Takto mluvil Gustáv Husák ještě v úterý 20. srpna 1968. Husák, jeden z "mužů Ledna", si nezašpinil ruce v 50. letech, protože celou dekádu 1951-1960 strávil ve vězení jakožto "slovenský nacionalista", za což byl původně odsouzen k doživotí. Tak on si nezašpinil ruce ani v šedesátých letech, protože byl sice v roce 1960 amnestován a roku 1963 dokonce plně rehabilitován, avšak "plnost" oné rehabilitace se nerovnala návratu do vedoucích komunistických a vládních funkcí. Před zatčením byl totiž předsedou sboru "povereníkov", prakticky tedy předsedou slovenské vlády, a členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Jakžto reformátor získal svůj první pořádný flek až v dubnu 1968, kdy se stal místopředsedou československé vlády a navrátil se do ÚV KSS. A to s cílem stát se pomocí obrodného procesu alfasamcem na Slovensku.
Informaci o Husákově žiarském projevu zveřejnilo Rudé právo ve svém prvním vydání ve středu 21. srpna 1968 pod titulkem "Prostor pro rozvoj a svobodu". Do novinové verze se arciť nedostala slova soudruha Husáka, kterými obvinil tehdejší Biľakovo vedení KSS ze "sabotáže Dubčekovy politiky" na Slovensku. Husák se tu představil jako důsledný realizátor reforem na Slovensku a pevná opora Dubčekova pražského vedení. Jako takový by měl (podle sebe) být zvolený za prvního tajemníka ÚV KSS. (Kterým byl v té době jistý Vasil Biľak.)
Další vydání RP toho dne už bylo jen dvoulist, který hlavně referoval o Stanovisku ÚV KSČ ke vstupu spojeneckých armád, tedy okupačních vojsk Varšavské smlouvy, vedených Sovětskou armádou. Zatímco se komunistické vedení v Praze zmohlo alespoň na toto "Provolání všemu lidu ČSSR", v Biľakově Bratislavě probíhal zcela jiný děj. Předsednictvo ÚV KSS vedl místo nepřítomného Biľaka (a z jeho pověření) soudruh Hruškovič, a ten oznámil vstup armád a předložil text (později "neexistujícího") zvacího dopisu. Tvrdil přitom, že "v Praze byl schválený všemi včetně Dubčeka a proti byli jen Smrkovský a Kriegel“. Následně se šest z deseti přítomných členů předsednictva vyslovilo pro schválení zvacího listu. Pak však přišlo dálnopisem (který velezrádný ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann zapomněl nechat vypnout) skutečné stanovisko předsednictva ÚV KSČ. Kdosi z reformějších komunistů pojal dobrý nápad, a zatelefonoval Gustávovi Husákovi, který se právě vrátil ze Žiaru, a ještě neměl čas vychladnout. Husák se dostavil na zasedání a biľakovce seřval: "Čo ste to porobili súdruhovi Dubčekovi, tak ho zradiť a vraziť mu nôž do chrbta. To sa musí okamžite zmeniť, odvolať a prijať nový dokument na podporu stanoviska prijatého pražským predsedníctvom.“ A tak se aj stalo.
22. srpna začal v pražských Vysočanech 14. mimořádný sjezd KSČ. V době internace Dubčeka a během zahraničních dovolených členů vlády, v době, v době parlamentní dovolené a v době, kdy se Československem pohybovalo několik set okupačních vojáků, to byl vlastně jediný fungující vedoucí orgán země. (Teoreticky všechny pravomoce vykonával prezident Ludvík Svoboda, ale ten byl na Pražském hradě prakticky blokován sovětskými tanky.) Sjezdu se účastnilo 1192 delegátů (z celkem 1543, účast byla 77,4 %, šlo tedy o usnášeníschopnou většinu). Sovětským okupantům a jejich kolaborantům se ho nepodařilo vyčuchat. Delegáti byli poprvé vybráni v primárkách, tedy demokraticky. Bylo však přítomno jen asi 10 % slovenských delegátů, což bylo vysvětlováno tím, že soudruzi z Bratislavy se nemohli kvůli překážkám, daných situací, dostavit. Nenašel jsem k tomu jediný pramen, než svou vzpomínku na dobovou informaci, podle které se většina slovenských delegátů sešla v Bratislavě, kde jim ale další cestu rozmluvil právě Husák!Podle mého přesvědčení si někdy mezi 21. a 22. srpnem uvědomil, že by nemusel být nejsilnějším mužem na Slovensku, ale v celé zemi. Vysočanský (později zrušený) sjezd zvolil do čela KSČ i nepřítomné soudruhy. Tehdy se Husák stal nejen členem ÚV KSČ, ale dokonce i členem předsednictva, tedy osmadvacetičlenného užšího vedení Strany. Tak začala jeho cesta k moci.
