Po sezoně: Javoříčské jeskyně

Zábřežská vrchovina oplývá mnohými přírodními zvláštnostmi i tím, jak si místní obyvatelé dokázali pro svá sídla najít zdrobnělá jména: Petrůvka, Hartínkov, Březinky, Hvozděčko, Střemeníčko, Veselíčko, Javoříčko…


Minulý pátek jsme s přítelkyní Janou přijeli do posledně jmenované vesničky Javoříčko (která je dnes součástí obce Luká). Zaparkovali jsme na téměř prázdném parkovišti památníku obětí druhé světové války (o něm více příště), prošli areálem onoho památníku a od kraje vypálených "moravských Lidic" se vydali vzhůru po červenomodrozelené značce. Mířili jsme ke vstupu do Javoříčských jeskyní. Turistická směrovka slíbila, že nás čeká toliko půlkilometrová procházka, avšak zamlčela, že rovněž sedmdesátimetrové převýšení, jež bylo v poslední části zpestřené schody.

Betonové sloupky onoho lesního schodiska značně časem okoraly. Velice připomínají podobné betonové architektonické drobnosti ze Slapské přehrady, tedy léta padesátá minulého století. Nu, tady na nich visí nové dřevěné zábradlí. Asfaltové kry na cestě po překonání schodiště nás konečně dovedly k nově zrekonstruovanému vstupu do jeskyní. Právě včas, abychom si mohli zakoupit vstupenky a doběhnout ve vstupním dómu výpravu před námi. Výpravu jsme doběhli, čímž jsme ji zdvojnásobili. A protože se za námi vetřel ještě jeden návštěvník, měla paní průvodkyně na starost celkem pět turistů. Inu, je po sezoně, a ještě ke všemu pátek dopoledne.

Alespoň jsme měli čas na okukování, a já také na trochu toho focení (za příplatek 40,- Kč možno). Avšak nenosím s sebou stativ, a můj současný Kodak C613 v kapsičce u vesty není nějaký zázrak. Takže obrázky jsou (bez blesku) buďto tuze "atmosférické" (rozostřené), anebo (s bleskem) bez oné jeskynní atmosféry.

Osvětlení je tu jinak velice kvalitní. Totiž – v jeskyni je vidět na cestu, vybrané exponáty jsou patřičně vytažené ze tmy, ale přitom se po krasové výzdobě neplazí zelení vetřelci mechů, lišejníků a plavuní. Celou cestu nám hrála také duši uklidňující hudba, která podbarvovala vyprávění paní průvodkyně.

Takže Javoříčské jeskyně. Jsou uschovány ve vrchu Špraněk. Jméno prozrazuje německý základ "von Schpranek", což jest odvozeno z českého "z Branek". Území totiž patřilo do "do obhradí hradu Bran neb Branek", jak praví Vlastivěda Moravská. Kopec byl znám svými děrami, vlastně závrty, ba i propastmi již od dávných dob. I tím, že polyká vodu z potoků Březinského i Špraňku. A ony potoky se také podílely na vytvoření místních jeskyní.

Ty na svůj objev musely čekat, než se zde v roce 1936 stal revírníkem Vilém Švec. Pan Švec začal se svými kamarády kopat ve Svěcené díře. Šest týdnů kopali, až se dokopali ke vstupu do 27 metrů hluboké propasti. Na jejím dně našli jeskynní chodbu, ze které pokračoval jejich průzkum hlavně jedním směrem – k tušené skalní stěně. A byla to práce titánská, kopání i šplhání, a povedla se, přestože ji vykonali amatéři. Hrdinové, kteří svůj život svěřili místo (pro ně nedostupnému) horolezeckému lanu elektrickému kabelu. Ten dodnes visí ze Svěcené díry až hluboko pod současnou návštěvnickou trasu. Ale protože postupujeme vpřed obrácenou cestou než první výzkumníci, ocitáme se nejdříve v Suťovém dómu s bohatou krápníkovou výzdobou. Jsme v horním patře a na místě, kde se podařilo zaměřit místo nejblíže povrchu, takže zde byla prokopána krátká vstupní chodba.

