(5. Vlna)
Frantík ten den slavil čtvrté narozeniny. Na zadním trávníku jsem připravil lampionovou výzdobu, ale zatím jsem ji nerozsvítil. Alenka dodělávala ovocný salát. Malá Helenka už spala v postýlce. My, mužští, jsme měli jiný program. Vyšplhali jsme se s Fandou na nejvyšší dunu v okolí. Bylo něco po půl osmé večer. Slunce zapadlo už před hodinou, západní nebe ještě slabě modralo, na východě jsme jen slyšeli údery vln, dorážejících na pobřeží z temné placky Atlantiku. Nad krajinou ležela hebká pokrývka tmy. Dneska mělo totiž městečko zhasnuto veřejné osvětlení. Na jižním horizontu oranžověl odlesk Mysu, kousek nad ním stoupal pás Mléčné dráhy. Stáčel se doprava k západu, kde zapadal načervenalý Aldebaran v Býku. Téměř nad hlavou nám poskakovala nebeská Panna, která svou přední nožkou nakopávala zářivého Jupitera a zadní zase prohazovala rudého Marse. Dnes byl nov, takže nic nemělo rušit pohled, který jsem chtěl Frantíkovi věnovat k narozeninám.
"Tati, tak kde je ta tvoje práce?" dožadoval se už slíbeného divadýlka. Chvilku jsem se orientoval, až jsem ji našel.
"Vidíš tamhle asi deset stupňů severně od Marsu ocas Lva? Denebola teď vypadá skoro jako vizuální dvojhvězda, ale chvíli si počkej, a uvidíš."
Pseudohvězdný objekt třetí velikosti se téměř viditelně posunoval východním směrem. Za pouhou minutu postoupil o více než činí průměr Měsíce. Vtom se od našeho domku ozvaly údery na jídelní zvon. Zahrada se rozzářila barevnými lampiony.
"Pojď, už musíme jít, aby maminka nemusela čekat," pobídl jsem synka. Ještě zamával na bledou hvězdičku, když vtom někdo rozsvítil obrovský lampion na nebi. Od západu se bezhlese přihnala světelná smršť, která přesvítila hvězdné šapitó. Asi po sedmi vteřinách zapadla za vodní horizont. Teprve pak se rozezněl rachot, trhající atmosféru. Po průletu bolidu zůstala na nebi široká rudá čára ionizované atmosféry, která se začala různě zakrucovat, jak se jí chopily výškové větry. Jako by se nad námi roztahoval nějaký tlustý červený had.
Něco se podělalo. Frantík mě chytil se ke mě přitiskl. "Tati, co to bylo?" chtěl vědět.
Uchopil jsem ho za tlapku a klidně odpověděl.
"Asi nějaký malý odštěpek, aspoň máš navíc k narozeninám i pěkný ohňostroj. Ale už pojď, ať se maminka nezlobí."
Zatímco jsme sbíhali travnatý svah, zachvěla se pod námi země. Za chvíli jsme byli na zahradě. Pod svítícími lampiony tam u stolku, na kterém byla mísa s ovocným salátem a další mísa s nealkoholickou bowlí, stála Alenka. Ruku si držela na vzdouvajícím se bříšku. Pohlédla na mě znepokojeně.
"To nic, to byl jen nějaký odštěpek," opakoval jsem stejnou lež. Totiž ne úplně lež, spíše nepřesnost. Apophis, který jsme s Frantíkem před chvíli pozorovali, byl totiž o dost slabší, než měl být. Takže jeho "odštěpek" musel mít minimálně desítky procent celkové hmotnosti Ničitele. A odštěpil se teprve před nedávnem, protože jsme nedostali žádné varování. Nejspíš by bylo i zbytečné. Nedaleký dopad do oceánu musel vyvolat explozi o síle stovek megatun, která už teď žene k plochému pobřeží nezastavitelnou vlnu.
Vzal jsem naběračku a naplnil číše bowlí. Jednu jsem podal oslavenci, jednu ženě a jednu sobě. Pozdvihl jsem ji k přípitku.
"Veselé narozeniny, Frantíku! Na krásný život, který tě čeká!"
Ale věděl jsem, že tenhle duben roku 2029 je Frantův poslední. Poslední duben a poslední den života nás všech. Pátek třináctého.
Dopili jsme. Pak jsem jakoby mimochodem řekl.
"Myslím, že bychom měli jít dovnitř. Teď začne trochu foukat."
Lampiony se už houpaly v prvních závanech větru. Šli jsme do pokoje. Nechtěl jsem, aby Alenka s Frantíkem viděli tu stometrovou stěnu vody, která se již jistě valí od východu a před kterou není úniku.
S těžkým povzdechem jsem otevřel oči. Nade mnou se rozkládala tichá temná obloha, posetá drobnými světýlky. Jedno z nich, se mírně posouvalo.
*
"Milane, nespi," napomínala mě Pat. "Proto jsme do planetária nepřišli."
Aha, planetárium. Ale proč jsme sem přišli? Už vím, podívat se, jaké to bude za čtyři roky, až kolem Země profrčí Apophis. Protože tenhle pohled určitě neuvidíme. Budeme totiž tam někde nahoře, mezi těmi drobnými světýlky to nejdrobnější. Tak proč jsem měl pocit, že jsem tuhle scénku už viděl? A s trochu jiným koncem...
Asi jsem si opravdu schrupnul a něco se mi jenom zdálo.
(Z povídky Všechno nejlepší k narozeninám, jež byla napsána v listopadu 2005 do soutěže Cena Karla Čapka, vyšla ve sborníku soutěže MLOK 2006.)
A teď pozor: Je to i jedna z povídek z připravované sbírky Člověk a jiné katastrofy. Tuto ukázku jsem zcela náhodně vybral pro nového nakladatele v pondělí 11. února 2013. V případě čeljabinského bolidu nešlo o odštěpek z mnohem většího 2012 DA14. Ale ta situace, kdy lidé sledují maličkou hvězdičku na obloze, zatímco se k nim nepozorován blíží její „bratříček“, ta je prostě dosti, dosti podobná tomu, co se stalo včera. Zcela náhodně jsem si tuhle ukázku vybral právě tento týden. Izviní, Čeljabinsk, to bylo jen morfogenetické pole…
