 |
| U Švarců |
Nebývalo tomu tak. Hostinský býval vždy oporou místní komunity a pravidelně též starostou. (Jak je tomu třeba dodnes v obci Slapy. Zdravím do restaurace U Neužilů!) I když u nás zvítězil marxismus, tak začasté hostinský zůstal jako "vedoucí". Jako jeden ze synů Jakuba skláře ve stejnojmenném TV seriálu. (Všimněte si, že ve filmech a TV seriálech z dob socialismu nikdy nevystupuje "hostinský", alébrž "vedoucí", případně "odpovědný vedoucí". Však ti Neužilovi mají takto tu svou hospodu i přes socik už ve 4. generaci.) Pamatuju se s nostalgií na stařečka se stařenkou, kteří s velkou pečlivostí a starostlivostí opečovávali své hosty na vyhlídkové restauraci kdesi na východních svazích nad Českými Budějovicemi, kde jsem trávil jednoroční nedobrovolnickou vojnu. (Přesněji: já ji trávil v kasárnách, ne v té vyhlídkové restauraci!)
V době reálného socialismu se hospody a restaurace ovšemže stávaly důležitými prebendami, o něž se vedly sveřepé zápasy. Tedy hlavně ve velkých městech. Obhospodařoval je stát prostřednictvím národního podniku Restaurace a jídelny. Stát investoval, stát vyplácel mzdy a hospodští a pinglové si přikrádali do vlastní kapsy. Proto se taky za svěření takového podniku do soukromosocialistického hospodaření podstrkávaly tučné úplatky lidem, kteří o tom rozhodovali. Být náměstkem v podniku RaJ třeba na Praze 1 bylo tehdy důležitější, než se později stát třeba premiérem!
Přikrádáním samozřejmě nemyslím placení spropitného, či moderněji "tipy". Za první republiky neměli leckdy vrchní jiné příjmy. A vrchní číšník ve Fantově kavárně na Wilsoňáku platil dokonce čerstvé pečivo z vlastní kapsy! A pokud vím, tak v Izraeli dodnes číšníci v malých hospůdkách mají tipy jako jediný příjem...
Socialističtí restauratéři v národním podniku RaJ šidili národ na míře piva, gramáži masa a kvalitě. Šunkový salám místo šunky a Rama místo másla byly ty nejoblíbenější triky. Jo - a ředění hořčice! Ale nejvíce se vydělalo na alkoholu. Na vlastním alkoholu, který si číšníci vnášeli do národního podniku a pak prodávali za místní hotelové ceny.
Kupovávali jsme si se ženou Ivanou v sedmdesátkách dobré červené francouzské víno v prodejně Paris – Praha v Jindřišské; naproti Hlavní poště ten krámek s francouzskými lahůdkami stával. Byl otevřen v roce 1969 ještě jako ozvěna demokratizačního úsilí a hospodářské reformy. Říká se, že za jeho otevřením stála osobní iniciativa samotného prvního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka. (A v Paříži se prý otevřela sesterská prodejna Praha – Paris.) Taková předzvěst pozdějších "Tuzexů pro chudé", jak se za perestrojky říkávalo prodejnám ESO. Prodejnička vydržela díky nostalgii pamětníků až do roku 2010, kdy její provozovatelé dostali výpověď. Jo, takže kupovával jsem tam tak třikrát do roka jednu vzácnou láhev asi za 80 Kčs (dnes si to násob deseti až dvaceti). A mlsně jsem pokukoval po vyložených lahůdkách i jiných láhvích. Měli tam taky pravé francouzské šampaňské za tisícovku. To byla tak polovina mého měsíčního platu. (Zvláštní je, že ty ceny vín se za padesát let prakticky nezvedly!?!) Pravil jsem paní prodavačce:
"Těchhle lahví moc neprodáte, co?"
"Ale co vás vede! Po těch se jen zapráší," odvětila mi. "Kupují si je číšníci v Panoramě." Tedy v mezinárodním hotelu, kde za láhev tohoto vína platili tuzexoví hosté nejméně 1.600 Kčs - pokud si kupovali celé láhve. Režii platil národní podnik, soukromě přikradená "nadhodnota" zůstávala pinglům. Však hlavní rada pro privatizované hospody v první vlně malé privatizace zněla: "Vyhoď celý personál a přiveď si vlastní lidi!"
Druhá rada pak zněla: "A stejně musíš být na fleku, nebo tě okradou i vlastní."
No dobře, co bylo, to bylo. V devadesátkách patřila mezi nejbouřlivěji se rozvíjející segment národního hospodářství právě gastronomie. Její květ vykvetl a zašel, často šlo jen o několikaleté byliny. Byly - a nejsou. Vytrvala kvalita - a leckdy i tradice (Neužilovi třeba). Jenže přišla bída na hostinské. Podnikání vyžadovalo stále složitější administraci. Zákony, týkající se podnikání, se měnily třeba šestkrát do roka. Nejvíc to postihovalo právě malé hospůdky, které byly provozovány často jen ve dvou lidech. Jeden vařil a obsluhoval, myl a čistil, druhý to samé - a po večerech dělal účetnictví. (Hlavně manželky, ovšem).
