Mír jeruzalémské tramvaje

Je pár minut po jedenácté. Ve skoro přesně naplánovaný čas stojím u Damašské brány. Tedy skoro přesně na plánovaném místě. Musím se ještě přemístit k tramvajové zastávce toho jména. Nejdříve je nutno projít autobusovým nádražím, kde parkují minibusy či spíše maxitaxíky arabských firem. Poznají se podle toho, že mají na boku vyveden kruhový emblém se čtyřcípou hvězdicí (nikoli kříž!).

Tramvajová zastávka není daleko, ale hned první tramvaj (první a jediné) linky číslo 1 mi ujíždí. Nevadí, mám ještě dost času, alespoň předpokládám. Chybí mi totiž jízdní řád, u stanice je vyveden pouze plánek trati. Z něj vyplývá, že se nacházím právě v jejím středu: Tramvaj k Jaffské bráně překoná jedenáct stanic, stejný počet zastávek s ní pojedu, než se dostanu na horu Herzl. Mělo by mi to trvat odhadem půlhodinu, pak pojedu ještě jednu stanici autobusem k Jad Vašem, kde mám být v poledne.



Docela se na tu jízdu těším. Během našich minulých návštěv jsme viděli jen rozkopané ulice a slyšeli povzdechy na zpoždění. Tramvajová trať měla být zprovozněna už roku 2004, nakonec se tak stalo až v srpnu 2011. Utratilo se na ni čtyři milardy šekelů; kolik z toho stál elektronický lístkový systém, nevím. Vím jen, že zpočátku zcela selhal. Radnice problém vyřešila jednoduše: nechala cestující jezdit dva měsíce zadarmo. Docela by se mi to líbilo. Jednak bych ušetřil drobné a jednak bych ušetřil nervy. Stojany s automatem na vydávání lístků mají totiž podobně nepochopitelný systém, jako obdobné automaty v zastávkách pražského metra.

Tady v Jeruzalémě o to složitější, že je problém vůbec se k těm automatům dostat. Přesněji k automatu, protože u každé zastávky je toliko jeden. Tady u něj stojí sice jen asi pět nejspíš místních obyvatel, ale ani tato krátká fronta se nějak nehýbá. Tři zoufalci to vzdali, takže jsem se přece jen dostal ke stroji. Dalším problémem však je, donutit ho ke konverzaci v angličtině a pochopit, které tlačítko vlastně stisknout. Dobrosrdečný Arab mi chce pomoci, ale ani jemu to nejde. Svou turistickou angličtinou pochytávám z jeho řeči patrně nějaké nadávky na "americkej křáp". Mezitím mi ujíždí druhá tramvaj. Běžím tedy na druhou stranu tratě, na začátek stanice v protisměru, abych si vyžebral lístek tam. Stejný nápad všal měla neúspěšná trojice z původního směru. Ani tady se nám však nedaří stroj donutit k dialogu.

Plánek u zastávky Radnice

Po Nábuluské třídě (Nablus Road) přijíždí další tramvaj. Čas mě tlačí, je už čtvrt na dvanáct. Nastupuji tedy bez lístku a promýšlím si fráze, které bych měl použít pro případného revizora. Ve stresu si ani moc nevšímám krás města, kolem kterých projíždíme. A projíždíme vlastně po dávné izraelsko-jordánské hranici z roku 1948, která i dnes rozděluje západní a východní Jeruzalém. A to tak, že zde jsou vpodstatě i dva dopravní systémy: Arabskými minibusy jezdí jeruzalémští Arabové do východních arabských čtvrtí, izraelskými autobusy pak Izraelci do západních izraelských čtvrtí. Nejde o nucenou segregaci, můžete jet v jakémkoli dopravním prostředku kamkoli. Jak ukazuje první dopravně-ekumenický projekt, jímž je právě jeruzalémská tramvaj. V níž se setkávají obě hlavní izraelská etnika.

