Po třech letech se mi povedlo slézt z Alp do skoro rodné Vídně – tam mi ale byla pořád nějaká zima, hnusně táhlo od Dunaje, neb se pomalu blížily Vánoce. Nahlas jsem si stěžoval v Českém klubu, až jeden našinec, studovaný ve Vídni, jinak hlídač v bance, mi pomohl velkou radou:
Jdi do kibucu!
Skutečně se mi tehdy podařilo coby neobřezanému proniknout až tak daleko na Blízký východ, že jsem musel neustále všem oznamovat, zda ještě dýchám a jak si vůbec žiju.
Milá maminko, psal jsem o trochu víc kostrbatým písmem, neb se mi stolek třásl - letectvo totiž provádělo odvetný úder na jižní část Libanonu. V kibucu na sever od nás už spali v protileteckých krytech, protože Arabové z Libanonu sužovali severní oblast raketami značky Kaťuše, odpalovanými z jakési rampy. Jejich dolet činil dvacet i více kilometrů, směr si vybíraly samy.
Můj kibuc Ein Hamifratz je jen pár kilometrů vzdálený od Akka, a hned vedle se nacházel Kfar Masaryk. Však jsem si tehdy místo dobře vybral, abych byl poblíž našince kdyby cosi kdesi... Psal se rok 1978 a před pár dny, 11. března, došlo k události nazývané nyní Masakr na pobřežní silnici.
Tehdy se 11 teroristům na gumových člunech potají vylodilo kousek pod Haifou a první „úspěch“ slavili zabitím stařenky, která už za svítání chodila na pláž, aby mohla umělecky nafotit své oblíbené racky. Potom se skupina hrdlořezů posunula dál, cestou střílela po všem, co se hnulo. Když zranili řidiče a pár lidí ve výletním autobusu, ve kterém jely právě děti s rodiči z nějakého zájezdu, muselo vozidlo zastavit. Pár pasažérů zabili, zastříleli si i po dalších autech a s autobusem se pohnuli vpřed. Nakonec zastavili ještě i další autobus a tak vecpali všechny cestující do jednoho. Mířili dál, na Tel Aviv, kde se chtěli nějak významně explodovat i se všemi zajatci - zkrátka aby je svět ocenil…
Naštěstí policejní zátarasy se nedají jen tak projet, jelikož roztažené špice na pantografické bázi, ležící na asfaltu se instalují velice rychle a nikdo je nemůže překonat bez těžké ztráty pneumatik = proto se podařilo dopravní policii tuto prakticky pojízdnou bombu doplněnou svými spoluobčany zastavit. Vše probíhalo tak bleskově, že speciální úderná jednotka se tak rychle nemohla přemístit, takže teroristé při zjištění odporu a marnosti svého snažení hodili mezi bezbranné děti a civilisty několik granátů. Autobus začal hořet, mrtvých bezpočet a svět jako obvykle zase mlčel.
Proto Izraelci provedli jednoduchý tah: letectvo přeoralo dvacetikilometrový pás u libanonských hranic, do kterého vjela armádní technika, a vojsko toto nárazníkové pásmo zkrátka zabralo. Cíl byl naprosto jasný: kdyby někdo ve vnitrozemí Libanonu odpálil další Kaťuši, nemůže dopadnou na izraelské území!!! A teprve tady, v našem kibucu, jsem pochopil převrácenou rétoriku teroristů: oni se totiž ještě chlubili, že zlikvidovali vojenské vozidlo – v případě mobilizace totiž veškeré linkové autobusy naloží své vojáky, aby je dovezli do místa konfliktu.
Proto i zájezdový autobus patří do skupiny armádních vozidel a oni ho mohou kdykoliv zničit, prohlašovalo jejich vedení a zároveň chválilo zahynulé vrahy. Dnes je tam pomník, protože počet obětí na tak malou zem je přímo katastrofické číslo = zahynulo 38 Izraelců (z toho 13 dětí) a dalších 71 bylo zraněných!
(Podrobnosti na WIKI pod: Masakr na pobřežní silnici. Odkud bylo převzato i úvodní foto.)