Načež vypukla centralizace. Rozpustila se JZD, místní lidé jezdí pracovat do města. Ubyly autobusové spoje. Ubyly spořitelny, školy, pošty. Pak přišel zlopověstný systém EET. Skvělý pro velké firmy, zničující pro dvojčlenné posádky. Svrab, neštovice, covid, inflace, nesmyslné zvýšení cen energií. Každou chvíli nová rána. Začalo se to objevovat i na nižších útratách v místních hospůdkách. A ty trpí. Protože však hospůdky zůstaly často jako jediná centra komunitního života, ujímají se jich leckde obce. Nebo hasiči. Hasiči většinou vytrvají, protože obce nakonec po několika zoufalých letech své peníze věnují raději do jeslí a školek - když už jim mizejí základky...
Rád jezdím na kole kolem Berounky, kde poblíž cyklostezky vyrostla spousta občerstvoven. Ale ty jsou často otevřeny jen přes víkend. (Česká hospoda v Hlásné Třebani třeba. Naštěstí hned kousek vedle je Máňa, kde jsou ale ceny - nu, karlštejnské...) A v "sezoně", což člověka, který si občas na kolo vyrazí i v prosinci či lednu, moc nepotěší.
Byli jsme minulý týden s Karlou cournout se na dva dny kolem Kamýka nad Vltavou. Cestou tam jsem jí chtěl ukázat klasickou zájezdní hospodu v Nečíně. Vždycky bylo na place před ní plno aut. Teď prázdno. Na parkovišti i v baráku. Hospoda zrušena. Cestou do našeho rekreačního bydliska Vltavín jsme další hospodu nenašli. Naštěstí jsme si s sebou vezli ještě spoustu chutných zbytků. A snídaně byly v ceně ubytování.
Hlavním cílem našich výletů byly skalní výhledy na Solenickou podkovu. Oběd nám poskytla restaurace U Švarců ve Zduchovicích (domácí česká kuchyně). Druhý den jsme se vraceli přes kamýcký hrad, jehož trosky se týčí na vršku Vrškamýk. Místní jedenáctimetrová vyhlídková věž byla uzavřena, stejně jako prodejna suvenýrů, jež se v ní skrývá. No, mohli by tam možná poskytnout teoreticky aspoň tatranku, když zrovna neprobíhá nějaké to sousedské grilování. Jenže otevříno mají jen "dle možností provozovatele". Pak jsme si ještě zajeli užít si potápěčského a skákacího lomu v Hříměždicích. Místní bufet nemá příliš skvělou pověst, Karla si tam chtěla dát aspoň kafe. Nedala. Zavříno. V pátek - první den prázdnin...
Den předtím jsem v našem žebrákovském penzionu (Žebrákov je součástí obce Zduchovice) hledal na mapách a aplikacích hospody na cestě ku Praze. Nakonec jsem vynašel jednu "sportovní" ve Višňové. Jenže místní FC Višňová otevírá v pátek a o víkendu až od 15:00, jinak od 17:00. Jo, mohli jsme si dát zmrzlinu, její okýnko se otevírá už v jednu odpoledne. Naštěstí Karla má lepší apku, a ta našla otevřenou hospodu v nedaleké obci Obořiště. Mají tam na návsi Hospůdku Na návsi. (Na mých oblíbených Mapách.cz není zanesena! Asi se jim nechce platit příspěvek na zanesení...) O víkendu mají otevřeno až od tří, pondělí je den zavírací. Naštěstí byl stále pátek, takže měli otevřeno už od půl jedenácté. Konečně zájezdní hospoda! 40 kaček za polívku a 169 za jedno ze tří hlavních jídel.
Když jsem hledal a hledal, tak jsem často nacházel otvírací dobu venkovských hospůdek až od 17:00. Jo, pro štamgasty, když se vrátí z práce ve městě. A nejspíš se z města vrací i hostinský, který nastupuje na druhou šichtu. A zde se nejspíše pěstuje ta vyhlášená česká "pivní kultura". Pokud se chcete někde na venkově najíst v poledne, pak hledejte - asijská občerstvení. Ta mají otevřeno stále, i když je v nich prázdno...
Klasických venkovských hospod je už pomálu. Hodně se jich odebralo na hřbitov. Tedy ne, že by tam měli otevřeno, ale jsou tam "na hřbitově zakopány". Škoda.
Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách v úterý 1. července 2025. Původně psáno pro můj blog Šamanovo doupě, který nese podtitul "Hospůdka u hřbitova".
 |
| Hříměždice v loňské sezoně |
