POVÍDKA: Petr ve skále

Smutný valčík se nyvě rozléhá, je slyšet šustot rozvířených rób, rychlé výdechy tanečníků i občasný uznalý potlesk z obecenstva. To by nebylo až tak nepatřičné, pokud by se to neozývalo z kruhových štěrbin na dně plazivky, uprostřed skály, v níž trčím uvízlý jak myš v pasti. Jako by tam v nižším jeskyním patře, ke kterému jsem ale nikde nenašel vstup, byl vykután skutečný taneční sál. Evidentně právě teď provozovaný taneční sál. A nejenom, že se z těch nepřístupných hlubin ozývá nostalgická hudba, zvuky tančících párů a šumění hovorů, také odtamtud tryskají barevné proměnlivé stíny. Vytřeštěně poslouchám a zírám. Nevěřím tomu, ale je to tak:

Hluboko ve skále někdo tančí.
*

Myší díra, to mne napadlo hned, když jsem spatřil tu takzvanou jeskyni, o které se kdysi na gymplu vyprávěly neuvěřitelné zkazky. Pouhou hodinu od konečné tramvaje se prý kousek od křižovatky šesti cest ve svahu horského lesnatého hřebene otevírá jizva prastarého opuštěného lomu. Vpravo od vstupu je pak uprostřed nahé stěny uschována za porostem křovinatých bříz nenápadná štěrbina, jež je vstupem do netušené krásy podzemního království. Nejdřív se protáhnete do nástupního foyeru, který kříží puklina, rovnoběžná s vnější stěnou lomu. V ní se rozevírá pohodlný tunel, který prochází nejprve jedním nádherným dómem a vede dál až do druhého, závěrečného dómu, který je prostě skvostný. V něm visí ze stropu bělostné krápníky, do rozkošného podzemního jezírka padá z kamenné stěny zurčící vodopád.

Tak tohle jsme si říkali před čtyřiceti lety, když nám bylo sedmnáct, osmnáct. Avšak nějak jsem v té době neměl čas prozkoumávat podzemní hlubiny, více mne zajímaly jiné hlubiny a prohlubiny a vypoukliny mých spolužaček. Pak jsem z rodného města nadlouho zmizel. Oženil jsem se, stal se otcem, pracoval jsem, žil. Teď jsem se rozhodl dokončit některé věci, které jsem ve svém životě dosud nestihl. Třeba osvěžit se v krasovém jezírku na konci bájné jeskyně.

Hodina od tramvaje, to souhlasí, třebaže konečná se mezitím poněkud posunula. Amfiteátr lomu jsem našel lehce podle šesticípé křižovatky. Ale už dávno nepřipomíná divadelní sál. Zarostl kulisou vysokých topolů a olší, která stíní už tak řídké světlo sice už zcela jarního, ale zataženého dne. Ani polední čas to tu nedokáže rozjasnit. V pravé skalní stěně trčí vysoká křivolaká bříza, ozdobená už smotky dosud nerozvinutých lístků. Za ní se vyzývavě směje ze skalní stěny jasně patrná štěrbina. Les je živý tvor, i když se mění poněkud pomaleji než živočichové. A teď zkontroluji, jak se za těch čtyřicet let změnil život místní geologie.

Vyšplhal jsem se k bříze a spustil se po kamenné suti do štěrbiny. Skalní bloky za ní vytvořily asi deset metrů vysokou dutinu, která připomíná podkroví. Zvenčí sem padají jenom střepy světla. Nejdříve nemohu zahlédnout onen bájný pohodlný tunel. Teprve po chvíli se oči přizpůsobí a já uvidím vpravo na dně vstupní haly ještě temnější stín. Vstup do jeskyně? Spíše do myší díry! Takhle se nejspíš nezměnila geologie. Začínám mít první pochybnosti o dalších nádherách, o nichž jsem kdysi slýchával neuvěřitelné zkazky ve studentské knajpě. Avšak jsem tu a hodlám se dobrat až na konec dávné pohádky. Velikonoční víkend se k tomu báječně hodí.

Shazuji ze zad báglík, ze kterého vytahuji obnošené montérky. Už vím o jeskyních něco více než v sedmnácti. Tedy zatím teoreticky. Nechci si zničit své sportovní odění. Svlékám si ho a skládám do komínku na placatý kámen. Přezouvám se do obnošených prestiží. Odepínám si hodinky, aby mi nepřekážely a abych si je nerozbil. Dávám je do svých krásných bot s vibrami. Až se vrátím, prozradí mi, jakou dobu jsem uvnitř strávil. Nebude to víc, než pár hodin. Jenom, kolik je potřeba na cestu tam a zase zpátky.

