Já do tý hospody musím

Ne, že bych musel, ale chodím tam rád každý čtvrtek. Cestou z práce se stavím, a domů dorazím o něco později. Popiju jen střídmě, neb není účelem popíjení. Účelem je družná debata s podobně postiženými – s autory, nakladateli, vydavateli, překladateli, knihovníky, kritiky, čtenáři, výtvarníky, korektory, organizátory soutěží, porotci soutěží, organizátory conů v oblasti sci-fi, fantasy a občas i hororu – jedním slovem s fany. Toto společenství samo sebe běžně nazývá „fandom“.

Kdybych se chtěl tvářit hóch, tak bych pravil, že navštěvuji pravidelný společenský salon. A byla by to pravda. Salonek máme zamluvený a společnosti je v něm vždy dosti.

Rovněž by se dalo říci, že se zúčastňuji uměleckých dýchánků. Umělců se dostavuje pokaždé přehršel, dokonce i nejméně jeden umělecký řemeslník. Ale o dýchánek moc nejde, protože nejen zmíněný zlatník Leonard si zapaluje fajfku, obyč cigarety kouří i další zvrhlí umělci. Takže dýchat se občas moc nedá. Když už to opravdu nejde, otevrou se okna.

Ve skutečnosti se nejspíše jedná o literární klub. Protože  - alespoň podle mne – jde ve sci-fi hlavně o literaturu. Třebaže, samozřejmě, na filmy chodí členové základní posádky občas taky. Ale režiséři a herci do našeho spolku nezavítávají pravidelně, i když pravdou je, že na podobných setkáních se vlastně připravil casting na český podlimitně rozpočtovaný horror Choking Hazard.

Ještě za starého Rakouska se podobné sešlosti konávaly – zásadně vždy v hospodách. A říkávalo se jim „stolní společnosti“. Tyto stolní společnosti byly pravými politickými kluby, v nichž se zrodila spousta  politických proklamací, politiků, ba i revolucí. 

V naší stolní společnosti se o politice běžně nebavíme. Většinou jen o jejich důsledcích. Třeba o nových debilních zákonech, číhajících na nebohé nevýdělečné autory apod. Místní atmosféra mi často připomene jiný podnik – fiktivní hospodu U Bílého jelena, jak ji popsal A.C. Clarke: U jednoho stolu sedí nakladatel, obložený hromadou autorů, kteří po něm žadoní, aby jim vytiskl povídku nebo román. U druhého stolu sedí autor, a kolem něj houf nakladatelů a vydavatelů, kteří snažně prosí o nějaký jeho geniální text, který by mohli vydat...

Ano, skutečně se zde už pár věcí upeklo. Běžně se tu předávají vyžádané i nevyžádané rukopisy, smlouvy, nakonec i vytištěné knížky. Taky jsem si tu vydání pár věcí domluvil...

Nu a pak zde běží skutečný život. Příklad z dneška: Přišel nakladatel Michael se svým obvyklým batohem plným knížek svého nakladatelství. Pak přišla Hanina (spisovatelka a editorka) a dvě knížky si od něj koupila. Poté dorazil Jarda (další spisovatel, Hanin partner) s knížkou od Stanislawa Lema, kterou koupil v jednom novém knihkupectví. S. Lem do naší hospody nechodil a bohužel už do ní nezavítá. Ale sedává zde jeho překladatel Pavel. A Jarda si od něj nechal svou novou knížku podepsat. Drobný problém byl, že za svého Lema neplánovaně utratil peníze a kvůli kultuře už pak neměl na pivo. Michael se nabídl, že mu půjčí - obdržel peníze za prodané knížky od Haniny. Naštěstí Hanina měla ještě dost peněz pro oba - i na nakládaný sejry...

V naší stolní společnosti se hlavně povídá. Podobně jako u toho Clarkova Bílého jelena. Vyprávějí se historky, třeba ta o pilotovi, který chtěl přistát na Nuselském mostě, jehož světla si spletl s přibližovacími světly ranveje.... Častěji se volně komentují probíhající události jako pády prezidentů, současná téměř neexistence skvrn na Slunci či se jen tak plácá. A občas z toho plácání vyjde nějaký nápad, jemně absurdní, který je vzájemným pinkáním rozehrán do tvrdé absurdity, jež někdy bývá pravdivější než pravda. Nejlepší nápady mne tu napadají! Zapisuji si je do zápisníčku. Jeden nakladatel, kterého už nějaký čas lámu, aby mi vydal sbírku povídek pravil, že sbírku mi nevydá, – ale rád by vydal ten zápisníček! To ale nejde. Zapisuji si do něj svým neustáleným těsnopisem jenom útržky nápadů, které jsou samy o sobě nesmyslné, ale kolem každého z nich může vzniknout povídka. Tak ty zde citovat určitě nebudu. Známe chtivou konkurenci!

Spíše zde napíšu pár citátů typu „Odposlechnuto“:

Návštěvník, přicházející ze studeného počasí si chtěl objednat „něco teplýho, nealkoholickýho“. Nabídli jsme mu  – drcený led...

Z debaty o tom, jestli je rozdíl mezi pedofilem a filopedem vzniklo úsloví „Per pedes ad astram“. A to zrovna by byla povídka!

Tohle je přesná kritika: „Viděl jsem ještě tupější film na ještě větší televizi.“

Překladatel chtěl použít výraz „oštěpiště“ – poradili jsme mu „strmiště oštěpů“.

Při jedné debatě jsem navrhl ochranu „doživotního prostředí“.

V rámci sbližování žánrů a s ohledem na to, jak obecně málo českých literárních hororů se vyskytuje nás napadlo, že by hrdiny nového dílka mohli být „upíří elfové“, kteří by se živili jelení krví. Na to následovala poznámka, že i „Papuánci chtějí svoje papu.“ Po další poznámce, že některé kmeny pohřbívají své blízké snědením jsme navrhli založit „Spolek přátel zkrmení“...

Tak jednou do kvartálu se vzájemné vylepšování původního nápadu zvrhne v totální chrlení smysluplných nonsensů, při kterých řveme smíchy, až se kácíme. Pak stačí říci už cokoli, třeba „želva!“, a člověk se může umlátit. Pokud v této situaci přijde čerstvý host, je poněkud zděšen – a stává se nechtěně dalším zdrojem dalšího zvrhlého veselí.....

To, že při této příležitosti vypiju svá dvě piva je pak už zvrhlostí zcela zanedbatelnou.

Ano, já do tý hospody prostě musím!

Psáno v Praze ve čtvrtek 15. dubna 2010
**********************************************
Tímto děkuji za nápad a nadpis anonymnímu komentátorovi za jeho komentář ke článku Utrpení autorů samostatně výdělečně nečinných