7.
Když už si člověk pořídí připojení k Internetu, tak kromě internetového prohlížeče, který mu zobrazí webové stránky, obdrží zpravidla i další službu - elektronickou poštu, zkráceně e-mail (čti ímejl) nebo jen mail (mejl). Dost často je však slyšet, že má někdo "emajl" (což je "sklovitá poleva porcelánu" či "smalt", jak praví Slovník cizích slov:-).
Elektronická pošta se ovládá velmi snadno, ale až poté, co příslušný software nainstaluje buď technik firmy, u které jste si koupili přístup na Internet, anebo šikovný potomek. Kliknete na obrázek, kde je nakreslena dopisní obálka a otevře se vám okénko s poštou. Prohlédnete si seznam doručené pošty, vidíte kdy jste ji dostali a čeho se týká. Nejdříve zpravidla dostanete dopis od výrobce programu. Děkujeme, že jste si zvolili náš produkt, doufáme, že ho oceníte (lze přesunout do rubriky "Odstraněná pošta"). Seznam odeslané pošty zeje zatím prázdnotou, ale už brzy se zaplní.
7.1
Kontakt
Zatímco já se po zprovoznění Internetu na našem počítači toulal po vesmírných dálavách, moji ženu Ivanu zlákal vesmír lidí. Nejdříve se chtěla jen podívat, jak se naše země představuje světu. Klikla tedy na příslušnou stránku Ministerstva zahraničních věcí - www.czech.cz - a tu ji zaujala "kniha hostí". Každý, kdo tuto stránku navštíví, zde může nechat svůj vzkaz. Někdo se však chce dovědět něco o České republice, něco, co na domovské stránce našeho zahraničního ministerstva není.
Dopisy často začínají "drahý pane ambassadore, dear Secretary, pane tajemníku, pane ministře" - oni si ti chudáci myslí, že tu stránku čte někdo ze zamini! Nebo že se někdo z českého ministerstva zahraničí bude obtěžovat jim odpovídat! A tak jim začala odpovídat má žena.
Pánovi z Japonska, který chtěl na své nadcházející návštěvě Prahy jít na koncert klasické české hudby, dala webovou adresu na Pražskou informační službu (www.pis.cz), kde se v pěti jazycích dověděl o kulturním životě v Praze a nakonec si vybral a zakoupil žádané vstupenky. Dalšímu zoufalci odněkud z Kanady nalezla faxové číslo pražského magistrátu. A tak podobně. Šťastní dotazovatelé posílali děkovné maily a snad dodnes si myslí, jaké máme na zamini schopné, ochotné a úslužné ouředníky.
A pak na té nešťastné straně nevyslyšených nářků bylo lze číst dotazy potomků našich krajanů, kteří hledali své české kořeny. Bob Vlk, Gene Zastera, Steve Schrater i další se zajímali, kde leží české obce Krizanky, Stankov, Cista či Mafersdorf. Dovídali se, a kroutili hlavami nad našimi městečky: Méně než tisíc obyvatel? "It´s a very small town!" Byli také vděční, pan Vlk dokonce zaspeloval "Djekuyu vam"...
Také Ivana hledala kontakty - na rodinu Horákových v Santa Barbaře, kde naše dcerka v roce svého amerického studia na high school strávila vánoční prázdniny. Našla, samozřejmě pomocí Internetu, e-mailovou adresu na jméno Paul Horak a hned se ho dychtivě otázala: "Prosim, muzete mi sdelit je-li toto e-mail Pavla Horaka ze Santa Barbary? Dekuji Ivana Kovanicova Praha, Czech Republic." Odpověď zněla: "Hi, I'm afraid I don't speak Czech, sorry." (Že jako neumí česky). Z další, již anglicky vedené korespondence vyplynulo, že Paulův dědeček se do Ameriky vystěhoval ve dvacátých letech, tatínek ještě mluvil česky, vzal si Norku. Paul už nemluví ani česky, ani norsky. Bydlí ve Philadelphii, což je od Santa Barbary v Kalifornii docela dost mil. No, pěkně si spolu "popovídali" - jedna z výhod dopisování je, že se můžete poradit se slovníky či s dcerkou, ovládající američtinu. A ještě jsme se od Paula dověděli, že existuje světová stránka všech Horáků, kterou udržuje jeden Horák v Hamburku.