Natahuji si montérkovou halenu a soukám se do pracovních kalhot. Jenže ty ze mne padají, sundám si tedy pásek z manšestráků a přitáhnu si ho přes propadlé břicho. Z báglu vytahuji ještě klubko provázku, baterku a poněkud nepatřičnou svíčku. Tu jsem si hodlal zapálit na cestu tím slibovaným tunelem, abych mohl kontrolovat průvan. Spíše jsem si představoval sám sebe jako Indiana Jonese, který prolézá jeskynní prostory s planoucí pochodní nad hlavou. Avšak v té díře, co na mne vyčkávavě hledí, by se nikdo nemohl producírovat ani s pochodní, ani se svíčkou.  Ale co tedy s ní udělám, když už jsem si ji vzal s sebou? Nakonec jsem ji přece zapálil a postavil na nízkou římsu, abych si posvítil alespoň kousek dopředu. Krabičku sirek jsem položil vedle.

A kam přivážu provázek? Nejlépe ke kmínku otužilé břízky. Další zrada: už tu jeden provázek připoutaný je! Neměl bych se divit. Jestliže se o této jeskyni vyprávělo v hospodách už téměř před půlstoletím, pak sem asi někdo občas sestupuje. Mohl bych si možná ušetřit tahání se s provázkem, ale je to jako s tou svíčkou: mám ho, a tak ho použiji. Co kdyby byl ten starý provázek někde dále přetržený? Jeho nositel by na některé z křižovatek mohl taky odbočit jiným směrem, než polezu já. Budu se cítit klidnější se svou osobní Ariadninou nití. Uchytím ji k bříze téměř zbytečnou dračí smyčkou a klubko protáhnu za páskem. A můžeme vyrazit!

Poklekám před dírou jako k modlitbě. Z římsy nad hlavou mi kyne plamínek svíčky.

Jdi, Petře!

Lehám si na břicho a soukám se do otvoru. Má trychtýřovitý tvar a pohltí mne jak velryba Jonáše. Okamžitě zmizí jakékoli světlo - světlo svíčky i střípky denního světla. Rozsvěcím baterku v pravačce a zírám do otvoru před sebou. Vidím tunýlek, který ještě více nežli geologický útvar připomíná něco znepokojivě organického. Už vím! Je to jako pohled do kolonoskopu, kterým se prohlíží tlusté střevo. Doufejme, že se tohle střevo nezmění v tenké a já zde navěky neuváznu. Na chvíli mne přepadne panika. Neměl bych se pokusit z tohoto svého dětinského dobrodružství ještě vycouvat? Jenže jak vycouvat - díra se ve skále mírně svažuje a celý její vnitřní povrch je rovnoměrně pokrytý tenkou vrstvičkou blátíčka. Tohle střevo si jeho majitel před mou prohlídkou tedy projímadlem pořádně nepročistil. Ale je tu provázek mého předchůdce, který pokračuje neochvějně dál. Jenže - proč ho někdo při svém návratu nenamotal zpátky do klubka?

Než jsem svou myšlenku dovedl do konce, měl jsem za sebou už prvních asi deset metrů. Díra mne sváděla k jemnému klouzání, jako by mne skála polykala. Ale co, sny se mají plnit. A zpráva o tomhle snu praví, že někde v polovičce trasy k závěrečnému skvostnému dómu mne čeká průchozí nádherná prostora. Stejně nádherně skvostná, jako je tahle myší díra pohodlný tunel? Snad mi alespoň umožní otočit se a vylézt zátky. Určitě to půjde, jinak by se na světlo světa nedostala ani tolik zkreslená fáma. A navíc - jsem zvědavý. A tvrdohlavý. Usmyslil jsem si, že dojdu až na konec, a co si usmyslím, to udělám!

I když tahle díra je skutečně uzounlinká. Ani si nemohu dát lokty podle těla, paže musím mít vytrčeny kupředu.  Koleny se mohu posunovat jen po centimetrech, vysloužilé prestiže prokluzují na jeskynních sedimentech. Posouvám se hlavně pomocí předloktí. Neplížím se, plazím. Ostatně - nejsem přece v nějaké plíživce, ale v plazivce...

