obří stalagmit, největší v jeskyních. Proč praskl, není jisté, ale že to stalatgmit stále ještě je, se ukazuje na jeho druhé straně. Jak jsme uviděli, když jsme se prošli po okolí a na zpáteční cestě jsme vystoupali za něj.
Ještě nějakým krápníkům hrozilo popraskání. To když dříve průvodci předváděli návštěvníkům kamennou zvonkohru. Ve starších materiálech se na ni ještě láká, ale nedočkáte se jí už!
Nejstarší dějiny jeskyně se objevují o kousek výše. Jsou tu na podložkách vystaveny místní nálezy, přesněji jejich kopie. Spodní čelist zapomenutého pratvora, kost pranosorožce, největšího místního zvířete, prostě pozůstatky tvorů, kteří zde žili v době vzdálené 1,54 milionu let. A leží zde i drobná skořepina horní části lidské lebky. Ukrývala mozek asi šestatřicetileté ženy, které by dnes bylo přes 45 tisíc let. Zjistili to vědci díky přítomnosti neandertálských genů, které ona žena vlastnila. A jde o nejstarší genom anatomicky moderního člověka, který se podařilo zrekonstruovat! Místní populace v těchto místech bydlela v období, kdy docházelo k oddělení linie dnešních Euroasiatů.
Jéje. A tady je dvanáct metrů hluboká studna. Letošníkova propast. Vlastimil Letošník, tak se jmenoval asistent grafické fakulty Karlovy univerzity, který sem v začátku výzkumu spadl. Zlomil si přitom pravou nohu. To musela být lahůdka, dostávat ho odsud ven.
No, dnes jsou jeskyně krásně přístupné po chodníčku a schodech, mírně oslezlých sraženou vodou. Jen na chvíli nám průvodce poskytne zážitek skutečné jeskynní tmy. A jeskynního ticha, které k tomu patří. V nejhlubším místě, kam jsme se dostali, nám průvodce oznámil, že jsme 73 metů pod povrchem země. Zeptal jsem se ho:
"A netrpí zde někdy návštěvníci klaustrofobií?"
"Ale ne," odvětil, "chodby jsou tu prostorné, dómy velké a dobře osvětlené. Jen jednou," připustil, "právě když jsem řekl tuhle hloubkovou informaci jedna paní záchvat dostala. Ale jen mírný!" zdůraznil.
Jo, když se jde dolů, zrovna tolik se musí vystoupat. Naštěstí to po točitém kovovém schodišti uprostřed jedné ze studní jde celkem pohodlně. Hlavně když člověk nevidí na konec a nezdržují ho odpočívadla. Tuším, že to bylo 83 schodů. Celkem dolů a nahoru je jich dalších 400.
V horním patře, na dosah povrchu, měli svou dílnu kolem roku 1492, tedy za vlády Jiřího z Poděbrad, velice pilní lidé. A sice penězokazi, kteří zde razili měďáky, které pak postříbřovali. Ty se zde našly a jejich kopie jsou rovněž k vidění. Byly mezi těmi zločinci jistě i ženy, které jim nejspíš vařily a praly. Našly se zde totiž i sponky do vlasů. Váže se k tomu zkazka, že jejich dílnu jednou objevil jeden zvědavý pasáček, když hledal, odkud to ze země vychází kouř. Ale jeden z chlapů ho uviděl. Ale neublížil mu, jen mu dal nějaké ty penízky a zapřisáhl ho, aby o svém objevu pomlčel. Kluk samozřejmě svůj objev vykecal. Když však vesničané přišli na ono místo, našli leda prázdné díry. Hocha pak za trest zmlátili, že jim lhal. A to měl za to, udavač.
Někdejší dílna je dnes oživena figurínami penězokaze, jenž z plechu tepe svůj tovar, jeho kolegy, který drží u tavicí pece pánev a ženy s ošatkou. Seshora na ně shlíží figurina onoho ukecaného hocha.
Jiný hoch se uvedl do historie mnohem lepším způsobem. Petrovi Batíkovi bylo třináct, když společně s J. Kuklou zkoumal všelijaké nadějné díry nedaleko Letošníkovy propasti. Díky své hubenosti se prorval do dnešní Nové jeskyně, takže teď tu má svůj - Petrův - dóm. Zůstal jeskyňářem a stal se geologem.
To už nás čekal jen krátký výstup šikmou chodbou a na konci dveře - které nebyly zevnitř zamčené! Venku je malá plošinka s lavičkami a stolky, ze které se rozevírá pohled do hloubi bývalého Houbova lomu. Za ním se bělají Čertovy schody, po jejichž stupních jezdí malinká nákladní autíčka a drobné bagříky. Z toho spodního zrušeného lomu jsem před měsícem fotil vstupní otvor do jeskyní, který zírá do světa ve výšce skalní stěny.
Je to tu pěkné, zajímavé a dá se tu strávit celý den, když se odtud ještě vydáte po stezce Zlatého koně. Je to od Prahy jen půl hodiny. Je dobré sem zajet dříve než začnou červnové školní zájezdy.
Jenom upozornění! Když vyjedete z parkoviště, dáte se směrem k Berounu doleva, pak asi po 300 metrech dorazíte k téčkové křižovatce. Máte tam stopku, jenže ta je asi deset metrů před hranou hlavní silnice. Kdo zde zastaví, nevidí dobře doleva. A odtud se do kopce hrnou (nejméně) devadesátkou místňáci. Úsek častých nehod. Minule se mi místňák, když jsem tam nepozorně vjel, vyhnul jen tak tak, ale vyhnul. Jenom skončil v příkopu, ze kterého jsme ho s pomocí dalších místňáků, lopaty na sníh, která se hodila i na rozrytou hlínu a mé Fabie bez poškození vytáhli. Tak bacha! Skutečně zastavte tak, abyste viděli a vyčkejte.
Psáno, vábeno a varovánov Praze na Lužinách v pátek 11. dubna 2025
Závěrečné foto je printscreenem z Mapy.cz
Vizte i weby Dům přírody Českého krasu a Koněpruské jeskyně.
