Slunečné sklo

Když se nějaká vesnice jmenuje Slunečná a dáte si ji jako cíl své trasy do navigace, ukazuje vám Slunečnou jako nějakou ulici ve městě. Třeba v Novém Boru. My jsme sice mířili tím směrem, protože jsme během minulého víkendu chtěli navštívit akci nazvanou "Velikonoce v Křišťálovém údolí", leč nejprve jsme směřovali do obce Slunečná číslo popisné 122.

My: Já, přítelkyně Karla a její navigace Erika. Dělávám si domácí přípravu na Mapy.cz, ale do Slunečné můžete jet autem hned třemi cestami. Ty cesty, ale v jiném, pořadí vám Erika nabídne v Googlu. Nesnáším Google maps, protože tam se ukazují šedé cestičky v modrém pozadí téměř bez jakékoli souvislosti zástavby. Leč za jízdy se nemohu koukat na Mapy.cz, ale Erika švadroní neustále. I poprosil jsem Karlu, aby sledovala Eriku potichu a pokyny mi dávala průběžně.

A nakonec jsme díky domácí přípravě, Erice i Karle dosáhli Slunečné přesně na minutu. Bylo přesně jedenáct, když jsem zaparkoval u domku Slunečná 126, kam jsem Erice během jízdy nadiktoval směřovat. Hm, byli jsme přesně včas, ale jinde. Sem se splet, no. Naštěstí č.p. 122 je kousek vedle a zaparkovaná auta svědčila, že zde se koná nějaké podujatie. A totem se znakem akce plápolal u vjezdu do objektu.

Objektem je chalupa, obklopená zahradou, jež je porostlá skleněnými a živými květy. Teď tu květou prvosenky, narcisy a sněženky, mezi nimi, přírodně rostlými, jsou zasazeny barevná skleněná soustruží. U chaloupky je naštěstí dost místa pro zaparkování, protože jinak jsou ve Slunečné silničky ráže pouze 2,5 m.

Ale tak jsme přijeli pět minut po ždané jedenácté. Plán a domluva zněly na jedenáct pinktlich. Protože propozice, obsažené na zvací stránce Crystal Valley uváděly: Ricardo se na vás těší a vzkazuje: "Zavolejte prosím předem a domluvte si schůzku. Někdy přijde hodně lidí najednou a já si s vámi nemohu povídat tak, jak bych chtěl. Jako vždy na vás bude čekat kousek kukuřičného koláče."

Ovšem skutečnost byla taková, že Ricardo prováděl po svém domě už dřívější návštěvníky od tři čtvrti na jedenáct, jak nám sdělil jeho partner Radek. Prostě něco se naplánuje, a pak se nahrnou lidi a berou se, jako housky na krámě hned jak se upečou.

To vůbec nevadilo, protože jsme si mohli v klidu prohlédnout zahradu a někteří z nás si ji i v jarním světle nafotit. Krom nádherné zahrady mě zaujala i plochá skla, z nichž vystupovaly reliéfy postav, postavená u zdi přízemku. Silně se tvářila jako kovová, ale jsou to skutečně "jen" skla. Aha, a proč že se lidé k Ricardovi tak hrnuli? No protože byla zrovna ta akce, přece. Chtěli vidět jeho sklo, možná si něco koupit a bezpochyby i ochutnat kukuřičný koláč. Ve Slunečné 122 totiž sídlí sklářský ateliér Hoineff Glass Art .

Cizinecké jméno umělce usvědčuje z jeho původu. Avšak Ricardo Hoineff není Španěl, ani Portugalec, leč Brazilec. Narodil se v roce 1968 v Rio de Janeiru v židovské rodině a počátek devadesátek těsně po Sametové revoluci ho přilákal do Československa ještě, kde začal studovat scénografii. Tu studoval předtím i v Brazílii, ale řekl si, že DAMU je holt DAMU a koupil si jednosměrnou letenku do Prahy. A skutečně DAMU dostudoval a dokonce i vytvářel scény, například pro "první český teenagerský muzikál" Andílci za školou (2012).

Ricardo už od svých 17 let působil v reklamě. V Česku pak vytvořil několik znělek např. pro TV Nova - Občanské judo, kampaň Novamba, Volejte řediteli. Ke sklu se dostal náhodou, když ve své čtyřicítce navštívil novoborské sklárny a práce českých sklářů ho prostě uchvátila. Tak ho toto dokonalé umělecké řemeslo (či snad řemeslně dokonalé umění) zaujalo, že se v roce 2010 v Novém Boru opět vrátil do "školních škamen". A to na místní Vyšší odbornou školu sklářskou, kterou dokončil tři roky nato.