Polovina trati je v severovýchodní (převážně palestinskými Araby obývané) části města, polovina v (normální) západní části. Jak to má v jednom městě být. Ale někomu to vadí. Na jedné straně ultramilitantním (nikoli "ortodoxním") židům, na druhé straně palestinským Arabům. Těm zejména z politického hlediska: Jejich vůdcové prohlašují, že jedna tramvaj v jednom městě znamená – prohlubování "okupace Západního břehu" (do které podle nich patří i celé Staré město). Až se chce zvolat:

"Tak tou tramvají nejezděte, troubové!"

Samozřejmě, že většina obyvatel Jeruzaléma nejsou troubové a této koedukační linky hojně používá k cestování po celém kdysi rozděleném, a dnes se opět rozdělujícím městě. Jenže hlasům nesnášenlivých palestinských vůdců naslouchá bohužel i "vyvážená celoevropská politika", která hrozila embargem západním firmám, které se na této vskutku mírové a užitečné stavbě podílely.

Tramvaj jede nejdříve kolem hradeb, které nás míjí vlevo, pak kolem ostřílené radnice zatáčí vpravo na Jaffskou třídu. Tady zastavuje u zastávky Radnice. Ještě mi zbývá minimální časová rezerva, vyskakuji tedy ke zdejšímu automatu, ale než se k němu dostanu, velká šedá housenka tramvaje uzavře své dveře a tiše odjíždí. Namačkat příslušná tlačítka mi naštěstí pomůže dobrosrdečná Izraelka. Mám připraveno 6,60 NIS, jak jsem byl informován, jenže mezitím zdražilo jízdné na 6,90. Házím tedy sedm šekelů, vypadne papírový lístek s červenými písmenky (přečtu pouze odkaz na  www.citypass.co.il) a černým čtverečkem. A ještě deseťák. Hned u stojanu je připraven žebrák, který natáhne ruku. S radostí mu vrácený peníz dám. Tak se to má dělat – alespoň jeden dobrý skutek denně. Ušetřil jsem si nervy, a nejspíš i peníze. Podle později získaných informací chodí zdejší revizoři ve skupinkách a jsou nemilosrdní. A pokuty rozdávají mastné. Naštěstí jsem tyto informace neměl, protože to bych se bez lístku do nádherné jeruzalémské tramvaje neodvážil nastoupit.

Přitom problémy s lístky nemám jenom já, nedoinfomovaný turista. Lístky si totiž nemůžete koupit dopředu v trafice, jen v těch automatech na zastávkách. Ale ani tam si je nejde nakoupit do zásoby. Platí totiž jen dvě hodiny od nákupu! Poslední varování, které na neexistujícím jízdním řádu nenajdete: Ani tramvaj nejezdí o šabatu. Zatahuje v pátek před setměním a rozjíždí se až s rozzářením první sobotní hvězdy…

Naštěstí je už pondělí. Než mi přijede další tramvaj, sleduju cvrkot v parku před radnicí. Pod nafouknutými slavobránami a třepetalkami tam probíhá jakýsi dětský den. No jasně - je přece Purim! Mír oslavy je – jako v Izraeli obvykle – obkroužen plůtkem, kterým je možno projít pouze hlídanými dvířky.

A tramvaj už přijíždí, mnohodveřní, ale jednoprostorová. Nastoupím někde uprostřed a propracuji se dopředu hned za řidiče, který je však uzavřen do své téměř kosmické kabiny. Tramvaj nemá zpětná zrcátka, řidič sleduje venkovní dění v na výšku postavených obrazovkách kamer zpětného pohledu. Konečně si užívám projížďky. Je nezvykle klidná a tichá, nic se neotřásá, nic neřinčí, i nahrané cinkání zvonku zní přívětivě. Je ho potřeba, protože projížděná Jaffská třída je pěší zónou, což znamená, že po kolejích, které jsou zapuštěny do dlažby, vklidu korzují davy, včetně tatínků s dětskými kočárky. I ti se z cesty klidí až na poslední chvíli.

Na zastávkách fotím z otevřených dveří. Na nejbližší příští stanici tak konečně ulovím alespoň trochu použitelnou fotku štítu starého domu, na němž jakýsi umělec na začátku tisíciletí zachytil představu budoucího provozu. A byl to realistický umělec!

