Mír hradeb

Dnes má naše výprava zase nabitý den. Nejdříve je v plánu návštěva národního hřbitova na hoře Herzl kde jsem už byl posledně, a pak přesun do památníku Jad Vašem, kde jsem už byl  podvakrát. Slušelo by se tam jít potřetí, stejně jako k Západní zdi, ale jde o poměrně emotivně vysilující věc i pro člověka, který zrovna v šoa nepřišel o strýčky a sestřenky. Na toto pondělní dopoledne mám jiný plán – projít se po jeruzalémských hradbách. Tudíž nemusím ráno brzo vstávat, abych stihl Šacharův autobus.

Vstávat nemusím, ale stejně jsem už před šestou vzbuzen randálem z ulice. Ještě v noci tam křičeli nějací nábožní opilci, ty jsem zaspal. Teď se však zvenčí ozývá střelba. Přesněji pravidelné vzdalující se rány; nejspíš někdo hází dělbuchy. Vyhlédnu z okna ven, a vidím zbytky další purimové noci: velkou spoustu papírů a jiných odpadků rozházených po zemi, kterou svými smetáky trpělivě likviduje zelená rolba za asistence dalšího počišťovače. Takže vstávám, a než vystřídám Bohuše v koupelně, mrknu se na ranní zprávy. Řeči a písmenkům nerozumím, ale čísílka a obrázky mluví jasně: Včerejší referendum na Krymu rozhodlo o jeho samostatnosti se zdrcující převahou (těch, kteří přišli vyjádřit souhlas s faktickou ruskou okupací) 95 %. Krymští Rusové mají radost.

A izraelští Rusové? Jeden nám k tomu později řekl: "Putin je náš přítel – vrátil nám Krym. Putin je náš nepřítel – dodává zbraně našim nepřátelům."

V souvislosti s čerstvou kořistí ruského impéria se u snídaně rozbíhá diskuse, ve které padne otázka: Jak to, že sousedé a vnitřní palestinský nepřítel Izraele ho dosud nezničili? Je to prý tím, že na každý úder odpoví Izrael protiúderem. Pošlete na nás rakety? Vybombardujeme nějaký vojenský cíl. Spácháte atentát? Z letadla rozstřílíme auto se šéfem teroristické bandy.

Zatímco Bohuš pospíchá k autobusu, který stojí za rohem (kde si troufne zastavit na pět minut), rozmýšlím si, co si dnes vzít na sebe. V Tel Avivu bylo devatenáct stupňů, ale Tel Aviv je u moře. Jeruzalém má výšku kolem 800 metrů nad mořem, podle domácí přípravy by dnes mělo být sedmnáct stupňů, a jasno – ale až odpoledne. Ráno je také jasno, tudíž i chladno, tedy asi dvanáct stupňů. Beru si tedy dlouhé bavlněné kalhoty, košili s dlouhým rukávem, ale místo svetru (který mám také ve výbavě – dopuručuju nezapomenout!) volím vestu se spoustou kapes, kam se dají zasunout turistické potřeby, včetně mého foťáčku. A už vyrážím.

Italská synagoga vypadá ve dne velice italsky. Volím cestu přes Park nezávislosti, který se nachází na starém muslimském hřbitově. Stavba Muzea smíření se za těch šest let, co jsem tu nebyl, nějak viditelně nepohnula. Jenom plot z vlnitého plechu kolem stavební plochy je poněkud bytelnější. Zpoždění či zastavení stavby mají možná na svědomí  archeologické vykopávky. Nebo náboženské či politické nesváry. Při stavbě tramvaje na Jaffské třídě, tedy nedaleko odtud, přejel bagr v červenci onoho mírového roku 2008 pár lidí. Tři zabil a dalších 45 zranil, z toho sedm vážně. Než policisté jeho řidiče zastřelili. O tři týdny později se stejný útok opakoval nedaleko hotelu King David, tedy také nedaleko odtud. (V Jeruzalémě je všechno "nedaleko".) Tento terorista zranil jedenáct lidí, než ho policisté zastřelili. Oba stroje řídili místní Arabové. Důvod? Poté, co byla postavena ochranná bariéra, byl prakticky zastaven průnik teroristů ze "Západního břehu", takže tato špinavá práce "musela" být provedena jeruzalémskými Palestinci. Nu ale – převážná většina izraelských stavebních dělníků jsou Arabové, čili zdaleka nikoli všichni jsou teroristé. Ale i těch pár stačí na to, aby se izraelské firmy začaly rozhlížet po zahraničních dělnících třeba z Thajska…

Tohle březnové pondělí tu však panoval mír a klid, jako po většinu doby. Větší klid panoval tedy v onom zeleném hřbitovním parku, zalitém nedávnými dešti než v komplexu Mamilla, jehož pasáží jsem opět mířil k Jaffské bráně. Procházím galerií drobných plastik, jež se zde nabízejí ku prodeji, stejně jako včera. Všímám si, že toto nákupní a společenské centrum obrostlo Sternův dům. Na tomto místě bydlel v roce 1898 Theodor Herzl, když navšívil Jeruzalém. Na tomto místě – nebo nějaký ten metr vedle, protože dům byl kvůli moderní okolní výstavbě rozebrán a znovu postaven...

