POVÍDKA: Kinoautomat svět

S Emanem jsme to táhli už od základky, přes gympl až na vysokou. Bydleli jsme spolu na koleji v jednom pokoji. A tak  všichni věděli - když se někde objeví Eman, nebude Honza daleko. Když něco Eman provede, neudělá to sám od sebe, jistě mu to nakukal Honza.

Ale já Emanovi nikdy nic nekukal. Byli jsme na stejné vlně. Jenže zatímco já jsem více přemýšlel Eman spíše rovnou jednal. Nejlépe se to projevovalo při našich šachových soubojích. Měl jsem nastudovanou teorii, dovedl jsem tvořit strategii hry a myslet na deset tahů dopředu, takže když se Eman opakovaně vrhal do svých nedomyšlených útoků, spolehlivě jsem ho drtil. Někdy ovšem Eman přišel na postup, který staří velmistři nikdy nepoužili a na který jsem ani já nepomyslel - a pak neočekávaně a brilantně vyhrával. Vlastně jsme se dokonale doplňovali, což se ukázalo, když jsme společně nastoupili do výzkumného ústavu terezínské univerzity.

Ve fyzice se dá spousta věcí spočítat, skoro všechno. Ale leckdy je důležitější zvolená metoda než sama skutečnost. Opravdu je to až strašidelné, tak trochu šamanské: Někdy ani nezáleží na existenci přírodního jevu, jako na jeho teorii. A tak jsme s Emanem jednoho dne na začátku května 2065 sestrojili stroj času. Jde s ním skutečně cestovat časem, ale jenom do minulosti - a to do nejméně dvacet let staré minulosti. Do včerejška nebo do minulého roku nelze. Nechtějte vidět těch padesát stran rovnic, které dokazují, proč.

Eman měl velkou radost a chtěl stroj času hned vyzkoušet. A taky ho vyzkoušel. Aniž by mi předem řekl. Až po svém mžikovém návratu se vytasil s dvacet let starými (ještě plastovými!) novinami. Čerstvými, právě vytištěnými novinami, jak potvrdil následný rozbor radioaktivního uhlíku. Teprve pak jsem pochopil svůj nedávný pocit chvilkové závrati - vznikl při přechodu nenulové hmotnosti do časového prostoru. A taky mi došlo, kam se mi z poličky s ňufátky ztratilo už dávno neplatné památeční euro. 

Moc velkou radost jsem z toho neměl. Čert vem euro! Jenže z těch padesáti stran vzorců vyplývalo, že svět se nejspíš chová jako kinoautomat.

Nevíte, co je to kinoautomat? Eman taky nevěděl. Seděli jsme spolu v zahradní restauraci na parkánech, kde jsme tak trochu oslavovali svůj vynález. Koukali jsme se na líně tekoucí Ohři, popíjeli žernosecké ročník ´60 a klábosili. Eman stále nemohl pochopit moji teorii, ani ho moc nezajímala. Měl jsem pocit, že na něco usilovně myslí - správný pocit, jak jsem později zjistil. Možná proto mě nejdřív nějak zvlášť pozorně neposlouchal.

"Svět je jako kinoautomat," podotkl jsem a sledoval odraz jarního slunce v jiskřičkách na rubínové hladině vína.

"Porád ten tvůj kinoautomat. Dneska už skoro nikdo neví, co to bylo kino, a výraz kinoautomat slyším poprvé od tebe. Ale určitě ne naposled," zažbrblal Eman. Znal mě.

"Však už je to přes sto let, kdy byl jeho princip poprvé použit. Tehdy začaly první náznaky interaktivní zábavy," začal jsem mu vysvětlovat svým trochu mentorským způsobem. "V normálním kině jsi uviděl celý film od začátku do konce tak, jak to režisér zamýšlel. Žádné bonusy nebyly připojeny, žádné ovlivňování průběhu děje nebylo možné. Až přišel ten kinoautomat. V jednom přesném okamžiku se promítání zastavilo a moderátor předložil divákům možnost výběru dvou pokračování. Rozhodovalo se tehdy primitivně - nedostal každý co chtěl, ale jak rozhodla většina. Od toho okamžiku se děj rozvětvil. Svou linii držel do dalšího bodu rozhodnutí - a tak dále a tak dál."