Podle zmenšení klubíčka odhaduji, že jsem urazil asi padesát metrů, když se přede mnou konečně něco mění. O kus dále mizí osvětlené stěny tohohle potrubí a objevuje se černá díra. Vstup do prvního dómu! Ještě chvilku klouzám, a pak se mé předpažené ruce ocitají v prázdném prostoru. Díra se nenachází na jeho dně. Dovnitř nejdříve vpluje baterka v mé pravačce, klubíčko v levačce, pak lokty a nakonec zvědavá hlava. Nemám s sebou speleoalpinistickou výstroj, jestli jsem někde vysoko, pak jsem v pěkném průseru. Shlížím pod sebe a oddechuji si. Myší díra končí jen půl metru nad podlahou. Sesunu se na ni z vděčným ulehčením. Otočím se z břicha na záda. Baterkou svítím na strop. Zklamaně si sedám. Stoupnout bych si nemohl.

Takže dóm, jo?  Spíše domeček. Nebo ještě přesněji studna. Metr v průměru a metr a půl vysoká. Je to jako s tím pohodlným tunelem. Ale skutečně si zde mohu pohodlně... tak tedy třeba i kleknout, mohu se i obrátit. Mám se obrátit? Mám se vrátit? Zatím jsem dorazil teprve do poloviny jeskynního systému. No, systému - dále vede jediná díra, podobná té, ze které jsem před chvíli vypadl. No, jeskyně. Spíše si připadám jakou sousto v trávicím systému obrovské kamenné velryby, které se zatím dostalo do první části jejího žaludku. Ale už teď jsem pokrytý stejnoměrnou vrstvou sedimentů. Sedimentů? Bláta! Naštěstí nesmrdí, jak vypadá, že by mohlo.

Nejspíš bych se měl vrátit. Takhle hluboko do mne doktoři nevnikli ani při totální kolonoskopii. Třebaže jsem myslel, že se jim to povede, když se kolonoskop zašprajcoval v ohybu tlustého střeva pod levou plící, nebo co to tam uvnitř mám. Jenže tady stále ještě nejsem na konci. A jsem zvědavý. A vidím, že do další díry pokračuje i provázek mého předlezce. Tak se tedy do ní opět vrhám po hlavě.

Tenhle kus střeva je trochu jiný než ten předešlý. Na dně je provrtán malými otvory, které vedou do, jak si představuji, ementálovitého prostoru, který vymlela voda, jež se tímhle potrubím musela někdy hnát, když tu po sobě zanechala tolik bahna. Kruhové otvory mají v průměru jen pár centimetrů, dlaň jimi neprostrčím a když si do nich posvítím, vidím jimi zase jenom skálu, vzdálenou jen asi deset cenťáčků. Ale přesto nedosažitelnou. Alespoň já na ni nedosáhnu. Tady bude místní tvrdý vápenec přece jenom trochu měkčí, pomyslím si. Dobré místo na nějakou větší dutinu ve skále. Nejspíš už za chvíli dolezu ke svému cíli.

Mírně se zadrhávám bedry, ale pošiju se a potáhnu za ruce. Okraje otvorů mi přitom poslouží jako příhodné chyty. Něco rupne, a pak jsem zase volný. Ještě že mám na sobě zahazovací oděv, pomyslím si. Pokud by se měla tahle prolézačka zužovat, mohl bych se tu zašpuntovat. Ještě by z toho šlo možná vycouvat, od studny nebudu vzdálen více než deset metrů. Měl bych si to promyslet. Na chvíli se zastavím a zkoumavě prohlížím provázek svého předchůdce. Od minulého léta jsem zhubnul dvacet kilo, ale před těmi čtyřiceti lety jsem byl ještě o něco hubenější.

Náhle se dostavuje pocit déjà vu. Jako bych zde už někdy byl. Nebyl jsem tu, v těch sedmnácti? Třeba jsem na to zapomněl, a vyrobil si naopak pocit jamais vu, jako bych tu nikdy nebyl, a jenom můj původní provázek mne usvědčuje ze zapomnění...

V té chvíli jsem zepředu, od místa tušené závěrečné síně, uslyšel repotat nějaký hlas. Takže tam skutečně nejspíš někdo bude! Proto taky zůstal provázek nesvinutý, napadá mě - protože se ten, kdo ho tu rozvinoval, ještě nevrátil. Ale kdy a kdo se nevrátil? Před čtyřiceti lety já? Čekám tam na sebe v nějakém skalním časovém labyrintu? Mluvím na sebe? Nebo na koho? Proč by někdo uprostřed skály nepřetržitě a tak rychle mluvil? Nezdá se mi to?