Vycházím na terasu s alejí mladých stromků, kterou doplňuje alej globusů. Na betonových soklech je tu umístěna asi dvacítka metrových koulí s reliéfně vyznačenými kontinenty. Různí umělci je různě pomalovali či zmalovali – obdoba dřívějších městských betonových krav. Zatímco vpravo nahlížím do luxusního bytového komplexu, zleva už na mne kývá můj první dnešní cíl: hradby.

Přejdu plošinu nad rušnou podhradební silnicí, projdu Jaffskou branou a hned za ní zabočím vlevo, protože už zdřívějška vím, že tudy mě schodiště přivede na hradby, přesněji na jejich severní větev. A na záchodky, které nejsou placené (jako tomu bylo r. 2006, což byla v Izraeli veliká vzácnost), protože budka u vstupu na hradby a vedlejší záchodky je neobsazená. I když už je deset minut po deváté, kdy se hradby otevírají veřejnosti. Musím sejít zase na dno ulice, a ve vedlejším domku – kde sídlí informační centrum, směnárna a lístkový úřad – zakoupit lístek na hradby. V ivrit vyvedený ceník mi nabízí výběr lístků za 20, 50 nebo 100 šekelů. Ivrit, tedy soudobou hebrejštinu, ještě neovládám, angličtina mi poněkud zkorodovala, nicméně poprvé v Izraeli vytahuji svůj novinářský průkaz a získávám nikde neinzerovanou slevu: Platím jen 16 NIS (které bych možná platil i tak, když procházím jen část trasy). Na hradby mě pak po přečtení kódu pouští vstupní karusel. Čeká na mne asi dva a půl kilometru dlouhá procházka po jeruzalémských výšinách, kterou je nečekaně obtížné absolvovat. Ale je to jednodušší, než ji popsat.

Obtížné je to zejména pro turistu, který fotí. A pak také kvůli té haldě dojmů, které se do člověka hrnou ze všech stran. Návštěvníka to láká shlížet z asi dvanáctimetrové výšky hradeb vlevo na jejich vnější stranu, ale vpravo se nabízí pohled na vnitřosti starého města, což je rozhodně zajímavější. Jde o pohled mnohaúrovňový. Nahlížíte do zadních traktů honosných chrámů, kde parkují blahobytná auta i traktůrky na svážení odpadu. Vidíte upravená nádvoří, hřiště i prostory plné harampádí.

O úroveň výš, ale ještě pod výškou hradeb, se pak nacházejí odpočinková zákoutí s různými druhy sedaček, sedátek a laviček, stolů a stolků, tryskajícími fontánkami, květinami a stromy. Do další etáže města nahlížíte přímo ve své úrovni. Někde jsou na dosah mansardová okna, jinde dvorky, dále zase šachovnice střech, posetá anténami, slunečními kolektory a černými barely. A protože je tahle tlačenice roztodivných domků skutečně na dosah, tak je místy chráněna žiletkovými či ještě letitými ostnatými dráty – abyste tam nesahali. Anebo nelezli.

Nejvyšší patro města na vás shlíží odshora: prsty kostelních věží, zvonic, minaretů, kopule chrámů, potápějících se ve zvlněném moři jeruzalémských střech. Krom toho, že koukáte a fotíte, také musíte jít, někde celkem pohodlně, jinde slézáte schody téměř horolezecké. Ale ty, které nikam nevedou, a končí tři metry nad dlažbou, jsou uzavřeny zátarasy, takže se nemusíte bát pádu.

Nejdřív mě stoupající terén vede k severozápadu. Pode mnou se nachází křesťanská čtvrť. Takže ty děti, co tam dole na nulté úrovni na basketbalovém hřišti  svačí, pobíhají, sdružují se a hrají si, jsou žáci některé z místních křesťanských škol. Tedy křesťané, zde tedy Arabové. Protože Židé (národnost) jsou buďto židé (náboženská příslušnost) anebo praktičtí bezvěrci (což neznamená, že horlivě neslaví všechny židovské náboženské svátky).