"Počkej, Honzo, to chceš říct, že tehdy měli s těmi svými omezenými zdroji možnost točit dvě na entou variant vývoje? Vždyť to by bylo jako v té pohádce o šachách - dej mi na jedno políčko zrnko obilí, na druhé dvě, pak zase dvojnásobek - a už na čtyřicátém ti nebude stačit celosvětová sklizeň!"

"No, neměli tuhle možnost, a i kdyby technicky měli, nedovedeš si představit, kolik tehdy stály nosiče informací a služby s tím spojené! Říkali tomu "materiál" nebo "vyvolávat film" a ještě dostali k dispozici jenom předem určený limit. V metrech!"

"Pak teda fakt nechápu, jak to zvládli," zabručel Eman a kývl na servírku pro druhou dvojku. Ta moje mi stále ještě stačila. Více nežli víno mě opíjelo mé povídání.

"Zvládli to, Emánku, jedním trikem: Ať ses rozhodl jak ses rozhodl, po určité době se obě verze spojily - a dále zase pokračovala jen jedna. Takže v dalším bodu zvratu nemuseli nabízet čtyři varianty, a pak osm a šestnáct - ale vždycky jen dvě. Ne dvě na entou, ale dvě krát en. Byl tam jakýsi příběh. Jeho hrdina na konci způsobí požár domu. Ve filmu se vrací na začátek, jako by měl myšlený stroj času, a předvádí divákům scénky svého příběhu. Diváci mu pomáhají s jejich řešením. Jenže na konci - ať se rozhodnou, jak chtějí - na konci hoří barák. Vždycky."

Eman se zakabonil: "Opravdu nevím, co to má společného s naším strojem."

"Má, a mnoho. Jak vidíš, sedíme si tu na šancích a pijeme pět let staré žernosecké. Když ses vrátil, nezaznamenal jsi žádnou změnu, viď?"

"Však jsem si, Honzíku, dával pozor, abych jen pozoroval, ale neovlivňoval."

"Hm, to ale tvrdíš ty. Měl bys však vědět, že ovlivňuješ už jen pozorováním. A ty jsi nejenom pozoroval, ale přivezl jsi i noviny - a nechal tam minci eura. Která je teď v minulosti dvakrát! A remitenda byla o jeden výtisk menší. Čili jsi minulost ovlivnil. Ale my to nijak nepocítili.  Protože jizva, kterou jsi v toku času vytvořil, se během těch dvaceti let zacelí. Po čase je všechno stejné, jako bys žádný zásah neprovedl. Prostě - můžeš změnit minulost, ale ne přítomnost nebo budoucnost. Je to paradox, ale platný paradox. Jak říkám - svět je kinoautomat a na konci příběhu vždycky hoří barák, ať děláš, co děláš."

"Že mluvíš o tom ohni, Honzíku. Tak ten den ani žádná remitenda nebyla, protože v tisku zrovna uveřejnili závěrečnou zprávu o důvodech pražského požáru." Podíval se na hlavní stranu dvacet let čerstvých novin a ukázal mi rudě plápolající titulek:  "Ohnivá smršť nad Prahou objasněna!"

