Vracíme se na placku izraelského pobřeží. Nikoli až na dálnici číslo 2, spokojíme se se silnicí první třídy číslo 4, po které míříme k severu. Za sebou jsme nechali osadu Zichron Yaakov. Procházku po vyhlášené místní promenádě mezi původními i rekonstruovanými domy mošavy, v nichž bují hospůdky, kavárny a galerie, si budeme tedy muset vychutnat někdy jindy. Stejně jako návštěvu mísního vinařství – ostatně stále je ještě šabat, takže jeho návštěvnické centrum bude stejně zavřeno.
Vpravo se zvedá předhůří karmelského hřebene, na kterém stoupají čtyřpodlažní krychle domů drúzské osady Furejdis, vlevo je nezastavěná pobřežní planina, jež je plně věnována zemědělství. Pole a citrusové sady jsou vystřídány banánovou plantáží. Dalija mi konečně ozřejmuje smysl rozsáhlých plachet, či spíše jemných sítí., které je kryjí: Nejde o ochranu před ptactvem, jak jsem si původně myslel, ale o lapače vlhkosti. Vypařená voda se na nich kondenzuje a padá zpátky. A ty modré sáčky na banánovnících? Jsou jimi zakryty trsy plodů, aby rychleji uzrály. Izraelské banány však už budou brzo zcela nahrazeny dovozem z Řecka – jsou totiž velice náročné na vodu, kterou začíná Izrael postrádat.
Po nějakých patnácti kilometrech zabočujeme do hor. Nedaleko se nachází jeskyně, ve které byly nalezeny kosti miliony let starého člověka. Ano, jsme v Izraeli, moderní zemi, kde je všechno staré, ba nejstarší – i ti pralidé. Silnice číslo 721 stoupá údolím vyschlého potoka kolem zelených keřů a skalních převisů výš a výš, jako její horská kolegyně někde v Krkonoších. Málokdy tu sněží, ale myslím, že to není jediný důvod, proč je povrch této klikatící se silnice dokonale hladký. Ve stráních se objevují vybělené kosti popadaných kmenů. Projíždíme místem, kde před necelými čtyřmi lety, přesně 2. prosince 2010, vypukl ničivý pohár, který ohrozil i předměstí Haify. Ze samotného města byly vidět plameny a hřibovitý oblak dýmu, jako by na obzoru vybuchla jaderná bomba. Požár prý vznikl, když jeden mladík vysypal žhavé uhlíky z vodní dýmky do lesa. Nicméně už 3. prosince vypukly (a byly uhašeny) v Izraeli tři další lesní požáry, zjevně inspirované karmelskou katastrofou. Tedy, spíše byly založeny, než že by "vypukly". Uvádí se, že do 5. prosince bylo zachyceno celkem 20 žhářských pokusů!
Hned první den si karmelský požár vyžádal 40 mrtvých v autobuse, který se dostal do ničivého oka živlu. Byli v něm kadeti vězeňské stráže, kteří jeli evakuovat blízkou věznici Damon. Chtěli pomoci vězňům a sami uhořeli. Oheň byl uhašen až za čtyři dny, i díky mezinárodní pomoci. Protipožární letadla tehdy například poskytly (v té době ještě přátelské země) Turecko a Egypt. Přiletěl i obří letoun z Ruska. Celková bilance neštěstí: 42 mrtvých, 50 spálených čtverečních kilometrů lesa, muselo být evakuováno 17 tisíc lidí ze čtrnácti obcí, i zvířata z blízké rezervace. Shořelo 74 domů, 173 jich bylo poškozeno, vesnice Bejt Oren byla zničena.
"A zmizelo čtyřicet let práce," dodává Dalija do výčtu ztrát.
Serpentiny nás vynesou pod ohromnou kovovou stuhu, která zde byla vztyčena už rok po události jako památník obětí. Zastavujeme na malém parkovišťátku a jdeme blíže. Protáhlá, asi pět metrů vysoká kovová křivka rámuje pohled na blízký kopec, kde znovu vyrostl Bejt Oren. Na kamenného soklu jsou umístěny skleněné tabule se jmény obětí, nacházejí se tu i drobnější připomínky tohoto nedávného neštěstí: Železná růže, položená na zemi. Nad ní asi metr a půl vysoký kovový plamen, v jehož ohnisku je umístěna puklice z toho autobusu. Železné plameny jakoby kopírují křivky spálených kmenů v pozadí. Ale vidíme, že zpod zuhelnatělých kmenů vyráží nový porost. A hlavně: Jsou tu zasazeny nové stromky budoucího lesa. Židovský národní fond (KKL) tyto svahy kdysi zalesnil, nyní les obnovuje. A to i díky příspěvkům, které věnovali Češi. Takže i tady je vlastně "Český les" – anebo alespoň české stromky. .