Dostoupám k nejzápadnějšímu cípu hradeb, odkud shlížím ven do osy Jaffské třídy, kudy majestátně připlouvají šedobílé tramvaje. Otáčejí se okolo "novoměstské" radnice, v jejíž fasádě jsou ještě patrny stopy po střelách, které na ně byly z těchto hradebních míst vypalovány v období jordánského záboru "Západního břehu".

Stáčím se k severovýchodu.Vpravo těsně pod hradbami je střecha, jenž slouží jako dvorek pro malý domek, kde zřejmě probíhá vyučování. Na vnější stěně toho domku jsou totiž zavěšeny dětské kabátky. Nejspíš zase křesťanských dětí, protože jsem stále v křesťanské čtvrti, i když na támhleté bílé kopulce se k nebi tyčí muslimský půlměsíc.

Přecházím Novou bránu, kde bych mohl už sejít, ale jsem teprve na počátku své hradební pouti. Obcházím klášter Terra Santa, který je hradbami obemknut ze dvou stran. Hradební stezku zde ve výši pasu přetíná kovová lávka, jejíž zábradlí ovíjí žiletkový pás. Vpravo míří do zamčených klášterních dveří, vlevo přechází hradby a lomí se do schodiště, které je zavěšené na vnější straně hradeb. Chatrné kovové schůdky nejspíš už dlouho nikdo nepoužil. Vzhledem k jejich stavu. I ke stavu zrezavělých dvířek, které asi v půlce výšky schodiště brání tomu – aby se ta konstrukce zřítila i s nezvaným návštěvníkem do parčíku pod hradbami. Lávku musí chodec po hradbách překonat spodem. Avšak není nutno se plazit, dá se podejít po schůdcích - ale pozor na hlavu, je zde nízký profil (nižší než 1,75 m).

Tabulka na zábradlí nás informuje, že jdeme kolem The Latin Patriarchate. Na další podobné tabulce někdo sprejem přičinil informaci, podle níž by "Terra Santcta" měla patřit židovskému lidu, a to podle žalmu 105/5... Protože byl nápis vyveden anglicky, mohl být jeho autorem klidně nějaký americký nesnášenlivý sionistický křesťan, který měl k dispozici jiný překlad Bible než kralický.

Přicházím k betonovému domu, který o dvě patra přečuhuje přes hradby a jehož fasáda kopíruje vnitřní stranu hradeb. Mohu tak ocenit nápaditou květinovou výzdobu zdí. Nejdříve nechápu, jak ji mohli obyvatelé toho baráku instalovat, ale když přijdu blíž, tak pochopím – jde o plevel, který se uchytil ve spárech popraskané zdi anebo se navěsil na zrezavělé kovové podpěry...

Jsem už v muslimské čtvrti. Přecházím Damašskou bránu. Tady je druhé místo, kudy se dá na tento úsek hradeb vyšplhat. Sešplhat se dá kdekoli. Třeba i u Herodovy brány, kde mě zkontroluje dvojice hradebních revizorů! Naštěstí v té spoustě kapes vesty naleznu lístek, který jsem si před hodinou a čtvrt koupil. Už je půl jedenácté! A já mám ve dvanáct sraz ze zbytkem výpravy v památníku Jad Vašem. Kamž se chci dopravit tramvají od Damašské brány. Odhadovaná doba cesty půl hodiny. Chtěl bych být na tramvajové zastávce už v jedenáct, abych měl časovou rezervu. Chvíli váhám, zda se nevrátit k Damašské bráně, ale pak se spolehnu na onu časovou rezervu a zamířím dále.

Zrychluji tempo, občas i běžím, což po krkolomných schůdcích není nejpohodlnější. Střílím kolem sebe pohledy i foťáčkem. Rozepínám si košili – venku může být třeba sedmnáct, ale pod ní je nejmíň třicet sedm stupňů. Právě z těchto míst se naskýtají snad nejmalebnější pohledy na labyrint starého Jeruzaléma. Na plochých střechách se boulí bílé kupolky, jako jejich ozvěna se dál a výše boulí větší šedé kopule chrámu Božího hrobu, a pak se za klášterem a kostelem sv. Anny vylupuje zlatá báň Skalního chrámu. Přímo pode mnou mohu sledovat nejen barevná tržiště, proudy turistů, ale i opuštěné uličky a život místních obyvatel.