23. srpna odletěla do Moskvy československá delegace, vlastně její část, vedená prezidentem Ludvíkem Svobodou. Mezi jejími dalšími šesti členy byli ti, kteří k nám Rusáky pozvali (Vasil Biľak, Alois Indra), kolaboranti (Martin Dzúr, ministr obrany, Jan Piller). Dalším členem byl reprezentant Ústředního výboru Národní fronty Bohuslav Kučera, ministr spravedlnosti a jediný nekomunista v delegaci (Československá strana socialistická), muž s pověstí konzervativce (Brežněv ho jako nekomunistu nakonec k jednání stejně nepustil). No a delegaci doplnil Dubčekův podporovatel Gustáv Husák. A řekl bych, že do Moskvy už jel za druhou stranu – totiž moskevskou. Brežněvovi se dokázal nabídnout, a ten po váhání přijal. Naši zrádci a kolaboranti byli totiž neschopní. Nedokázali zajistit ani vyhlášení Indrovy "Dělnicko-rolnické vlády", s jejímž návrhem je Svoboda hnal z Hradu svinským krokem. Shodou okolností zveřejnění Zvacího dopisu zabránil na Slovensku právě Husák. I z toho důvodu byla později existence toho ostudného dopisu zpochybňována.
26. srpna se československá delegace, doplněná o unesené soudruhy, vrátila. Za jejich nesamozřejmým návratem byl jednak pevný postoj Hrdiny SSSR prezidenta ČSSR generála Ludvíka Svobody, ale také mezinárodní nátlak. Rada bezpečnosti OSN totiž nakonec jednala jen o tomuto aspektu sovětské intervence – totiž, jestli je našim představitelům "zajištěna bezpečnost a svoboda a možnost vykonávat své funkce". Kanadský návrh, ke kterému se připojilo sedm dalších zemí, totiž aby vysoký představitel generálního tajemníka OSN usiloval o osvobození internovaných československých představitelů, odmítal sovětský delegát Malik s tím, že by to pak "socialistické země zbavilo možnosti urovnávat mírově své problémy". Než se RB dohodla, byli naši hrdinové volní.
Zatímco Dubček brečel do rádia, zatímco Smrkovský a spol. vyjadřovali své odhodlání pokračovat v demokratizaci a zrádci ve Švestkově Rudém právu řvali o kontrarevoluci, soudruh Gustáv Husák podivuhodně – mlčel. Na to, jaký byl řečník.
26. - 28 srpna se v Bratislavě konal mimořádný sjezd KSS, kde byl prvním tajemníkem zvolen Gustáv Husák. Ale v té době mu to už nestačilo. Pod jeho výmluvným vůdcovstvím byly zpochybněny závěry XIV. (Vysočanského) sjezdu. Že prý tam bylo málo Slováků, a tak nebyla jeho rozhodnutí demokratická. Opakuji – jednalo se o sjezd, který uvedl Husáka do čela komunistické a politické špičky!
31. srpna 1968 se sešlo plénum ÚV KSČ, které potvrdilo Dubčeka v čele Strany. Husák se dostal do nového předsednictva, které čítalo už jen 19 kusů.
17. listopadu se sešlo plénum ÚV KSČ. Potvrdilo Dubčeka v čele Strany. Vytvořilo užší řídící kolektiv. Předsednictvo ÚV mělo stále 19 členů, ale vznikl sedmičlenný "výkonný výbor předsednictva ÚV KSČ", ve kterém byl zadokován i Gustáv Husák. Už byl nejmíň sedmý!
Zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 zbavilo Dubčeka moci. Poslalo ho do formální funkce předsedy Národního shromíždění. Prvním tajemníkem ÚV KSČ se stal Gustáv Husák. Jeho cesta k moci byla dovršena, ale zatím jen symbolicky. Aby se stal Husák skutečným vůdcem, rozběhl ještě "normalizaci", ve které likvidoval další své protivníky uvnitř Strany. Tedy i své bývalé obrodné soudruhy. Přičemž horoval za "realizaci polednové politiky"…
18. dubna 1969 ještě Husák Dubčekovi pěkně poděkoval. Jak za vykonanou práci v době, kdy byl 1. tajemníkem, tak za "kus chlapské a lidské statečnosti", s níž sám a dobrovolně abdikoval. A zde, při této příležitosti, poprvé Husák řval svým osobitým hnusným způsobem. Nadávky oportunistům, vyzvedávání "konzolidace" a přátelství se Sovětským svazem. Zcela jasně definoval svůj současný postoj ke svobodě, který se značně lišil od toho, co před páry měsíci říkal hutníkům v Žiari nad Hronom (dobový tisk upravil Husákův česko-slovenský pajazyk do češtiny):
"Principiální postoj musíme zaujmout k absolutizaci svobody. Je to anarchistický výklad svobody, netřídní, nemarxistický. Víme, jak nyní stojí věci v Evropě a jak u nás zaznívají ještě kořeny staré, buržoazní společnosti. Stojí třídní otázka svobody a demokracie. Pro lidi, kteří v takové krizové situaci, jaká je dnes, zneužívají svobody a demokracie, když to mám přehnat, pro nepřátele socialismu není žádná svoboda v tomto směru… Politické procesy? Vládní strana, státní moc, která neumí použít zákonem povolené prostředky, je slabá a sama se odsuzuje."
Završení první etapy husákovské normalizace proběhlo 21. srpna 1969, kdy "vládní" komunistická strana vyslala proti vlastním lidem do ulic československé tanky a ozbrojené vraždící bestie z komunistických Lidových milic. A to pod heslem "Republiku si rozvracet nedáme". Nakonec ještě pacifikovaný Dubček podepsal zpětnou platnost pendrekového zákona, který státní moci posvětil použití nezákonných prostředků.
Rok po tom, co Husák zabránil vraziť nôž do chrbta jak Dubčekovi, tak národům, stojícím v neozbrojeném odporu proti sovětským okupantům, vrazil ten nůž Dubčekovi do břicha. I nám všem. A ještě s tím nožem otáčel!
To je ta zrada, které se dr. Gustáv Husák dopustil. A nebyla jediná. Svou kolaborací se sovětskými komunisty umožnil to, o co se Rusáci dlouhodobě snažili: Totiž instalovat na naše území svoje vojska a svoje zbraně. Čemuž se v roce 1948 ubránil (proti J.V. Stalinovi!) i ochmelka Gottwald. Tímto vlastně Husák prakticky realizoval svůj návrh z roku 1944, totiž aby se Slovensko po válce zařadilo do "svazku národů Sovětského svazu". Teprve později se z něj stal "slovenský nacionalista". Který si zašpinil ruce ve čtyřicátých letech při likvidaci slovenské Demokratické strany, vítězky voleb r. 1946 na Slovensku (62 %).
Velmi, velmi mě těší, že se dočkal svého pádu. A to hned nadvakrát: Nejdříve ho neostalinisté v KSČ, halící se v hesla o "perestrojce" vyšoupli v roce 1987 z místa generálního tajemníka KSČ. Podruhé byl pak nucen sám podat demisi z prezidentské funkce po "Sametové revoluci" 10.12. 1989.
Ale ta touha uchvátit pro sebe co nejvíc moci, ta setrvává i u dnešních alfasamců, ochotných zradit jak své kamarády, tak voliče. Ani někteří dnešní političtí vůdcové se pro uchování pozic nestydí použít jakékoli "procesy". Jednou zradí voliče, podruhé pro uchování své moci třeba svobodu celého národa…
Psáno v Praze dne 20. srpna 2013, 45 let po Srpnu 1968…
