Mír Údolí pospolitostí

Z konečné tzramvaje na Herzlově hoře se lze ke vstupu památníku Jad Vašem dostat autobusem anebo pěšmo. Je to jen asi kilometr a cesta vede z kopce. Měl jsem k dispozici čtvrthodinku, proto jsem vynechal stepování u zastávky šatlu a zvolil bezpečnější chůzi. Netrvalo to dlouho, a opět jsem spatřil trojúhelníkový tubus, skrývající dějiny vyvražďování židovského národa. Na parkovišti před hranolovitým vstupem do areálu parkoval snad jen náš autobus. Ještě nezačala ta pravá turistická sezona.

V pravé poledne a v pravý čas jsem se připojil ke své výpravě a očekával avizovaný odjezd do národního archeologického parku Herodion. Než se sešli všichni účastníci výpravy udělal jsem pár snímků přes údolí. Všiml jsem si bílé věžičky katolického kostela Jana Křtitele, ale v šedém oparu byly patrnější zlaté báně ruského pravoslavného kláštera, který je postaven poněkud výše. Oba konkurenční chrámy se nacházejí ve vesnici En Kerem (dnes vlastně součást Jeruzaléma), kde se narodil Jan Křtitel. A ten je tedy, pěkně prosím, historicky doložená postava! Jenom ta echtovní jeskyně, kde se narodil, bude možná pár metrů vedle.

Onen pravoslavný klášter byl tedy rozestavěn jako ruský, ale věže byly dostavěny až za sovětské éry. A ty jeptišky, které sem do britského mandátního území Palestina z Moskvy přijely, nebyly příslušnicemi "Bílé církve", avšak "Rudé církve" – tedy byly to agentky KGB… Lepší fotografie se mi pak podařilo udělat později z větší blízkosti. Protože když náš autobus vyjel z brány, tak se otočil, aby mohl vjet do areálu znova a jinudy. Silnička mezi administrativními budovami nás dovedla k zadnímu traktu areálu, kde Šachar zaparkoval nedaleko zdi, postavené z velkých zlatých pískovcových kvádrů. Nápis na jednom z kamenů nám prozradil, že jsme dorazili do "Valley of The Communities".

Údolí komunit? Jakých že "komunit"? Přesněji snad "obcí", konkrétně evropských náboženských obcí. Ještě přesněji se jedná o památku na vyvražděná židovská společenství – protože ne všichni lidé, kteří byli nacistickými zákony označeni za "židy" byli zároveň příslušníky náboženských obcí. Tedy to se určitě týče českých zemí, kde proběhla na konci národního obrození a během první republiky poměrně masivní asimilace, která z mnoha Židů udělala české a československé vlastence. No ale oni jim pak soudruzi nacisté připomněli, kam patří…

Pospolitost, to je to slovo, které mi nakonec přišlo nejvhodnější. Tak tedy zde, na Hoře pamatování, se na 21 hektarech nachází obrovské kamenné bludiště, které znázorňuje mapu Evropy. Každá země má zde své údolí, ohraničené stěnami ze zlatých kamenných bloků. Mezi nimi jsou ukryty stěny z mramoru, na kterých jsou v hebrejském písmu i latince vytesána jména více než 5.000 obcí, odkud nacisté a jejich kolaboranti odvezli k zavraždění příslušníky židovské pospolitosti. Aby se bloudící člověk mohl lépe orientovat, jsou vedle nich do kamene tučně vytesána jména měst, která byla sídly národních obcí.

Procházíme tím asi deset metrů hlubokým labyrintem. Hledáme Českou republiku, tedy Prahu. Nejdříve však narážíme na rozlehlé náměstí Polska. Odpojuji se od naší skupiny a vydávám se na sólo výpravu. Nápis Kiev ve vedlejším údolí mi prozradí, že jsem dorazil na Ukrajinu. Tolik jmen, ale jedno na předsunutém kameni přímo křičí:

Babi Yar. Než byly oběti největší masové vraždy v dějinách zastřeleny, byly nejdříve okradeny. Musely se svléci do naha. Pak sešly do oné rokle. Muži, ženy, děti. Lehnout obličejem k zemi! Nebo spíše na hromady ještě teplých mrtvol. Následovala střelba do týla. Trvalo to dva dny, 29. a 30. září 1941. Tehdy zde bylo zmasakrováno 33.771 lidí. Nebyly to poslední masové vraždy na tomto místě…

Odbočuji na jih, ale zabloudil jsem do Maďarska. Najdu chodbičku na sever – a jsem na Ukrajině. Mukačevo? Ano, tohle bylo přece před válkou také československé město! Už jsem blízko. Nejdříve projdu Slovensko, a už jsem zase s naší skupinou. V české kotlině, moravských úvalech a na slezských rovinách.