K vidění je zde mnohé. Odshora visí les brček, jinde to jsou i rozměrnější stalaktity. Odspoda se k nim vzpínají tlustší stalagmity, vytvářející dojem svícnů s okapaným voskem. Ano, po spojení vznikají i stalagnáty, což se v jednom případě o pouhý milimetřík nestalo. Vyschl příděl kapek a proces se zastavil, takže k závěrečnému polibku kamenných milenců nikdy nedošlo.

Některé nízké široké stalagmity vypadají trochu jako iglú. Však zde prý byli návštěvou i Eskymáci, na ty zde bylo však příliš vedro (8 stupňů). Když později zíráme vzhůru do skalního komína, přesvědčuje nás paní průvodkyně, že tudy vyletěl čert – pro něhož tu zase bylo příliš zima (8 stupňů). Inu, výklad paní průvodkyně byl občas dětsky pohádkový, ale rádi jsme se znovu ocitli i v pohádce, totiž v Pohádkové jeskyni. Tam jsme se dostali až po překonání gigantických skulptur v Jeskyni gigantů (56 x 34 m, výška 18m).

Sem se Švec se svou skupinou amatérů dostal 14. dubna 1938. Přičemž zpřístupněny byly tyto prostory široké veřejnosti již  15. května 1939! Právě včas, aby poskytly nějakou drobnou radost v tom mizerném čase.

Ze všech těch pohádkových medvědů a mečů je asi nejpozoruhodnější červeně probarvený dva metry vysoký sintrový závěs. Nu, prošli jsme i celé turistické střední patro, neb jsme si drobně připlatili za dlouhou trasu (788 m oproti 460 m krátké trasy – když už tam člověk je:). Tedy – skoro celé horní patro. Vynechali jsme uzounkou Švecovu objevnou cestu. Těch sto objevitelských metrů si na svou kůži asi naposled ozkoušel současný ředitel jeskyní, a trvalo mu to tři a půl hodiny. Jen jedním směrem. A se současnou speleologickou výstrojí. Po překonání prý pravil nikoli "Já su ščasný", avšak "Již nikdy více".

Průzkumy probíhaly pak i v padesátých létech. V roce 1961 byly zpřístupněny prostory za Svěcenou dírou. (Jak jinak, jde o Jeskyni míru.) Než jsme vylezli 155 metrů dlouhou výstupní chodbou, prohlédli jsme si ještě vstup do Jeskyně naděje. Je k ní přistaven symbolický žebřík. Po kterém se budoucí výzkumníci budou moci vydat na budoucí výzkumy. Systém jeskyní má totiž nejen ještě rozsáhlé neprozkoumané prodstory ve středním patře, ale velkou neznámou zůstává patro spodní, které je patrně zapaveno vodou, která z vyšších pater již ustoupila.

Jeskyně patří pod ministerstvo životního prostředí, které prý nemá dosti peněz, proto v současnosti neprobíhá žádné nové zpřístupňování  – každý milimetr stojí velké peníze. Ale z toho důvodu neprobíhají ani další průzkumy. Snad proto, aby se nenašly nové speleologické skvosty, které by volaly po zpřístupnění. A po nových investicích. Které se nikdy nemohou na vstupném vrátit…

Doufejme, že časem přijde nová sezona objevů. A doufejme, že to nebude spojeno s dějinnou událostí, která by byla pro český národ opět tragická.

Nu, protentokrát jsme na provoz jeskynního komplexu přispěli alespoň nějakým drobnějším penízem. A ten peníz zní: Za dlouhou trasu 130, Kč, senioři 65+ zapatí 90 Kč, školní a vysokoškolská mládež a invalidé 70 Kč, děti do šesti let zdarma. Stejně jako speleologové atd. A je sice po sezoně, ale ještě v září jsou jeskyně otevřeny od 9 do 17 hodin, v říjnu pak do 15:00 (krom pondělků). Ještě v listopadu se zde můžete omezeně šmrdolit, tedy jen ve všední dny (včetně pondělka). Přesně to máte na oficiálních stránkách jeskyní.

Další sezona začíná až v červenci. Tak si návštěvu Javoříčské jeskyně nezapomeňte naplánovat na příští prázdniny!

Psáno v Praze na Lužinách dne 22. září 2015

Fotogalerie z Javoříčských jeskyní je zde.
Další info, včetně plánku třeba na jeskyňářském webu.