Z okének sleduji nejen venkovní architekturu, ale hlavně jeruzalémské občany. Kteří tu zběsile neběhají jako Pražáci, ale poklidně procházejí, ba si i sednou na některou z mnoha laviček. Buďto sami, anebo ve skupince a vedou spolu řeči. I uvnitř tramvaje se nacházejí zajímavé osobnosti, ty se ale odvažuju snímat jen od boku, abych nerušil. Dítě v kostýmu velekněze, včetně bílých "svatomikulášských" vatových vousů je jasným znamením, že Purim ještě neskončil. Manažer s korálky ve vlasech ho možná taky slaví. Anebo jde o úkaz izraelského obecně neformálního stylu? A protože jedeme izraelskou tramvají, je přítomen i vojáček s nezbytnou zbraní, kterou chová v klíně. Jde zjevně o nějaký druh automatické pušky, ale s kraťoučkou hlavní. (Později jsem byl poučen, že šlo patrně o izraelský vojenský samopálek Micro Tavor, konkrétně zde stavebnici v minimální konfiguraci, který nahradil dříve používaný typ Uzi.)

Tramvaj opouští východozápadní  Jaffskou třídu. Zvedá se nad uliční úroveň a protáhlým obloukem zatáčí k jihu. Po bělostném mostě, zavěšeném na bytelných lanech (před šesti lety jsem psal o "bělostné pavučině" přelétá ucpanou příjezdovou komunikaci, kudy jsme do Jeruzaléma přijížděli minule. Tehdy jsem o tom mostu psal, že je je novou vstupní branou do Jeruzaléma. Ale je to tak, že most z mostu moc vidět není. (Dám sem alespoň fotku z rozestavěného nosného pilíře, jak vypadal v roce 2008).



Ocitáme se mezi vládními budovami, bankami a vůbec velikými baráky. Míjíme vstup na Horu Herzl a zastavujeme až za další křižovatkou. Konečná, vystupovat! Je tři čtvrtě na dvanáct, jsem tu na čas. Ještě se musím přemístit až ke vstupu do Jad Vašem. Ale o tom budu vyprávět až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli před polednem 17. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 10. července 2014, tři dny po tom, kdy rozhněvaní obyvatelé východního Jeruzalému zničili několik tramvajových zastávek a další technické zázemí. Jejich oprava bude trvat několik měsíců.

Co chtějí ti kraválisté? Nastříkali to na ožehlé zdi těch zastávek: 

"Smrt Židům, Smrt Izraeli!".


Těm, kdo toto vyhlašují, důrazně doporučuji přečíst si Knihu Ester. Třeba se dovědí, proč je Purim pro Židy nejradostnější svátek.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z tramvajového míru.

(Příště zabloudíme do Údolí pospolitostí. Které byly během druhé světové vyhlazeny.)

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

Ještě několik poznámek k dnešku:
Skončila hlavní velikonoční turistická sezona. V Jeruzalémě a Tel Avivu zní sirény. Rakety, které Hamásu během uplynulých měsíců dodaly přes egyptské území Írán a Sýrie mají dolet až 130 km. Na Izrael jich jsou denně vystřeleny desítky. V pásmu ohrožení je polovina území země a 5 milionu obyvatel.

Izraelské letecké síly bombardují vybrané cíle v Gaze – předem oznámené cíle, aby mohli civilisté uprchnout. Cíle, které tím pádem Hamás zalidňuje ženami a dětmi, aby mohl světovým všežravým médiím předestřít nevinné krvavé palestinské maso.

40.000 izraelských záložníků je povoláno do zbraně, aby bylo připraveno zakročit  přímo v Gaze. Nikomu z izraelských politiků se do toho nechce. Ale pokud to bude pro zachování míru nutné, bude zde další válka. Jen díky tomu, že se Izrael stále brání stálým útokům, stále ještě existuje. A jen díky tomu v něm stále panuje mír.

Mír mezi válkami.

Ale tak je tomu všude a vždy, hloupá Evropo a Ameriko, hloupý světe. Který dnes v Radě bezpečnosti OSN budeš projednávat - žádost předsedy palestinské samosprávy Mohameda Abbáse o pomoc před Izraelem, který na nevinném palestinském lidu páše zločin genocidy.

Chucpe!