Tak EU nebyla nikdy "ta" EU, o které jsme snili, zejména proto, že jsme ji neznali. Neznali jsme její byrokracii a neznali jsme její deficity demokracie. Ale chtěli jsme být v oné pohádkové "Evropě". Nejlépe hned po sametovém převratu. Zatímco jsme na to byli připraveni politicky, nebyli jsme připraveni ekonomicky. Ale podobný problém mělo východní Německo, a přesto byla NDR včleněna do SRN už v tom roce 1990. Kdyby měla Evropa politickou vůli stejnou jako Němci, kdyby západní Evropané skutečně toužili po východních Evropanech, jako Němci po Němcích, mohlo doplnění EU alespoň o Polsko, Maďarsko a Československo proběhnout také. (A možná by se ani nerozpadlo Československo.) Slyšeli jsme však, že na to nejsme ekonomicky připraveni.
A tak jsme se začali připravovat. V lednu 1991 byla zavedena vnitřní směnitelnost Kčs, liberalizoval se zahraniční i vnitřní obchod a začala privatizace. Nejdříve "malá", pak "velká", a v letech 1992 a 1994 dvě vlny privatizace kuponové. Začal se restituovat majetek. Přešli jsme na silných 230 voltů a propojili jsme se s evropskou rozvodnou sítí. V roce 1996 jsme dosáhli úplné konvertibility české koruny. A premiér Klaus podal (v lednu) za českou vládu žádost o vstup do EU. Dostali jsme dotazník, vyplnili ho, a odevzdali v prosinci 1996. O měsíc později jsme byli "pozváni" společně s deseti dalšími zeměmi. Už na konci března 1998 s námi EU "zahájila přístupová jednání". V prosinci 2002 byla jednání ukončena, byla stanovena přechodná období pro přijetí evropské legislativy. Evropská rada rozhodla o přijetí ČR (plus devět) do EU k 1. květnu 2004.
14 let po politické (první svobodné volby 1990), 8 let po ekonomické (skončení privatizace a zavedení plné směnitelnosti koruny 1996) a 5 let po bezpečnostní (12.3. 1999 jsme vstoupili do NATO) připravenosti naší země! Už to nás mělo varovat. (A to jsme ještě netušili, že "implementace Schengenu" bude trvat další čtyři roky, a volný pohyb práce a služeb bude záležet na libovůli konkrétních členských států EU, jako je třeba Bavorsko.)
Ještě předtím proběhlo ono referendum, před nímž česká vláda věnovala 200 milionů korun k reklamě pro ANO ke vstupu do EU. Tehdy jsem bezplatně poskytl tři námitky, které se později, bohužel, všechny ukázaly jako důležité (poškození zemědělců, tlak na rušení dekretů prezidenta republiky a naše zanedbatelnost v akciové společnosti Evropa). Dlouho jsem váhal, nakonec mě však přesvědčila podivná dvojkoalice, která společně křičela NE vstupu ČR do EU: Byli to českomoravští komunisté a sudetoněmecký landsmanšaft. Takže jsem čtenářům Neviditelného psa právě před deseti lety (po vzoru pétépáků) doporučil hlasovat ANO Evropské unii.
Jenže stejně, jako v roce 1990 nebyla EU ta Evropa o níž jsme snili, tak po dlouhých 14 letech (!!!) byla EU ještě dál. 1. ledna 1999 začalo platit "virtuální euro". Jako valuta, tedy peníze v peněžence, se objevilo o tři roky později. Jednotné peníze ukázaly poměrně brzo, jak je Evropa ve skutečnosti nejednotná. A je nejednotná mnohem více, než byla kdysi Česká A Slovenská Federativní Republika. V eurozóně je jedna banka centrální – a dnes už 17 bank národních! Jedna měna a sedmnáct sociálních politik! Sedmnáct různých termínů pro odchod do důchodu, sedmnáct různých zdravotních pojistných plánů, sedmnáct nezávislých rozpočtů!!! Byly sice zavedeny přísné podmínky pro původní národní měny, různé "fáze EMU", kde přistoupení k euru je až tou třetí fází, jenže, jenže - jenže už od počátku je některé země nedodržovaly. Nedodržely je jak Španělsko a Portugalsko, tak i velké Německo. Řecko je rovnou zfalšovalo, a nebylo asi jediné. Zatímco jižní země byly potrestány, Německu se trest vyhnul - bylo příliš velké. (Kdežto na malinkém Kypru si "velká trojka" smlsla…)
Eurozóna je ve větším nebezpečí rozpadu, jako bylo kdysi Československo – a to z přesně stejných důvodů. Jednotná měna může být zachována pouze v unitárním státě (ekonomicky - tedy i politicky unitárním státě), což Evropa není a nikdy dobrovolně nebyla a nebude. I když ji k tomu tlačí politici zejména z velkých zemí, kterým by nejvíce vyhovovala jakási obdoba Říše římské… K tomu vpodstatě směřoval i návrh Evropské ústavy (Smlouvy o Ústavě pro Evropu). Řekl to otevřeně v březnu 2005 i prezident Václav Klaus ve svém "Desateru o evropské ústavě." Ono to vlastně bylo Jednero: "Pro mě je evropská ústava základním, zvratovým krokem, který přeměňuje Evropu států ve stát Evropa. Můžu to rozvinout do pěti set vět, ale toto je základ. Líp to říct neumím. Okamžitě se proti tomuto "muži minulosti" ozval šéf výboru pro ústavní záležitosti v Evropském parlamentu právní expert Jo Leinen, který se velice silně postavil proti Klausovým "lžím, proti zpátečnickému myšlení a hraní dvojí hry". Podle Leinena – když jsme už jednou "členství v unii přijali, je divné teď přicházet s argumenty, které byly relevantní při prvním referendu o vstupu."
