Z Hory pamatování míříme na jih na Herodion. Kolem silnice vyrůstají nová sídla. Skutečně rostou: Nejdříve míjíme patrové domky. Ty jsou vystřídány pětipatrovými věžovými paneláky. Nad opěrnou zdí na nás shlíží terasovité rodinné domy, když spočítám jejich podlaží, dostanu se k číslu šest. Tyto domky však tvoří základnu, ze které vyrůstá dalších dvanáct pater jakýchsi novodobých obytných hradeb.
Masivní zdi mizí. Na volném prostranství vyrůstá kopule fotbalového stadionu. Přijíždíme blíže. Hromady štěrku, stavební stroje a rozestavěné rampy naznačují, že jde zatím jen o stavbu. Ale ne, jenom se tu něco dobudovává. Stadion nese jméno "Teddy" po zasloužilém starostovi Jeruzaléma Theodoru Kollekovi. Ten svůj úřad zastával v letech 1965-1993, tedy šest funkčních období! Být za sebou šestkrát zvolen, to se jen tak nějakému politikovi nepodaří. V demokratické zemi je potřeba se o to zasloužit. Teddymu se podařilo uchopit výzvu,, jíž bylo sjednocení Jeruzaléma v roce 1967. Stal se otcem velkých projektů, mezi něž patřila i stavba tohoto stadionu. Pro nějž sbíral peníze i od zahraničních dárců.
Stadion byl otevřen roku 1991 a stal se domovem tří jeruzalémských fotbalových klubů plus izraelské reprezentace. Ta dosáhla asi největšího úspěchu, když zde vloni (2013) na mistrovství Evropy hráčů do 21 let vyhrála nad Anglií 1:0. Finále však hráli evropští fotbaloví giganti. Španělsko v něm porazilo Itálii v poměru 4 :2. Teddy Stadion tehdy zaplnilo 29.300 platících diváků. Kvůli tomu mistrovství byla zvýšena původní kapacita z 21.000 na 33.500 míst, což se hodilo. Stavba, kterou jsme viděli, je rekonstrukcí, jež má zvýšit kapacitu stadionu až na padesát tisíc diváků.
Toto mistrovství muselo překonat snahy o bojkot, který vyvolala (možná více než Palestinci sami) organizace zvučně nazvaná "Palestine Solidarity Campaign", podle níž bylo pořádání mistrovství v Izraeli – rasismem. Smutně směšné přitom je, že samotný starosta Kollek udělal pro palestinské Araby mnoho dobrého, tak dobrého, že mu to i mnozí Izraelci vyčítali. Jako jeho "proarabská politika" bylo vnímáno nejen zachování muslimského vlivu na Chrámové hoře, včetně povolení modliteb v Al Aksá, ale dodávky mléka pro arabské děti. Které zorganizoval už několik hodin po dobytí Starého města i zbytku východního Jeruzaléma.
Antisemitská petice u vedení UEFA neuspěla, ani ta, kterou zorganizoval francouzský rodák Frédéric Kanouté (jinak skvělý, dnes už seniorní fotbalista, muslim, současný občan Mali, hrající za čínský klub...), když se ukázalo, že některé podpisy na jeho petici byly zfalšované. Když už jsme v tom fotbale, Izrael je (podobně jako v basketbale a dalších sportech) zařazen do evropských soutěží. Arabské státy s ním totiž odmítají hrát. A zařazení do oceánské zóny se neukázalo příliš srozumitelné. Prostě – i ve sportu patří Izrael do Evropy.
