Bylo to někdy začátkem šedesátek takhle před Vánoci. Chodil jsem tehdy asi tak do páté třídy. Zimy tou dobou bývaly v Liberci bohaté na sníh. A když jsme chodili, my žáčci, ze školy v ulici 5. května domů, tak se to nikdy neobešlo bez koulovaček.
Jednou se rozhořela zcela regulérní bitva, kdy si dvě protistrany postavily dokonce sněhové pevnosti. Já se k žádné z nich nepřipojil, však to byli šesťáci. Stál jsem stranou a pozoroval. Nejdříve měli navrch ti vlevo, protože byli na svahu pod školou výše. Po důkladné dělostřelecké přípravě přešli do útoku. Jenže mezitím si ti vpravo uhnětli náramnou zásobu sněhových kulí, kterými útočníky zasypali. Ti zakolísali, načež se na ně dolňáci vyřítili a zahnali je na útěk.
Já nejenže jsem se bitvy neúčastnil, já ji – nahlas komentoval. Jakožto nezúčastněný pozorovatel OSN jsem objektivně informoval o průběhu bojů. Jejich konec měl nečekané vyústění. Na samotný závěr války se obě strany spojily a vrhly se na mě. Obě dvě měly totiž stejný názor – fandil jsem té druhé straně! Bylo marno volat "Já jsem pozorovatel ó es en!".
Pokusil jsem se tedy o únik. Byl jsem však dopaden, stržen na zem a potupně nakrmen čerstvým (naštěstí ještě) sněhem. Další dávku sněhu jsem dostal za košili. Spojená vojska pak spokojeně odkráčela ve společné družbě slavit své vítězství.
Na tuto zimní příhodu jsem si vzpomněl právě dnes, 11. července, kdy si připomínáme 30. výročí Srebrenického masakru. Tomu totiž mezinárodní vojenské jednotky United Nations Protection Force (UNPROFOR) nedokázaly zabránit. Ony vlastně měly původně pouze "dohlížet na demilitarizaci" v oblasti kolem Srebrenice, a to "podle podmínek příměří" mezi pravoslavnými Srby a muslimskými Bosňáky. Později se mezi úkoly mise dostalo zřizování "bezpečných zón". Načež Rada bezpečnosti OSN přidala mezi úkoly jednotek ještě "odvracení srbských útoků proti oblasti" a "zajišťování humanitární pomoci". Což o to, rozdělování potravinových dávek asi docela fungovalo, pokud nějaké dorazily. Co nefungovalo bylo to "odvracení". Rada bezpečnosti OSN aniž kdo jiný ty chudáky vojáky totiž vůbec nějak nevybavila. Žádná letecká podpora, žádné těžké zbraně, žádné navýšení počtu lidí v misi. V samotné Srebrenici 370 (z celkem 600) nizozemských vojáků, kteří měli jen ruční zbraně, nakonec Srbové milostivě propustili z vražedného perimetru. To byl velký úspěch ve vyjednávání!
Mezinárodní síly se nakonec ztopořily k tomu, že budou bombardovat srbské útočníky, nicméně k tomu již nedošlo. Srbové totiž měli v té době pod palcem ještě 30 Nizozemců, které vzali jako rukojmí při obsazení dalšího pozorovacího stanoviště sil OSN. Hrozili, že pokud by došlo k leteckému útoku, tak je zabijí.
A tak si dnes místňáci i milí zahraniční hosté připomínají ty otřesné události, při kterých bylo zavražděno a buldozery rozjeto na osm tisíc bosenských mužů a chlapců. Tak jako každý rok dojde i k pohřbu několika identifikovaných těl. V jedné té rakvi bude jenom čelist...
V roce 1956 byly po Suezské krizi vyslány na Sinajský poloostrov Pohotovostní jednotky Organizace spojených národů (United Nations Emergency Force, UNEF). Sídlo měly v Gaze, umístěny byly na egyptské straně a měly "zabránit přímému styku" egyptských a izraelských ozbrojených sil. V roce 1967, když Egypťané společně s koalicí Sýrie a Jordánska (a s přispěním jednotek Iráku, Saúdské Arábie, Súdánu, Tuniska, Maroka a Alžírska) plánovali zaútočit na Izrael, požádali OSN, aby laskavě své jednotky ze Sinaje stáhla. A OSN milostivě – vyhověla. Takže "přímému styku" nezabránila. Izrael však naduté Araby napadl s drobným předstihem a tak se ubránil. Pozorovatelé OSN tak v Šestidenní válce nemuseli sloužit ani jako rukojmí, ani jako živé štíty.
(BTW: Na Sinaji pak ještě po Jomkipurské válce v roce 1973 "pozorovaly" jednotky UNEF II a to až do roku 1979, kdy byly po podepsání egyptsko-izraelské mírové smlouvy zrušeny. Na dodržování této smlouvy pak od 1982 roku dohlížejí "Mnohonárodní síly a pozorovatelé" (Multinational Force and Observers, MFO), což je nezávislá mezinárodní organizace se sídlem v Římě mimo neschopnou OSN. Nejvíce personálu dodávají USA, Kolumbie a Fidži. Česko se účastní silou kolem osmnácti lidí a jedním letounem CASA, což je více než třeba Velká Británie, která dodala dva lidi, nebo Francie, která se účastní kusem jediným.)