No vida, honem to ještě musím napsat tomu pánovi z Lidic, jehož maminka pochází z Horákova statku.
Česky si Ivana dopisovala jen s jedním cizincem - jakýmsi Lotharem z Drážďan. Ivaniny dopisy si pod vedením paní učitelky četli v jazykové škole pro dospělé, kde se učili česky. Strašně se divili tomu, kolik českých občanů bylo za války v koncentrácích a že žádné současné spolkové úřady neprojevily zájem o hrob německého antifašisty Formise ve Slapech...
čtí Češi z Mafersdorfu, čeští Horákové s norskou i německou krví i Horákové z Lidic, česky píšící Němci... Bez Internetu bychom o nich vůbec nevěděli!
7.2
Obrušování hran
Sám jsem se stal účastníkem e-mailového společenství vlastně bezděky. Elektronickou poštou jsem zasílal své příspěvky do Neviditelného psa Ondřeji Neffovi, zpětně jsem pak dostával nanejvýš potvrzeno, že došly, a že jsou "sqělé". Oceňoval jsem tu rychlost - klik, je odesláno do internetových novin, klik - a už to tam visí.
Načež začaly docházet maily od čtenářů. Jak už jsem napsal, měl Internet zpočátku charakter jakéhosi výlučného klubu. Moc se nehledělo na nějaké "překlepi" - gramatické, ale často ani logické. Názory na síti byly - a jsou - dost autentické, s nějakým hlubokým ponorem do ducha se většinou nikdo moc nezatěžoval. Žádní jazykoví korektoři ani myšlenkoví cenzoři se nekonali. Člověk mohl psát skutečně svobodně a bez omezení. Často pak vystřelil nějaké tvrzení "od boku". O jadrnější výrazy nebyla nouze - ovšem nikdy nešlo o nějaké vyumělkované sprosťárny, kterými by se měla zvedat čtenost. Vždy šlo o zcela přirozené a svobodné vyjadřování.
Ovšem svobodu vyjadřovat se mají na Internetu všichni stejnou - i čtenáři článků internetových novin. A ne jen tak, že napíšou rozhořčenou repliku panu šéfredaktorovi - oni mohou vynadat přirozeně svobodnému autorovi osobně. Ne z očí do očí, ale z klávesnice do klávesnice. To, že nenadávají z očí do očí zabraňuje, aby autor dostal rovnou po čuni. Přesto se jedná o direktní setkání. Zpětnou vazbu, kdy si i svobodný autor uvědomí svá omezení - a může si v soukromí svého doupěte mlčky přiznat chybu, za kterou se lze omluvit.
Po ostrém článku většinou přišly i ostřejší odpovědi - ale nutnost klepat je do klávesnice tlumí největší rozhořčení a také zkracuje výbuchy zlosti - málokdo umí psát všemi deseti. Odpověděl jsem také - na věci, na které se dalo odpovědět. Většinou po několika výměnách názorů jsme zjistili, že se vlastně v lecčem shodneme, že ten druhý se v něčem plete, ale jinak je fajnový člověk. Samozřejmě, že jsou nesmiřitelní oponenti. Ale i ti občas pochválí - spíše je to však naopak. "Vážený pane, obvykle čtu Vaše články s chutí, ale posledně jste mě opravdu nadzdvihl!"