 

Autoportrét

Míval nejdřív malou pícku, ale usoudil, že ta nestačí jeho rozletu. Hledal proto v severních Čechách nějakou roubenku, kde by si mohl postavit pořádnou pec. Všechny roubenky, co byly k mání však byly na spadnutí. A vlastně malé. Nakonec si od svých budoucích sousedů koupil kus jejich zahrady a společně s Radkem si postavili "roubenku" novou, s velkými okny a dost prostornou, aby se mu do přízemku vešla pořádná pec a do patra zase prosvětlená výstavní galerie.

Ricardova a Radkova "roubenka".

Nu a ten přízemek jsme si mohli za deset minut rozhlížení po zahradě a díky Ricardovu výkladu prohlédnout. Přiznám se, že jsem nedával úplně dobrý pozor na výklad, protože jsem se spíše soustřeďoval na obdivné prohlížení rozdělané práce i exponátů. Ale ten výklad budete moci absolvovat někdy v budoucnu sami, když jste se nyní dověděli o téhle možnosti.


Já musel při focení dávat hlavně velký pozor, abych si neobratným pohybem náhodou "nevydělal". Stejně jsem z jedné dřevěné police na zem shodil jakýsi asi 5 cm široký pásek. Ten se avšak nerozbil, protože byl kovový a slouží jako závěsy pro skleněné ozdoby, ověsy a lustry.

Zavěšovat sklo je také Ricardovou zálibou. Věší skleněné šperky i na silné kabely. Když takovou snad několikakilovou ozdobu Karla spatřila, pravila:

"Tohle bych na krku nosit nechtěla." Nemusela by! Tento šperk se totiž nosí - přes rameno jako kabelka!

Za stolem stály opřeny o stůl dva skleněné reliéfy, které vypadaly jako spící postavy pod prostěradlem. Člověka napadlo, že k tomu umělec nejslíš potřeboval nějaký model. Ale kdo vydrží žár tajícího skla? Ricardo nám to ukázal na notebooku. 

 

 

Žádné živé modely, ale figury, vyskládané ze žáruvzdorných dílů. Které si taky musel připravit.  

Ricardo často tvoří ze skleněného odpadu, pro který kolegové z Křišťálového údolí už nemají uplatnění. Myslel jsem si to i o korálcích, které se přesýpají v zatavené baňce plné vody, ozdobené reliéfem pánského přirození. V jednom varleti se schovala bublina vzduchu, sklo má kovově duhové zbarvení a korálky se k sobě fialově tulí. Ba ne, tohle není odpad, ale šatony. Jeden může stát tři kačky, ale i desetikorunu. A tady jsou jich - tisíce! No, alespoň jsem společnost pobavil. Možná by umělec při prodeji tohoto dílka ani nevydělal tolik, kolik do toho vrazil...

(Má tam i stejně vyrobené srdce, ale jeho snímek se mi tak nepodařil.)

 

Tenhle "kousek" je k vidění až v patře, kam je avšak potřeba vystoupat po točitém schodišti. Nejprve upoutá obrovské okno v průčelí, které zezadu propouští světlo do dvou plochých postav, zatavených do skla a do ze stropu zavěšených skleněných ozdob.

Na malířských stojanech zde ve světle svítí skleněné obrazy.

Po dřevěném stole se prochází skleněný kubistický nosorožec.

Ze stropu visí velké skleněné kapky, v nichž svítí žárovky, ano, úsporné.

 

Na stojánku se nabízí dlaň ruky z perlivého skla, která vypadá trochu jako pták v letu. A hle - vedle se k sobě skromě choulí dva skleněné šabatové svícínky.

 

Aj, vždyť je šabat! A večer začíná Pesach, "židovské Velikonoce". A vajíčka se mohpou jíst i o Pesachu. (Ve skutečnosti jsou Velikonoce "křesťanským Pesachem".) Ještě nás dnes a zítra čekají další milníky na cestě Křišťálovým údolím.

I když to vlastně není žádné konkrétní "údolí", ale oblast plná skláren, sklářských ateliérů, hutí, galerií atd., která se rozkládá na území ústeckého a libereckého kraje od Žandova na západě až po Špindlerův Mlýn na východě. Dnes hodláme ještě některé z nich navštívit. Ale o tom až příště.

Obdivováno a foceno v sobotu 12. dubna 2025, psáno v Praze na Lužinách v úterý 15. dubna 2025       
PS: Jo, dostalo se i na kukuřičný koláč

 

Viz i web Crystal Valley.

Však budou Velikonoce