Přímo jako rukojmí sloužili tito chudáci například v nárazníkové zóně na Golanech. Ta je definována jako demilitarizovaná podle syrsko-izraelské smlouvy z roku 1974. Oblast má hlídat Pozorovatelská mise OSN pro uvolňování napětí (United Nations Disengagement Observer Force, UNDOF). Obě strany dohodu dodržovaly až do propuknutí série střetů mezi různými skupinami v Sýrii. Pak se ukázalo, že těch necelých tisíc lidí sice může "pozorovat", ale je jim to k ničemu, když na ně nastoupí bojovní povstalci. Namátkou:
Březen 2013: 30 syrských ozbrojenců zajalo 20 pozorovatelů OSN.
Srpen 2014: Syrští povstalci z hnutí An-Nusra zajali 45 fidžijských "vojáků" z mise OSN na Golanských výšinách. Dalších 81 pozorovatelů je v „pasti”.
Z oblasti už v březnu 2013 rozumně utekla necelá stovka Chorvatů, v červnu je následovalo 377 Rakušanů. (Z celkového počtu 911...) "V zóně sil UNDOF se bojuje a mise může nanejvýš vydávat odsuzující zprávy a výzvy ke zdrženlivosti."
Hm.
A v téhle chvíli dostal tehdejší prezident Miloš Zeman skvělý nápad, že
by se do "mírové mise OSN na Golanech" mohli zapojit i čeští vojáci.
Naštěstí k tomu nedošlo.
Na Golanech se krom povstalců
promenádovaly i syrské jednotky včetně tanků. Takže po rozpadu Sýrie
oblast v prosinci 2024 obsadila izraelská vojska. Jde o „omezený,
dočasný“ krok, jehož jediným cílem je zajistit bezpečnost Izraele v
chaotické situaci po pádu režimu Bašára Asada. Pravil izraelský ministr zahraničí Gideon Saar . A je tam klid!
V
Libanonu jsou jiní pozorovatelé OSN, a to Prozatímní jednotky
Organizace spojených národů v Libanonu (United Nations Interim Force in
Lebanon, zkráceně UNIFIL). "Mandát mírových jednotek OSN v Libanonu je
pouze podpůrný, modré přilby nemohou z hraničního pásma vyhánět
ozbrojence Hizballáhu." Tak proč tam jsou? Jako vhodné živé štíty pro
arabonacistický Hizballáh. "Mírotvůrci" (???) roky pozorují, jak u
jejich stanovišť budují teroristé odpalovací stanoviště, jak si tam
zařizují pevnůstky, a když se odtamtud střílí na Izrael, raději zavírají
oči i uši. Když potom Izrael odpoví, svou palbou zničí teroristická
stanoviště a přijde přitom bezděky k újmě nějaký ten sousedící pozorovatel,
začne náramný randál.
V říjnu 2024 odsoudila jednomyslně Rada bezpečnosti,
Evropská unie plus státy, které se "mírové mise" UNIFIL účastní koho?
No Izrael, přece. Když se po celém roce neustálých útoků Hizballáhu
za shovívavého dohledu OSN jen bránil. UNIFIL pouze "pozorovala"
raketové útoky z blízkosti svých stanovišť na sever Izraele, odkud se
muselo evakuovat desetitisíce lidí. A když to nejde jinak, tak musely na
území Libanonu vstoupit přímo izraelské ozbrojené síly. Po podepsání
příslušných dohod a odchodu IDF však nejsou libanonská armáda, ani
UNIFIL štont zabezpečit již dřívější rezoluci OSN a také současnou
dohodu o příměří a teroristé se na jihu Libanonu zase producírují jako
"turisté"...
Situaci kolem Izraele sleduji pravidelně, ale
bezmocní pozorovatelé OSN jsou na celém světě na tom hůře než já kdysi
po útoku rozdivočelých šesťáků na mé stanoviště "pozorovatele OSN".
Nevybavení dostatečnými zbraněmi ani pravomocemi použít těch, co mají.
Nevybaveni ochrannými pomůckami. V jedné africké zemi dokonce měly
"modré přilby" na hlavách místo přileb – jen modré igelitové pytlíky.
V
tom případě by se snad hodilo místo "pozorovatelů" OSN vpustit na místo
konfliktu novináře, dopisovatele médií. I když – já vlastně jsem tehdy v
tom asi dvaašedesátem taky jen přinášel zprávy z bojiště.
Jenže
to jsem ještě nevěděl, že natáhnout si třeba na Ukrajině na sebe vestu s
nápisem PRESS z vás dělá primární terč pro ruské odstřelovače a rakeťáky...
Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách v pátek 11. července 2025