Dodnes si generace našich rodičů říká: Kdes byl, když hořela Praha? V pátek 31. března 2045, kdy plamen strávil celé pravobřežní centrum Prahy. První požár vypukl na vodíkové pumpě u Olšanských hřbitovů. Kvůli technické chybě utekl obsluze vodík, kvůli jiné technické chybě jeho únik nikdo nezaregistroval a kvůli dalším technickým chybám nebyla pořádně zabezpečená ani nádrž. Jela kolem tramvaj, lítla jiskra, až už to bouchalo. Tehdy byl Žižkov prošpikován vodíkovými pumpami - podobně jako dnes nabíjecími elektrostanicemi. Takže plamen přeskakoval od jedné pumpy ke druhé, nakonec plál celý pravý břeh Vltavy - od Malešic až po Staré Město, od Bráníka po Libeň... Jo, a ještě na levém břehu shořelo centrum v Holešovicích. Dneska se to už nepozná, protože rekonstrukce podle digitálního Shortwallova modelu sice trvala celých deset let, ale zato byla dokonalá. Například Staré Město je dnes historicky autentičtější, než ve dvacátých letech, kdy z něj zbyly prakticky jen fasády a štíty, protože vnitřek stavitelé za podplaceného souhlasu úředníků památkové péče přestavěli podle potřeb jednadvacátého století, jak říkali. Skutečně, před dvaceti lety na tom bylo například Staroměstské náměstí podobně, jako kdyby bylo vybombardováno a pak obnoveno, totiž jen jeho fasády. Požár tak paradoxně pomohl starým domům vrátit jejich identitu, jakou měly na začátku historického dvacátého století.

Pravý břeh se dočkal nové zástavby, o kterou radní usilovali už desítky let. Kdyby nebylo těch mrtvých, dalo by se říci, že tento požár byl pro Prahu nakonec užitečný. Naštěstí fungoval aspoň výstražný systém, ve strašnických zahradách i domácí kryty, postavené ve dvacátém roce jako ochrana před Saddámovými vnuky a všechny trasy metra, včetně tehdy právě dostavěné trasy E. I tak bylo přes šest tisíc mrtvých. Kdo viděl záběry spáleniště ve virteu, chápe, proč říkám "jenom".

Tehdy hořel i vzduch. Jak byl rozpálený, rychle stoupal vzhůru a na jeho místo přitékal studený vzduch ze západních plání a vršků od Letné, přes Petřín až po Dívčí hrady. Proto taky oheň nepřeskočil na levý břeh - kromě těch Holešovic. Ale vichr dosáhl rychlosti přes 100 kilometrů v hodině a rozpoutal ohnivou smršť. Oheň měl takový tah, že nad Vinohrady se místy vytvořilo i vakuum, do kterého byly strhávány hořící trosky, které pak dopadaly na kilometry daleko. Také proto byl rozsah tehdejšího historického požáru tak velký. Hořelo několik dní, rozvaliny chladly celé týdny.

Byla to veliká katastrofa, které by se snad dalo zabránit ještě dnes. Tedy to si myslíte vy, že by se té katastrofě dalo zabránit - pomocí našeho stroje času.

A určitě si to myslel i Eman. Protože druhou dvojku dopil beze slova.

"Emane, prosím tě, ne aby tě napadlo chtít měnit minulost," varoval jsem ho. "Věř mi - je to jako s tím kinoautomatem. Na konci hoří barák, ať děláš, co děláš. Kdyby ses vrátil v čase, a podařilo se ti zabránit požáru na čerpačce u Olšanských hřbitovů, tak by bouchla pumpa třeba na Olšanské nebo na nákladovém nádraží. Možná ten den, možná za týden, možná za rok. Pro dnešek, pro tenhle 9. květen 2065, by se nic nestalo. Jen bys vytvořil další jizvu v historii. On je vesmír dnes skutečně čtyřrozměrný, do jedenácti rozměrů ho můžeme vrátit jen nakrátko svým strojem času. A jen omezeně - není dobré řezat do stejné jizvy a vracet se do období, které jsme už jednou narušili...

A nebo by se ti to povedlo, Prahu bys před požárem zachránil, takže by Terezínská univerzita neměla prostor pro svůj rozvoj, nedostala by možnost vystavět své fyzikální laboratoře, my bychom svůj stroj času nemohli postavit - a ty bys nemohl zachránit Prahu. Jenže my tu jsme a svůj stroj času jsme postavili. To dokazuje, že se ti nikdy, ani v budoucnosti, nepodaří změnit minulost. Buď rád, protože bys ji podělal ještě víc, než je podělaná teď."

Už jsem by  trochu prdlý. Tahle třetí dvojka bude poslední. Třetí? Podle účtu čtvrtá!

"Myslím na jiný požár, Honzíku," nezvykle tiše promluvil Eman. "Co ho dědeček dědečka prožil na konci druhé světové války v Drážďanech. Tehdy hořelo i kamení. Nejdřív shodili Angláni tříštivé bomby. Ty rozbily domy a po ulicích rozházely jejich dřevěné konstrukce, poškodily rozvody plynu a vodovodní systém. Pak padal fosfor. Nešel smýt. Lidi skákali do Labe - ale fosfor, přilepený na kůži, hořel i pod vodou. Zahynuli i lidi v nezasažených krytech. Udusili se. Ten děsný oheň totiž spolykal všechen kyslík. Zemřelo šedesát až osmdesát tisíc lidí. A už to bylo zbytečný - byl přeci konec války."

"Konec války? Konec války byl až v srpnu, co Amerikáni hodili atomovky na Hirošimu a Nagasaki."

"Ale Honzo, Hirošima byla přece něco jinýho. Barbarské vypálení Drážďan v únoru 1945 nemohlo přiblížit konec války ani o týden, ale bombardování japonských dvou měst ano.  Prezident Truman chtěl Japonce donutit ke kapitulaci a tak je konfrontoval s opravdovou katastrofou - a podařilo se mu to."

Konfrontoval? To žernosecké nějak rozvázalo Emanovi jazyk. Pokračoval něčím neuvěřitelným:

"Nebýt atomové zbraně protáhla by se válka o dlouhé měsíce a válečné ztráty by značně překročily počet obětí v Hirošimě a Nagasaki. Zní to skoro cynicky, ale i taková krutost, jaká postihla koncem války Japonsko, může mít smysl. Jenže - Drážďany to je jiná věc."

"Jo, Emane, a hlavně, v té Hirošimě nebyl dědeček tvýho dědečka, viď. Podívej se tamhle, tam jak Ohře vytéká z města, jak je tam ta mohylka. Tam kámoši dědečka tvýho dědečka před sto dvaceti letama vysypali do řeky popel dvaadvaceti tisíc lidí. Popel dalších asi jedenácti miliónů lidí, které povraždili v koncentrácích, se stal součástí evropského humusu. Než je spálili, plály ohně v krematoriích dlouhé měsíce bez jediné chvilky přerušení.

Ale tohle byl už konec války, říkáš. A proč teda kamarádi dědečka tvýho dědečka v tý době ještě vystřelovali rakety na Londýn, Brusel, Antverpy i Lutych? Proč furt drželi dědečka mýho dědečka v koncentráku? Proč dál zabíjeli v plynových komorách? Jo aha, to už byly plynový komory likvidovaný. Povídal dědeček, jak mu jeho dědeček povídal, že poslední transport asi šesti set Romů soukmenovci tvýho příbuznýho polili benzínem a hromadně podpálili. Oheň planul vysoko k oblakům a ti lidi řvali několik minut. A v těch plynovejch komorách to taky nebylo moc hygienický - i půl hodiny trvalo, než lidi pochcípali...  Myslíš, že já bych nechtěl vrátit čas, že bych nechtěl změnit tyhle dějiny? Ale vím, že je nezměním - zachráním těchhle šest set nebo tamhletěch šedesát tisíc nebo i šest milionů lidí, ale oni nebo někdo jiný zemře podobně, aby byla stabilita kinoautomatu zachována. Říkám ti - neser se do historie."

Ale neposlechl mě, jak jsem zjistil druhý den, když jsem se probral z opice.
***
(Dokončení zítra)
Poznámka 2010: Emanovy úvahy o rozdílu mezi Drážďany a Hirošimou jsou doslovným přepisem sentencí Emanuela Mandlera z jeho článku k drážďanskému výročí v r. 2005...