Reklama je informační službou, která zákazníkovi doporučí to nejlepší. (Přesněji to, co inzerenti potřebují prodat.). A je tak součástí svobody projevu slova. Avšak všeho přiměřeně, přiměřeně.
Reklamní letáky, které jsme začali po sametovce nacházet v kastlíku, jsme nejdříve vítali. Když si je člověk pročetl, tak věděl, že tohotýdenní sleva na hnědou limonádu nebo plísňový sýr je ve skutečnosti zdražením oproti minulému týdnu. Když začaly reklamní letáky z naší poštovní schránky přetékat, dali jsme si na ni cedulku: "Nevhazujte nevyžádanou reklamu, děkujeme". A objem separovaného papírového odpadu se ihned se snížil na třetinu.
S novinami to bylo poněkud složitější. Pamatuji se, jak si kdysi pochvaloval jistý šéfredaktor změnu "layoutu" (vzhledu). Majitel listu si na to vzal zahraničního odborníka, jenž vyladil barevnost novin lipovou zelení, srnčí hnědí a holubí šedí. Pak člověk rozevře noviny a zařvou z nich jedovatě žlutá, koridově červená a pacificky modrá reklamních letáků které jsou součástí "vyvzhledovaných" tiskovin. Je to vošklivý! Tomu se dalo rovněž vyhnout tím, že člověk prostě zrušil odběr tisku. (Tedy mně osobně se to podařilo až na čtvrtý pokus, když jsem už napsal řediteli konkrétní divize a v kopii poslal mail i generálnímu řediteli holdingu – to mi pan divizní ředitel vyhověl během tří minut!!!:)
Říkal jsem si tehdy: Proč máme číst noviny s nenávistí? Totiž až v nenávist se snad musí změnit pocit věrného čtenáře, jemuž jest mozek cílevědomě zasírán nevyžádanou reklamou! Klamavou reklamou, tedy lží. Sleva není sleva a kvalita není kvalita. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že bílý mléčný výrobek, plný nejzdravějších bakterií je – slazený! Ano, je to bílé, ale když si to čtete z nálepky, tak zjistíte, že "výrobek je složen z mléka, tekutého cukru, glukózy, jogurtové kultury, Lactobacillus casei, vitamínu B6 a vitamínu D"... Naštěstí tam chybí škrob, ale zdravý onen výrobek není. A až zdraví škodlivý je lehce roztiratelný krmný tuk s palmovým olejem, který, místo aby vás uchránil před kornatěním tepen, tak vás předopuje neblahým cholesterolem.
Co se týče reklamy na léky, tak pokud uvidíte reklamu na něco, co se tváří jako lék, pak to lék zaručeně není – protože na léky nesmí být reklama! Tento hyenismus je o to horší, že nepřímo poškozuje zdraví lidu. Pokud lid usoudí, že když mu nějaký sexuolog nabídne zaručené ztopoření, tak je to spíše úsměvné a onen lid se může stát spokojenou obětí placebo efektu. Avšak pokud se najde lékař, jenž témuž lidu (vybavenému krom jiného i prostatou) doporučí jakýsi prostředek, po němž v noci nemusí vstávat na záchod, pak páše přímo zločin v organizované skupině. Postižený chlápek si koupí nějaký ten MAXimální přípravek – a nejde k urologovi, jenž by případně odhalil rakovinu prostaty! Případně si jen dále ucpává močovou trubici. Vůbec – reklamy na pseudozdravotní neléky utvrzují v konzumentovi přesvědčení, že jest nutno potlačit "příznaky". Po spolknutí pár kapslí pak vyskočí jak kamzík i s artrózou (a urve si nějaký ten zbytečný vaz) a při bolení hlavy a horečce se tak dlouho krmí různými doporučenými přípravky, které ale všechny obsahují paracetamol – až umře na selhání jater.
Na otázku, proč jsou nám předkládány noviny s nechutně reklamním obsahem jsem dostal nedávno zajímavou odpověď: Majitele novin už nezajímá spokojenost čtenářů, avšak inzerentů! To beru jako argument u zdarmých novin, které jsou z třetiny plné reklam, z další třetiny pak reklam ve formě článků, načež obsahují i televizní program, trochu převzatých zpráv, sudoku, křížovku a maily čtenářů – a jako bonus jeden fejetonek. Avšak urazí mě, když se noviny, jež se pyšní dvakrát ukradenou identitou předválečného titulu, zabalí do reklamy, kdy místo titulní stránky mám celostránkový inzerát na věc, kterou už jen proto nechci koupit! A když si je z nějakého důvodu koupím, tak jimi listuji s nevolí. A nevím, jak budou potom spokojeni inzerenti novin, které se neprodávají.
A skutečně, počet výtisků se snižuje, což snad neplatí pro oficiální statistiky lifestylových časopisů, které jsou reklamou na to, jak se má správně žít a jak utrácet nesmyslné peníze za nesmyslné věci. Byl jeden takový časopis, který se vůbec v trafikách nevyskytoval, toliko na recepcích různých firem a v čekárnách lékařů. Majitel listu uvedl nesmyslné číslo "prodejnosti", spolupracující agentura na to vyrobila ověřující audit a firma, jež zadala nesmyslně drahou reklamu to zahrnula do nesmyslně vysokých nákladů, načež si tím snížila daňový základ a peníze všech tří kolaborujících firem se vypraly…
Informace se dnes dovím z internetu. I ten však zahltila agresivní reklama. Nemyslím tím sloupcové reklamy na kraji zorného pole, ale třeba rotující krychle a koule, které poskakují nad tím pádem nečitelným textem. Ano, díky chytrým dětem si mohu internetovou reklamu blokovat, ale někdy to prostě nejde.