Škoda těch životů. Ostatní ztráty se dají nějak nahradit. Chce to jen práci, peníze – a čas. Pokud ho bude Izrael mít, bude jednou celý zelený…
Je už po jedné hodině, doba vhodná k obědu. Nejbližší obcí je drúzská osada Isfija, kde dostaneme rozchod k samostatnému občerstvení. Než tam však dojedeme, dostaneme spoustu informací o Drúzech. O těch místních i o Drúzech obecně. Pocházejí z Egypta. Jejich náboženství, které se kolem roku 1000 odštěpilo od šíítského islámu, je komplikované. A tajné, takže ani sami věřící ho – neznají zcela! Jen jejich duchovní, kteří mají školu v Libanonu. Jen ti také smějí číst svaté knihy uqqal. A tak například vědí, proč rodí muži (jen virtuálně, ale mají na to přesto uzpůsobeny kalhoty s nízkým rozkrokem). Ví se, že byli ovlivněni gnosticismem. Věří v převtělování duší. Možná i z těchto důvodů k nim už od 11. století nelze konvertovat. Což uchovalo jejich národní identitu, ale působí velké potíže v udržení samotného národa. 450 tisíc je jich usídleno v Libanonu, ale nejvíc (asi 800 tisíc) jich žije v Sýrii. Což je pro izraelských 120 tisíc Drúzů trochu problém. Za naší první cesty jsem referoval o tom, že – přes válečný stav mezi Sýrií a Izraelem – existují mezi oběma zeměmi přechody pro export severoizraelských drúzských jablek do Sýrie. Tak tedy – tyto přechody slouží i pro drúzské nevěsty. Vinou občanské války v Sýrii se však často uzavírají.
Jak už jsem psal, existují dva druhy izraelských Drúzů: Ti severní bydlí ve čtyřech vesnicích na Golanských výšinách. Nepřijali izraelské občanství (mohlo by to pro ně mít nepříjemné důsledky po hypotetickém navrácení Golan Sýrii), jsou pouze držiteli povolení k trvalému pobytu v Izraeli. Mimochodem, teprve po návratu z cesty jsem se dověděl, že Golany nejsou "anektovány", jak jsem v prvním díle svého vyprávění tvrdil. Kneset pouze na toto území v roce 1981 zvláštním zákonem "rozšířil aplikaci izraelského práva". (Čímž je de facto – anektoval.) Nic není v Izraeli zcela jednoduché či srozumitelné, a zjednodušovat to, aby se to srozumitelným stalo, vede leckdy k nepřesnostem. Jichž jsem se jistě nevyvaroval ani já. I nadále toto vyprávění berte, prosím, jako osobní svědectví alespoň drobně poučeného turisty.
Nicméně – anexe, neanexe – Golany mohou být předány Sýrii jedině po souhlasu izraelských občanů, který je nutno vyjádřit referendem. Žádné smlouvy mezi politiky, zejména smlouvy mezi americkými, evropskými a arabskými politiky, to nemohou samy o sobě zařídit.
Drúzové z pohoří Karmel izraelské občanství mají, dobrovolně vstupují do armády (a je to pro ně čest, jak svědčí i vojenský hřbitov, který cestou míjíme) a dodržují tak další z rysů svého náboženství, totiž loajalitu k zemi, ve které žijí. Ta loajalita armádní jde vlastně až za okraj loajality k náboženství, které nezná hřbitovy. Drúzští vojáci jsou pochováni nejen na zdejším hřbitově, ale i na čestném národním pohřebišti na hoře Herzl v Jeruzalémě. Zaslouží si to: Tito Arabové bojovali už v roce 1948 za samostatnost Izraele. Proti těm nacionalistickým Arabům, kteří jim chtěli násilím uzmout jejich nejposvátnější místo, hrobku proroka jménem Šu'áb (Jethro).