Děčín - Podmokly, Rumburk, Česká Lípa, Ústí n. Labem, Teplice, Bílina, Chomutov, Most, Lovosice, Terezín… Ano, samozřejmě, že i město Terezín mělo ve své době židovskou obec – jako spousta dalších velkých i maličkých českých měst.

Litoměřice, Mělník, Louny, Žatec, Velvary, Kladno, Slaný, Jesenice, Podbořany, Rakovník, Karlovy Vary, Falknov (Sokolov – jsou uvedena předválečná jména)…

Cheb, Františkovy Lázně, Kadaň, Chodová Planá, Tachov, Mariánské Lázně, Bezdružice, Stříbro, Nýřany, Plzeň, Hořovice, Beroun, Nýrsko, Domažlice, Příbram, Klatovy, Horažďovice, Sušice, Písek, Strakonice… Přečetl jsem si zatím jediný roh z české kotliny. Přecházím k druhému.

Rychnov n. Kněžnou, Pardubice, Přelouč, Kutná Hora, Luže, Světlá, Chrudim, Heřmanův Městec, Chotěboř, Havlíčkův Brod, Litomyšl, Vlašim, Golčův Jeníkov, Benešov, Sedlčany, Tábor (odtud pocházela babička mé ženy, kterou náckové zabili v Birkenau), Pelhřimov, Soběslav, Pacov, Jindřichův Hradec, Rožmberk, Nová Bystřice, České Budějovice, Český Krumlov, Kaplice, Třeboň…

Turnov, Jablonec, Trutnov, Liberec... V Liberci se narodili strejdové Jirka a Otík, zabití v březnu 1945 v Dachau. Prý se neměly v únoru 1945 bombardovat Drážďany, když už byl konec války. Škoda, že to ještě esesáci nevěděli! Možná by se do poválečného Liberce vrátilo z transportů víc než sedm lidí.

Náchod, Jičín, Dvůr (zde "Dvúr") Králové, Hořice, Mladá Boleslav, Kolín… V Kolíně se narodilo všech deset sourozenců mého židovského dědečka z Kovanic. Až do své pokročilé dospělosti jsem nevěděl, že jsem měl tolik příbuzných. Nebo spíš mohl mít. Jako dítěti mi bylo jenom divné, že maminka měla takové množství sestřenek a bratránků, a táta žádné… Přes osmdesát tisíc českých občanů bylo zabito jen proto, že byli uznáni za nehodné dalšího života kvůli své "rase".

V tomhle údolí je krásně, a je tu zároveň hrozně. Má ještě nějaké rohy, já však raději odcházím přes Kolín (ten německý) do fracouzské Marseille a Paříže. A uvědomuji si přitom, že v tomto mírovém roce 2014 se tři tisíce francouzských židů z rodin, které přežily šoa, odstěhovalo do Izraele – kvůli svým dětem. Do země, kde se mohou cítit bezpečně! Bezpečně ne proto, že by na ně někdo nechtěl zaútočit, ale bezpečně proto, že vědí, že je bude někdo chránit. Bohužel evropský antisemitismus neožívá pouze ve Francii, a bohužel ho neživí jenom fundamentalisté z řad nově uvědomělých evropských muslimů. I v českých novinách si můžeme přečíst výlevy českých antisemitů, maskujících se "vyvážeností přístupu k blízkovýchodní otázce". Antisemitů, kterým nevadí čeští židé (protože zde skoro žádní nejsou), ale "agresivita židovského státu Izrael". Který je agresivní už jen svou existencí. A který odmítá být obětním beránkem na oltáři ropných zájmů.

Zatímco na české prezidentské standartě se skví nápis "Pravda vítězí", pak na virtuálním praporci státu Izrael, nebo spíše v genech nových generací je vypáleno: "Již nikdy jako ovce!"

Prostor pro další jména?

Ne, pro dnešek už končím. Ale vím, že historie židovských obětí neskončila. Ani historie židovského národa. Do Údolí komunit již nebudou zapsána jména Netivot, Beer Ševa, Aškelon, Tel Aviv, Netanja, Haifa, Kirjat Šmona, Tiberias, Nachšon nebo Jeruzalém!

Přemýšleno a prožito v Izraeli kolem poledne 17. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 13. července 2014. V den, kdy pokračuje déšť raket z Gazy na dnes už prakticky celý Izrael, v den, kdy nejvyšší palestinský představitel Mahmúd Abbás požádal OSN o "mezinárodní ochranu" pro novodobé vyhlazovatele židovského národa.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z Údolí pospolitostí.

(Příště vystoupáme na divný kopec Herodion.)

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"