Nad vykopávkami z římské doby se tyčí opěrná zeď, podepřená ještě dřevěnými podpěrami. Na planince nad ní běhají malé děti na hřišti, které patří k mateřské školce. Protože jsme v muslimské čtvrti, a protože má paní učitelka vlasy zahaleny šátkem, jsou ty děti muslimové, zde tedy Arabové. Stejné, jako ty trochu starší trochu západněji. Na jedné ze sousedních zdi se skví nápis v angličtině "Milujeme Mohameda". Nu, snad jim někdy někdo řekne, že milovat někoho, neznamená nenávidět všechny jiné.

Dobíhám na severovýchodní roh hradeb a otáčím se k jihu. Z Čapí věže mám nádherný výhled na věž Hebrejské univerzity na "Olivovém pohoří". Přímo pod hradbami je na jejich východní straně asfaltová placka, kde parkují odpadkové kontejnery. Předpokládám, že sem se traktůrky svážejí odpady z celého Starého města, a teprve zde se jich chopí silné kukavozy. Někde to být musí.




Čas se chýlí. Pospíchám po východní hradbě k jihu a užívám si nezvyklých výhledů do údolí Kidronu. Naproti se táhnou lány židovských hřbitovů, zde, přímo pod hradbami, širá pole muslimských hrobů. Přibíhám ke Lví (Svatoštěpánské) bráně, a ještě jdu kousek za ni, co nejdál to jde. Až k samotnému zdivu Chrámové hory to nejde. Ještě jedna fotka Olivové hory s křesťanskou zvonicí Nanebevstoupení, která je obklopena lešením. Ještě jedna fotka Skalního dómu. Vracím se ke Lví bráně, výstupní karusel mě vyplivne rovnou na náměstíčko Al-Ghazali. Je sedm minut před jedenáctou. Neodolám, a vyběhnu ještě ven, ulovit pohled na onu bránu, chráněnou nahoře reliéfy lvů (či spíše leopardů) a dole policejními auty.

Už pospíchám dost fest. Ulice od Lví brány mě vede na západ. Proplétám se davy turistů, muslimských žen, v úzké bráně se prosmýkám kolem aut. Konečně jsem na volnější části Via Dolorosy. Podbíhám oblouk Ecce homo, míjím chlapíka, co od Božího hrobu nese dřevěný kříž, na který už u druhého zastavení čeká někdo z turistů, dychtící si ho pronajmout. Ten symbolický kříž nebude mít víc než patnáct kilo. Kříže, které s sebou neseme na duši, bývají těžší...

Doběhnu zase k zalomení Via Dolorosy do kolmé ulice Al-Wad. Podle domácí přípravy odbočuji vpravo a v běhu rozrážím davy. Překvapuje mě, že tahle ulice vede do kopce, jako snad všechny jeruzalémské ulice. A už jsem u Damašské brány, jejíž boční prostory jsou zabrány trhovci s čínskými kabelkami a vietnamským textilem. Je to od Lví brány coby dup. Či coby pár dupů. Deset minut rychlého prodírání.

Mám dobrý čas, je teprve pět minut po jedenácté. Damašská brána je asi dvě patra pod dnešní ulicí sultána Sulejmana. Vystupuji po schodech jakýmsi amfiteátrem k pramenu, který by měl být uschován pod obloukem v opěrné zdi, abych se ošplíchl. Nádržka je však suchá, stejně jako vývěr ze zdi. Vedle tohoto vyschlého osvěžovadla se mi dostane alespoň duchovního poučení. Anonymní sprejer tam vyznačil mapu Izraele. Jednotného Izraele bez hranic. Ó, jak krásná idea!




Tento obrázek nakreslil nejspíš nějaký hlasatel hesla "Od řeky k moři". Míněno od Jordánu k pobřeží Středozemí. Ano, je to mapka bez hranic.

A bez Židů. Nebo bez Palestinců.

Přemýšleno a prožito v Izraeli dopoledne 17. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 7. července 2014. Po dovolené, během níž byl mír v Izraeli prošpikován raketami Hamásu z Gazy, na což důrazně a systematicky odpovídaly síly IDF. Na předcházející vraždu tří židovských hochů teroristy z řad palestinských muslimů odpověděli židovští teroristé z řad militantních hlupáků upálením arabského hocha. Kterýžto zločin bude nepochybně potrestán izraelským demokratickým státem. Zatím má palestinská samospráva čas vyhledat a potrestat teroristy ze svých řad sama...

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z jeruzalémských hradeb a okolí.
Pár snímků je pořízeno i v pokoji Jerusalem Tower Hotel.

(Příště se povezeme tramvají a zabloudíme do Údolí pospolitostí.)

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"