Vystupujeme z autobusu na místě, kde se nesmí stát (jak jinak) a rozbíháme se po Isfiji. Protože se nechci spokojit z bagetami, ani navštívit Burger Express nebo přeplněné restaurace, vydávám se s Bohušem kousek dál, a skutečně objevujeme přijemné posezení s občerstvením na místě, kde se poskytovalo již v biblických dobách. Drobný problém je, že nemáme už dost šekelů, jen dolary. Včera jsme si je nestihli vyměnit, a dnes ráno byla směnárna u hotelu zavřená. Inu – šabat. Dolary zde prý neberou. Co karta? Drúzové na Golanech ji před osmi lety přijali. Tady ti zde na to dodnes nejsou zavedení. Nu ale nakonec, když se činíme k odchodu, jsou na milost vzaty i dolary. Nechávám si na talíř nabrat z různých nabízených zázraků: Cosi mletého ve vinných listech. Cosi mletého v kulaté zelené zelenině. Cosi mletého v žampionu. Pár brambůrek, zalitých čímsi červeným, z čehož trčí feferonka. K tomu talíř se zelným salátem a červenou paprikou. A talíř s okurkovo-rajčatovým salátem, který je posypán drobně nakrajenými drobnými lístky a zalit olivovým olejem. Možná i místním, originálně drúzsky vytlačeným. Velice dobré. Sedím na lavičce, vytesané do letitého kmene, užívám si gastronomie i výhledu na okolní život. Od stolu se mi daří nenápadně vyfotit i tradičně oděnou Drúzku – černě oděnou ženu, která má přes hlavu ovinutou dlouhou bílou šálu, z níž vyčnívá jen nos a oči. Pan majitel je zato oděn zcela světsky do normálních kalhot a trika izraelských námořních sil; objímá se se stejně otričkovaným kamarádem, který přijel autem. Živě spolu rozmlouvají, snad se i hádají, ale nepostřílejí se. Jsou spojeni "Paktem krve." Tento "Brit Damim" je spojuje i s židovskými spolubojovníky více než s jejich náboženstvím. I toto propojení posiluje oslabení vlivu drúzského náboženství, což neznamená, že by mizely tradice. Mezi něž patří i zákaz pití alkoholu a kouření. A také používání rodné arabštiny.
Při placení trochu zvednu obočí. 30 dolarů mi připadá poněkud přemrštěných. Pravděpodobný kurz k šekelu odhaduju na 1:1. Ale naše chyba – měli jsme mít Janem doporučované šekely. Neberu to jako ztrátu. V bříšku mě hřeje dobré jídlo a oči uchvacuje nádherný výhled. Jsme v "Izraelském Švýcarsku", kousek pod nejvyšším bodem karmelského pohoří Rom Karmel (546 metrů nad mořem). Pod silnicí padá z jeho plochého vrchu směrem k severovýchodu úbočí až k rovině v údolí Jizreel. Bude půl druhé, vracíme se k autobusu, který na pár minut přiráží k chodníku.
Jedeme ke další hoře Karmel, k té biblické, zmiňované v 1. knize králů. Směřujeme k jihu po silnici číslo 672 přes další drúzské město Dalijat at Karmel. Po necelých deseti kilometrech odbočujeme vlevo. Míjíme předměstské tržiště, zpevněná písečná cesta (silnice neznačené "páté třídy") nás po dalších třech kilometrech dovede lesem až k místu zvaném Muchraka. U autobusových dveří už na nás číhá Drúz s korálkovými náhrdelníky, navlečenými na předloktí levé ruky. Skleněné korále v barevné škále místní středomořské zeleně borovic, hnědě vyprahlé půdy a okru skal lahodí oku. Každý ten korálek je ještě ozdoben jemnými různobarevnými čarami. Krása. Jeden náhrdelník za dolar. No – nekupte to. A tak od místního izraelského Araba kupuju pravý drúzský suvenýr z pohoří Karmel. Oběd plus umělecký náhrdelník dohromady za 31 dolarů – to je přece láce.
Za plotem nás čeká kostel a klášter karmelitánů. Ale o tom až příště.
Přemýšleno a prožito v Izraeli po poledni v sobotu 15. března 2014, psáno v Praze dne 11. a 13. května 2014.
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie od
Památníku obětí karmelského ohně
a z
Isfije a Muchraky