V Jad Vašem jsme se nestačili najíst, zastavíme se proto ještě cestou k Herodionu na oběd. Vhodnou lokací je kibuc Ramat Rachel. Dalia nám ho představuje slovy:
"Je to kibuc, který se ubránil."
 |
| Kibuc, který se neubránil (Lidice) |
Ramat Rachel se ubránil ve válce o nezávislost Izraele jednak proto, že je vysoký asi 800 metrů, a pak taky má v tom bránění izraelské nezávislosti tradici. Na tomto kopečku je pěkný výhled k jihu, zejména na Betlém a Ráchelin hrob ("Ramat Rachel" znamená "Ráchelina výšina"), ale i k severu, do Jeruzaléma. Už na konci období prvního Chrámu (než ho v roce minus 598 i s Jeruzalémem zničili Babylóňané) zde stála biblická obec Bejt ha-Kerem (zmíněna v Knize Jeremiášově). Ta patřila k strážným místům, odkud se do Jeruzaléma signalizovalo ohněm varování před blížícími se nepřáteli. Za židovského království zde stávala pevnost, jejíž základy byly objeveny a je možno si je prohlédnout v místním archeologickém parku.
Samotný kibuc byl však založen o něco později – roku 1926. Dělníci ze sionistické skupiny Gdud ha-Avoda si hodlali v Jeruzalémě vydělávat jako kameníci a zedníci. A tady si zakoupili několik hektarů na vršku kamenitého kopce. Na toto místo jich nejdříve přišlo pouhých deset, ostatní žili v Jeruzalémě v provizorním táboře. Roku 1929 už kibuc plně fungoval, včetně zemědělské školy. Právě včas, aby ho v době palestinských virválů vypálili Arabové, kteří sem vtrhli ve stovkách. Kibucníci se však už za rok vrátili.
14. května 1948 byla vyhlášena nezávislost Izraele a okamžitě též arabská válka proti tomuto židovskému státu. 23. května 1948 dorazily ke kibucu, který tehdy obývalo 265 lidí (včetně starců a malých dětí), egyptsko-jordánské ozbrojené síly. Tento strategický přístupový bod k západnímu Jeruzalému byl obklíčen a několikrát dobýván. Obránci se přeskupovali, ustupovali, ale nikdy zcela neustoupili. Odhadem tedy pouhých dvě stě kibucníků (včetně žen, samozřejmě), kteří zastavili útok na Jeruzalém z egyptského směru! Teprve po třetí arabské ofenzivě, v noci 24. května, na místo konečně dorazily ozbrojené židovské skupiny z Jeruzaléma a po dvou dnech bojů odtud spojené arabské armády vyhnaly.
Tak si říkám, že kdyby Babylóňané táhli na Jeruzalém od jihu, tak ho možná ani nedobyli…
Ramat Rachel tak zůstal v pásmu mezinárodně uznávané suverenity Izraele a dodnes tvoří jižní výběžek židovského Jeruzaléma. Tato výspa byla cílem podlého útoku ještě v roce 1956. Tehdy zde probíhala mezinárodní archeologická konference. Jeden z jordánských vojáků takovou provokaci nemohl snést a zahájil palbu přes mírovou linii, při čemž čtyři lidi zabil. Jordánci pak oznámili, že onen voják byl prý "duševně nevyrovnaný". Zdá se, že hodně lidí na Blízkém východě je podobně duševně nevyrovnáno.
Ještě před příjezdem do kibucu nás z dálky vítá vysoký pylon na třech pilířích, vyrůstajících z olivového háje, tolik podobný pylonu u pevnosti Latrún. Ale zatímco v Latrúnu na něm stojí tank, pak zde na něm rostou olivovníky.
Ramat Rachel se pyšní mnoha zajímavostmi, nás však jednu hodinu po poledni zajímala hlavně jídelna. Mne tedy ještě nejdříve záchody, které se nacházely, jak jinak než poblíž protileteckého krytu. Ale ten den sem nelétaly žádné střely, bomby ani rakety. Nad Ramat Rachel panoval mír.
A to jídlo bylo opravdu dobré.
Přemýšleno a prožito v Izraeli po poledni 17. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 16. července 2014. V den, kdy Hamas odmítl Izraelem příměří praktikované jednostranně celé dopoledne, a pokračoval ve vypouštění raket. To je více než duševní nevyrovnanost. To je hloupost. Vražedná hloupost.
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z jízdy od Jad Vašem k Ramat Rachel.