Psaní kultivuje. Dostanete dopis, stačí jen kliknout do jeho záhlaví na ikonku "Odpovědět autorovi" - klik - a vše co vám napsal, se hned objeví na stránce listu, který se chystáte odeslat. Nemůže se vymlouvat, že to tak nenapsal. "Litera scripta manet" platí i v elektronické době. Nad text, pod něj či přímo do něho pak můžete dopsat svůj komentář k oponentovu názoru. (Je ovšem vhodné text, na nějž nereagujete odmazat - jinak po několika výměnách dopisů narůstají příšerné tasemnice!) A další klik - a dopis je odeslán na autorovu adresu. Ani ji nemusíte psát do záhlaví, počítač sám ví, odkud přišlo.
7.3
Společenstvo prstenu
"Počítače odlidští vztahy, nová generace bude jen zírat na monitory, Internet uzavře lidi do jejich vlastního virtuálního světa, izoluje je od skutečného života." Takové a podobné nářky jsem slýchal a ještě někdy slýchávám i od jinak rozumných lidí. Kdo jste dočetl až sem, tak už asi chápete, o jaký se jedná blud! Internet sbližuje lidi podobného ladění a podobných zájmů a elektronická pošta umožňuje písemný styk - připravuje však i reálná setkání.
Synek se přes Tolkienovy knížky dopracoval k fenoménu "her na hrdiny" ("to je ale hloupý název"). Nejdříve to bylo "Společenstvo prstenu", pak "Dračí doupě" aneb zkráceně "DrD". Poté, co vyšel z gymplu, rozpadla se jeho DrDovská skupinka. Pomocí Internetu si našel novou, se kterou hraje "AD&D". Parta hochů si "zamejluje" - a pak se setká v bytě jednoho z účastníků hry. Takhle to funguje - Internet dá informace, mail pomůže sblížit spřízněné duše, načež následuje schůzka z očí do očí.
Internet je vskutku celoplanetární síť. Protože Čech všude bratry má, všude čte české internetové noviny. A tak si dopisuji s Čechy z celého světa, s několika jsem se i setkal. Jerry Plšek z Austrálie mi ondyno mejlnul, že se na své příští návštěvě domoviny zastaví v Praze. Vyměnili jsme si telefony. Najednou mi zavolá do práce - a zjišťujeme, že se nachází v budově přes ulici, kde navštívil své bývalé spolupracovníky. Jdeme spolu na oběd do hospody. "Jakou značku piva piješ?" - ptám se. "Všechny český piva jsou dobrý!" - ubezpečuje mě. Pak se sebere a jede na Národní třídu, setkat se s paní Švehlovou, takto manželkou jiného australského dopisovatele Neviditelného psa. V Austrálii se nesetkali - až v Praze. Praha je mnohem menší, než Austrálie.
Jindy zase doma zvednu telefon - a ve sluchátku slyším nadšený hlas kanadského spolupracovníka Milana Vosáhla, který je právě na návštěvě v Praze. Číslo našeho telefonu si našel v Internetu, podle adresy si v Internetu našel mapu našeho sídliště a za chvíli už stojí u našich dveří i se svou milou ženou Marion. Předvádíme jim náš byteček, z lodžie ukazujeme lesík, kam chodívá Ondřej Neff venčit skutečného viditelného psa Barta. Naše Jihozápadní Město je najednou od smíchovského Ondřejova domu stejně daleko (5 km), jako Austrálie či Kanada (no - málo).
Tuhle zase jeden Čech z Ameriky odpovídá na můj článek o 21. srpnu 1968 - a zjišťujeme, že ono osudové datum jsme v Liberci museli být ve stejné době na stejných místech. Poznáváme, že jsme bydleli pár set metrů od sebe. Třešnička na závěr - žena Ivana znala osobně čtenářova otce. Až někdy přijede do Prahy, určitě se staví. Už se těšíme, jak si pokecáme.
Že elektronická pošta a Internet odcizují lidi? Nenechte si to nakukat! Internet působí právě naopak - jako nějaký magický prsten z pohádek sdružuje přátele z celého světa. Nejdříve si napíší, a když v sobě naleznou zalíbení, sejdou se nakonec u jednoho stolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat