Dodnes cítím to napětí a vzrušení, se kterým jsem mohl po necelých dvou měsících, už na konci ledna 1968, sledovat první start obří rakety Saturn V. Ve článku podepsaném Pavlem Koubským, Antonínem Vítkem a SPACE. Tu rampu jsem si mohl nalézt na podrobném plánku , který v L+K vyšel o něco dříve. Také ho zpracoval "astronautický klub SPACE." Naše generace měla štěstí, že žila v době, kdy člověk sahal po Měsíci, a také si na něj sáhl. Zároveň se toto mrknutí historie spojilo s jiným mrkem - uvolněním cenzury a s nadechnutím svobody Pražského jara. A měli jsme štěstí i na to, že zde byli úžasní mladí lidé, kteří v roce 1961 založili onen legendární SPACE klub, "Spolek Pracovníků v AstronautiCE". Nikdy neregistrovaný, proto nezrušitelný, klub studentů, kteří se sešli na astronomickém kursu Štefánikovy hvězdárny na Petříně.
Mezi klíčové členy klubu patřili Marcel Grün, Pavel Koubský, Jan Kolář, Petr Lála, Jan Liška. A za svého "nesesaditelného generálního tajemníka" si zvolili Antonína Vítka. Ať už ty hochy pak zavedla profese kamkoli, vždy se zabývali astronautikou a její popularizací. Dnes, po padesáti letech, je vidět, že vlastně zaznamenáváním horké současnosti se také stali historiky, protože spousta těch informací dnes není vyhledatelná. Na internetu není, staré databáze nejsou čitelné, a tak nám zůstávají ty žloutnoucí časopisy a noviny, do kterých Vítek přispíval i individuálně pod zkratkou "avi".
Dodnes z nich čerpám inspiraci a hledám vůni reality, když píšu sci-fi povídky. Hned vedle svého počítače po pravé straně mám ve skříni plné knih niku se základními faktografickými knížkami, kde je i Malá encyklopedie kosmonautiky, kterou r. 1982 vydali společně Petr Lála a Antonín Vítek. (Nemohlo zde být poznamenáno SPACE, ale my víme:) A na titulní stránce mám dokonce i Vítkovo věnování, které jsem uchvátil při jednom pražském Miniconu. Teprve zde jsem mu mohl poděkovat za fenomenální televizní reportáže z vánočního výletu Apolla 8 k Měsíci i za komentování přímého přenosu přistání Apolla 11 na Měsíci, které jsem i díky lidem z Československé televize mohl společně s dalšími diváky sledovat v nezapomenutelném nočním přenosu z 20. na 21. červenec 1969. Tato reportáž proběhla normalizátorům pod nosem, a znamenala pro mě i drobné vítězství nad tupostí tehdejších komunistických kolaborantů, kteří však později válcovali svou blbostí nejen ČST, ale i informování o astronautice a o čemkoli jiném.
A teprve zde, při osobním setkání na onom Miniconu, jsem taky uviděl, jak je Antonín Vítek malý vzrůstem, ale úžasně geniální, přívětivý, doslova přátelský a živý člověk. Člověk, kterého bylo těžko spatřit bez jeho srdečného úsměvu.
Umřel minulé úterý. K udržování jím vedené internetové encyklopedie, jež zaznamenává všechna vypuštěná kosmická tělesa, a které věnoval denně asi čtyři a pět hodin svého času, se hledají jeden až dva lidé na plný úvazek, kteří by byli schopni v tomto díle pokračovat. Planetka (30253) Vítek bude už navěky kolotat mezi Marsem a Jupiterem. Stopa Antonína Vítka mi zůstává vtisknuta v paměti společně s první stopou člověka na Měsíci.
(Podrobné informace o osobnosti Antonína Vítka viz na článku jeho dlouholetého přítele Karla Pacnera k nedávnému 50. výročí klubu SPACE.)
6 komentářů:
Jejda! Tak vy jste toho úžasného chlapa poznal. Přáávidím! A ta horečná noc, nařízený budík a vyskočit a zapnou televizi - a tam v černobílém míhání tohle...
Zas su chytřejší - SPACE, hleďme!
Ježíši. A ono je to už řádná h i s t o r i e ! Díky, díky.
Ale takoví "tiší blázni" zůstávají v hlavě člověku nejdéle. Nadšenci.
===
A čas běží jak urvaný plakát. Apollo 11 - dostal jsem právě na vojně dovolenou, dorazil domů dost po půlnoci a místo abych se po 300 km ve vlaku ze Slovenska svalil na své staromládenecké lůžko, civěl jsem s našima na cosi, co mohlo, ale taky nemuselo být přímým přenosem z prvního přistání na měsíci. A pár měsíců předtím vyšlo nové LP od Beatles a já ho už měl kvalitně přetočené na pásku, byl jsem pro ten moment mezi klukama "king"...
===
A vůbec: Dost! Nevzpomínat, spát!
Pana Vítka mám rád už od mládí, především proto, že mi pomáhal dovídat se něco kloudného a zajímavého o věcech, které mám mimořádně rád, astronomie, astronauté a kosmonauté k tomu co mám mimořádně rád patří.
Osobně jsem se s panem Vítkem setkal poprvé myslím že na jednom z otevřených dní Českého rozhlasu, byli tam spolu s panem Budilem, ale bylo to před delší dobou, kdy mezi námi Ivo Budil ještě byl.
Podruhé jsem měl možnost si s ním popovídat v prodejně Radioservisu, když měl autogramiádu jeho pokud vím a doufám, že jen prozatím poslední knihy, Stopy na Měsíci. To bylo 5.11.2009.
Pan Vítek je velice slušný, tichý, skromný a příjemný pán, kterého když přimějete promluvit, tak rozhodně má co říci a je co poslouchat. Protože je velice skromný, nesmíte mu příliš skákat do řeči, protože naprosto nemá ve zvyku se komukoliv či jakkoliv vnucovat.
Doufám, že pan Vítek tu s námi ještě nějakou delší dobu pobude a že nám nějakou tu knihu ještě napíše a že ho v rozhlase a v televizi budeme aspoň občas slyšet a vídat. Je opravdu škoda, že takových lidí mezi sebou nemáme víc.
Vidím, že jsem nedočetl poslední dva odstavce. Tím se toho dost mění, protože mi konečně došlo, že pan Vítek už není mezi námi. To je škoda, 72 roky při dnešní medicíně, to není zase až tak vysoký věk, že by člověk nutně musel "odejít". Pan Vítek byl jedním z těch, kdo mne tak nějak na dálku provázel, když jsem se zajímal o moje záliby, konkrétně astronomii a astronautiku. Jsem mu za to vděčný, protože to dělal dobře. Jsem rád, že jsem se s ním stihl aspoň párkrát vidět a poděkovat mu za to, co dělá. Takových úžasných lidí jako byl on nemáme mezi sebou mnoho a teď jich je o jednoho méně. Optimistické je vidět, že snaha pana Vítka nebyla marná a přeci jen je vidět, že nám tu dorostly další generace, generace lidí, jejichž profesí či koníčkem jsou astronomie, astrofyzika či astronautika, nebo další spřízněné obory.
Předem mi vás bylo líto, až dočtete...
To je ten všudepřítomný chvat a únava, to se občas stává. No ale život prostě je smrtelným onemocněním a v tomhle nejsou výjimky, jednou prostě musí "odejít" každý. U některých lidí bývá opravdu škoda, když k tomu odchodu dojde zbytečně brzy, což je i případ pana Vítka. když jsem ho v listopadu 2009 viděl naposledy osobně, vypadal dobře a nic nenasvědčovalo tomu, že nás opustí tak rychle. Zdání klame.
Okomentovat