Jenže – toto, totiž vytvoření společného evropského státu – jsme před necelým rokem vstupem do EU nepřijali! Můžeme diskutovat, jestli je dobře nebo jestli je špatně být součástí evropského státu. Velice mě přitom zarazila snaha evropských politiků tuto věc zatajit. (Což je další důvod proti vzniku jednotného evropskému státu.) Ale protože se měl zásadně měnit charakter EU, mělo být i v ČR o této změně provedeno referendum. A nešlo jen o to, že by se EU změnila v unitární stát. Při čtení návrhu oné ústavy jsem si totiž se zděšením uvědomil, že by to byl stát totalitní, plně srovnatelný s bývalým RVHP pod vedením Sovětského svazu a politbyra jeho komunistické strany.
Nakonec referendum u nás být nemuselo. Naštěstí jsme nemuseli ukazovat svůj český šovinismus. Ani Holanďané, Dánové nebo Britové nedostali tu příležitost. Vyřešili to za nás Francouzi svým Ne. Ačkoliv předtím masírovali francouzští politici zase francouzský šovinismus:
"Konečně jsme dospěli k Evropě a la Franćaise, na což jsme tak dlouho čekali. Tato ústavní smlouva je prodloužená ruka Francie. Je to Evropa napsaná francouzsky." (Ministr spravedlnosti Dominique Perben.)
"Logika té ústavy vůbec není liberální. V celé řadě základních principů jsou tam naopak zakotveny naše sociální hodnoty, hodnoty, na kterých lpíme… Francie musí bránit své zájmy, svou pracovní sílu a svoji moc." (Prezident Jacques Chirac.)
Tady vylezlo šídlo! Evropě má vládnout Francie. Jak říkali francouzští politici. Nebo Německo, jak zase zamlčovali Němci. Právě ty francouzské důvody "pro" znamenaly "proti" u všech ostatních. Takže ta ústava – nebojte se, neumřela, jen usnula. A povstala v tzv. "Lisabonské smlouvě", kterou už většina kritiků prostě neměla sílu pronásledovat. Když jsem ji četl, vzpomněl jsem si bezděky na slova jistého velkého evropského politika:
"Pojem svobody nějakého národa se musí uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku." Pravil k českým kulturním tvůrcům a novinářům ve svém projevu 11. září 1940 v Berlíně říšský ministr národní osvěty a propagandy Dr. Joseph Goebbels.
Jediný z politiků, který zůstal konzistetní, a z (některých) stejných důvodů, pro které odmítal Eustavu, odmítal podepsat i Lisabonskou smlouvu, byl prezident Václav Klaus. Svým postupem napínal českou Ústavu až na mez prasknutí. Nakonec nenechal Ústavu prasknout: 3. listopadu 2009 v 15 hodin Lisabonskou smlouvu svým podpisem ratifikoval. Stalo se tak pouhých šest hodin potom, co Ústavní soud nalezl, že ji prezident musí "neodkladně" podepsat. Klaus k tomu ovšem řekl své: Vstoupením smlouvy v platnost "navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem“.
Václav Klaus nakonec díky svému postupu dokázal odvrátit jedno nebezpečí. Stejné nebezpečí, na které jsem upozorňoval už v listopadu 2002: Ano, šlo o ty bájeslovné "degrety". Uplatněním evropské Listiny práv by se totiž mohli potomci českých odsunutých Němců domáhat individuálních odškodnění na České republice. (Čeští občané přitom bez platnosti této listiny o nic nepřicházejí, neb máme v Ústavě vlastní Listinu.) Nakonec Václav Klaus obdržel slib, že se Česku dostane v rámci dodatku výjimky. Stejnou výjimku, jakou mají Velká Británie a Polsko.
A víte vy co? Já to řeknu slušně: Nic. Evropský parlament na svém květnovém zasedání ve Štrasburku "doporučil", aby se tou výjimkou členské země EU už nezabývaly. (Čeští sociálnědemokratičtí europoslanci tento faul nadšeně podpořili.) K tomu řekl jasně předseda europoslanců ODS Jan Zahradil. "Evropský parlament se vlamuje do dohody, učiněné mezi členskými státy EU a zpochybňuje záruku danou českému prezidentovi před jeho podpisem Lisabonské smlouvy. To je blamáž, která činí z Evropského parlamentu nedůvěryhodné těleso. Doufám, že Evropská rada svůj závazek vůči České republice naopak dodrží a bude stanovisko EP ignorovat."
Nu, uvidíme. Pokud Evropská rada svůj slib nesplní, přestaneme být z hlediska vyššího proincipu mravního členem EU.
Škoda. A taková to byla hezká pohádka!
Psáno v Praze dne 11. června 2013.
Viz i dřívější Šamanovo psaní k tematice:
17.12. 2002: Jsme v Evropě
5. 11. 2002: "Ne" zadarmo.
10. 6. 2003: Konec pochyb - ANO Evropské unii!
20.1. 2005: Vybrané lahůdky evropské ústavy
10.2. 2005: Evropský konvent, Konvent, prezídium Konventu a politbyro Evropy
10.3. 2005: Klausovo jednero
2.5. 2005: Proč má Francie schválit evropskou ústavu
31.5. 2005: Francie dala Evropě šanci
14. 10. 2009 Prohlubování demokracie
19. 7. 2011: Proč se rozpadne eurozóna, (Ze stejných důvodů jako se rozpadlo Československo)
20. 7. 2011: Proč (taky) je Evropská unie na odpis , (pár slov k zahraniční politice EU a k euroatlantickému společenství)
PS: Toto je příspěvek číslo 1.000, zveřejněný zde na tomto blogu.