Ne, nezdá. Zvědavost mne žene dál. Zvědavost, která zaplaší všechny ty fantasmagorické pocity. Nikdy jsem tu nebyl, prožil jsem život venku, mám tam ženu, dcerku a už i vnučku. Je mi sedmapadesát, ne sedmnáct. Jsem technik, neměl bych podléhat fantazii, rozjitřené (je to klišé, ale přesné!) pobytem v úzké skalní díře. Když už tak sci-fi, prosím. Vyspělé technologie dokáží leccos objasnit. Nejspíš jsem si zkratkovitě spojil pohled na monitor kolonoskopu, jenž předváděl přímý přenos z mého nitra s pohledem do téhle myší díry. Ale já jsem vevnitř růžovější!

Pryč s magořinami. Ale ten hlas je stále zřetelnější. Dokonce zachytávám jednotlivá slova, i když smysl většiny přednesu neznámého recitátora mi uniká. Nemluví o mně?

... Petr... Petr prý... prima práce... Petr... Petr...

Ale to je nesmysl, kdo by si tu o mně něco povídal? A náhle z trouby přede mnou vypadne docela srozumitelná sekvence.
 
...programy pro prevenci rakoviny...

Co, kdo...?

... Petr prý... pravda, pravda.. Petr... rakovina.. pravda... rakovina...

Kdo to tam klábosí? Jako by tam někomu dalšímu vykládal o mém tajemství, které jsem doma ještě neprozradil! Napadá mne jediné vysvětlení - nalezli sem přede mnou moji dávní spolužáci, abiturienti, na jejichž setkání jsem vlastně do svého rodného města přijel. Bude nás tu víc, náš starý dobrý gympl slaví rovných sto let existence. A můj doktor mě nejspíš práskl Ferymu, se kterým chodil na vejšku, jak jsem se náhodně dověděl. Máme se s klukama a holkama sejít až v osm večer. Možná někoho taky napadlo uskutečnit naše dávné plány. To by byla náhodička! Jsem už o tom téměř přesvědčen, že tady, na tomto nečekaném místě, potkám své dávné spolužáky - zdá se mi totiž, jako bych slyšel nejméně dva proplétající se hlasy. Jasně, je jich tam několik. Tím se vysvětluje to brebentění - takhle by o samotě nikdo nemluvil. Sedí tam a povídají si, asi dostali inspiraci z mého vzpomínkového mailu, co jsem posílal Ferymu. Určitě - vždyť sám slyším, jak ty hlasy říkají známá jména spolužáků.

... Petr... Fery... Valerie... Karel... Ríša... Gambrinus... Armagedon...

No moment, tak gambrinus bych ještě pochopil, ale jakýpak Armagedon? Slyším to docela zřetelně opakovat: "Armagedon". Plazím se, co nejrychleji to jde. Tahle záhada za chvíli dojde vyjasnění! Zejména si podám Feryho, neměl co vykládat ostatním o mé nemoci. V tomhle střevě... To si spolu tedy pěkně promluvíme!

Už vidím černý konec tunelu, který je rozmlžen slzami nebo rosou na mých brýlích. Já vám dám Armagedon! Nejdřív zase vyrazí ruka s baterkou, za ní vystrkuji do prostoru před sebou hlavu. Na ni mi dopadá sprška vody, která ochlazuje můj vztek. Hlasy umlknou. Nažloutlé světlo baterky mi ukazuje - no ne zrovna nějaký demänovský dóm, ale aspoň větší jeskyni tak tři na tři metry, vysokou nejmíň pět, se špinavou louží o metrovém průměru uprostřed. Úplně prázdnou jeskyni. Tichou pustou jeskyni hluboko uvnitř skály. Překvapením lapám po dechu. Kam se všichni vypařili? Kdo to tu před chvílí mluvil? Nějaký skalní duch?

Vyvalím se z díry a sklouznu na dno jeskyňky. Repotavý hlas se tentokrát ozve za mnou.

Promluvíme domluvíme dobloprobulumíve...

Docela se vyděsím. Ohlédnu se - a nechápavě civím na čůrek vody, který padá před vchod, kterým jsem právě prolezl. Jak jsem jím prolézal, dopadala voda na mne. A jeho hlas zmlkl. Nyní padá až na dno, mezi dva kameny, které ukrývají kapsu vody. Tak, jako předtím. A jak tam dopadá trvalý drobný vodopádek, trvale a drobně repetí.

Preblete, repete, bedrambory, armagedon, argamedon, agamemnon, petrakovina... 

Repetí si svoje brumlání a já si dosazuji slova, která dávají smysl. Slova, která mi tanou v mysli. Můj mozek je vyslovuje za hloupý pramínek. No teda! Kdybych tohle někomu vykládal, tak by mně buďto nevěřil, nebo by mne považoval za magora.
*
Dokončení velikonoční povídky zítra