Zvláštní kapitolou jsou reklamy na kraji silnic, dálnic a ulic. Reklama musí upoutat, a zároveň se v zorném poli řidičů nesmí objevit něco, co bude odvádět jeho pozornost. Ale dnešní poutače jsou vskutku poutavé. Po prostém předvádění polonahých krasavic polohovaných v poutavé poloze nastupují obří obrazovky o formátu plátna letního kina, které tu pozornost odvádějí tutově. Střet reklamy a zákona (včetně nezákonně postavených poutačů) zatím vyhrávají zlodějští reklamníci. ("Zlodějští" ve smyslu pratetina podkrkonošského rčení "děuka jedna zlodějská", přičemž nešlo o stesk nad děvkou ani nad zlodějem, ale nad "nekalotou nekalou".)
Nejefektivnější a nejodpornější je pak reklama televizní, včetně tzv. "sponzoringu". Soudruzi z televizních rad musí být slepí, anebo se na televizi raději snad ani nedívají. Sponzorem je totiž firma, nikoli její výrobek. Když se jakožto sponzor hlásí automobil, a ne jeho výrobce, pak nejde o sponzoring, alébrž reklamu. (Která má zákonem dané časové omezení, což pro sponzoring neplatí.) Ve "vyspělém světě" se prý v reklamách nezneužívají děti. Ale když ono je to tak účinné! A hned dvakrát: Skvěle artikulující a pohledný dětský herec dojme nejen každého pedofila, ale děti budou chtít takto inzerovaný výrobek (třeba vodu) a donutí rodiče, aby mu tu vodu koupili. Spokojená rodina ji pak bude pít spolu, i když to nebude v klínu českých hor.
Hezky česky nakupujte, zejména u obchodů, vlastněných zahraničními majiteli! Kdo neskáče a nekupuje české výrobky (třeba zpracované mořské ryby) není Čech! Copak sleva na nádobí, které nepotřebuji, to snad už každý pochopil, že tu nabízejí nejen důchodcům nejspíš nějací šmejdi. Avšak udivuje mne, jak si někdo myslí, že si budu kupovat nový automobil obrok, a že přitom dám na reklamu! Opravdu to tak funguje, že si lidé koupí auto za půl melounu (anebo i za několik melounů) díky reklamě? Opravdu Češi neobrátí každý stotisíc dvakrát v dlani? Nu co, sto tisíc sem, sto tisíc tam, to už se vyplatí dát část (odepisovatelných) nákladů do reklamy. Díky těm nemalým prachům se pak dá na ty půlminutové filmečky i dívat. Jednou, dvakrát. Ale po desáté už to vzbudí nevoli.
Mám na kabelu několik desítek programů, takže při nasazení reklamy přepínám mezi různými Kriminálkami odněkud. (Dají se tak během jedné hodiny shlédnout i tři díly různých sérií na různých televizích.) Jenže ono je to jako když jsme měli kdysi dávno v hnusných sedmdesátých jen dva programy: Na jednom jely (v uměleckém filmu) plynové roury tam, na druhém pak (v dokumentárním pořadu) se stejné roury vracely. (Jak si všiml Svíťa.:) Z reklamy člověk přepne na reklamu, a to na stejnou reklamu, běžící jen se vteřinovým zpožděním.
Jeden komerční televizní kanál začíná uvádět filmy od 20:20. Podle reklamy na onen pořad. Ve skutečnosti jde před tím hlavním televizním pořadem dne deseti až patnáctiminutový blok s reklamami. To si člověk ještě stihne uvařit čaj anebo umejt nohy. A, ano, skutečně, jest změřeno, že v době, kdy jdou v televizi reklamy, se náramně zvýší spotřeba vody. Na začátku večera i v jeho průběhu. A že je na hygienu času dost. Až třetina doby, vyhrazené v programu pro inzerované dílo.
Na ty reklamy se tedy až zas tolik lidí nedívá. A když dívá, pak už s nenávistí (nejdéle od třetího uvedení vnucené reklamy). Proč nám vnucujete, abychom vás nenáviděli?
Reklamní letáky lze odmítnout, reklamní poutače lze uříznout, internetovou reklamu lze potlačit. S tou televizní to nejlépe vyřešila má přítelkyně Jana: Natáčí si ždané programy na video, a při jejich promítání pak reklamní vsuvky přeskočí. No ale když těch pořadů, co stojí za to natočit si je, je stále méně, a ty nejlepší jsme už viděli třikrát – a to stačí.
Takže, milánkové – už se na to dívejte sami! Na reklamy i na pořady, které jsou jimi zamořeny. My máme v knihovnách ještě tolik nepřečtených knížek!
Psáno v Praze na Lužinách dne 15. září 2015
