Javoříčské masakry

"Vítězné sousoší" by mělo být pietně umístěno v lapidáriu komunistické totality. A komunistické lži. A komunistických vražd.



Před měsícem jsem referoval o krásách Javoříčských jeskyní. Než jsme však vyšplhali do vchodu k jeskyním, bylo nám projíti areálem památníku obětí druhé světové války. Tedy konkrétního masakru, který rozpoutali na samém konci války, 5. května 1945, příslušníci jednotky SS zvláštního určení pod velením pětatřicetiletého poručíka Egona Lüdemanna. Přijeli sem silnicí od hradu Bouzov a zastřelili všechny muže, které ve vesnici dopadli. Zavraždili tak 38 lidí. Nejstaršímu bylo 75, nejmladšímu "muži" pak jen 15 let. Obec, čítající 34 domů, byla vypálena, stát zůstala pouze budova malotřídní školy, jeden dům, jedna stodola, jedna kaplička a jedna boží muka.

Z vypálených domů zbyly jen "hrobodomy". Nově vystavěné nizounké zídky na místech základů, které zde byly postaveny v rámci projektu "Oživené Javoříčko". A u nich stojí panely, na kterých jsou uvedeny informace o masakru i emotivní vyprávění jednoho přeživšího.

Všechny oběti tohoto válečného zločinu mají na místě uprostřed kamenného zábradlíčka položenou rozměrnou pamětní desku. Jejich jména jsou zapsána krvavě hnědým písmem v šedém kameni pod věnováním "Ve jménu Vás, jež katané z map světa chtěli smésti, pochodeň míru zaplane k přísaze zaťatých pěstí". Smutným faktem je, že obec se z neštěstí nikdy zcela nevzpamatovala, dnes má jen 17 domů. A z map autonavigací je vymazána, neboť je dnes součástí obce Luká.

Nad pamětní deskou se klene černý kamenný kříž s trnovou korunou a nápisem "Společný hrob 38 mužů zastřelených dne 5.5. 1945 německou jednotkou SS". Pietní místo bylo nově upraveno v roce 2010.  Popisovaný památník se odráží od rozlehlého pole omšelých kamenných čtverců, mezi nimiž vyrážejí trsy pampelišek. Nad tím ční původní středobok památníku, ohavné socrealistické sousoší, jaké se vyrábělo po roce 1948 snad na běžícím pásu, toto konkrétní zde tedy spočinulo v roce 1955.

V čele sousoší kráčí odhodlaný svazák s kladivem volně mávajícím v pravici. Po jeho boku pak pochoduje lepá svazačka s volně loženým srpem, svírající pod levou pazuchou snop obilí. Na levé straně zkamenělého alegorického vozu se malý hošík chlubí svým pionýrským šátkem upracované zemědělské dělnici. Pod tím se skví zlatý nápis "Lidé měl jsem vás rád, bděte". (Ale toto není snad památník Julia Fučíka?) Na pravé straně je ona ohavnost nejohavnější: Zde mladá roba zdobí lipovou ratolestí žerď praporce, kterou drží sovětský voják – osvoboditel, nositel řádu Hrdiny SSSR. A pod tím je hnusný nápis:
"Se Sovětským svazem na věčné časy".

Tak třeba v Lidicích je pod křížem s trnovou korunou taky deska s nápisem, ale zde naopak sovětští vojáci, kteří na to místo na konci války přijeli, vzdávají hold obětem! Co má tenhle pomník hnusného komunismu společného s javoříčskými obětmi? Nu, nakonec jsem pochopil, že má...

Nejdříve jsme tedy s přítelkyní Janou navštívili ony jeskyně, a pak se do obce vrátili cestou kolem kopce Špraněk. Od pozůstatků hradu Branky jsme kolem vyschlého toku potoka Špraňku došli k údolí říčky Javoříčky. U jejich sousuchu jsme přešli na silničku, kde dnes od hradu Bouzova vede jen silnička pro cyklisty. V květnu roku 1945 tudy jeli esesáci. A  zde, na tomto anonymním místě, u mostku přes Špraněk, bylo zastřeleno snad prvních pět javoříčských mužů. Možná tu byli na poli, nebo pracovali v lese.

V září 2015 jdeme proti gravitaci (když ne proti neexistujícímu proudu Javoříčky). Po levé straně se objevují nově omítnuté a opravené domy, působící ovšem spíše jako víkendové bydlení. Přecházíme mostek vpravo, pod lesem už opět vidíme onu socrealistickou ohavnost. A vlevo u potoka stojí na bývalém kraji bývalé vesnice jeden z informačních panelů, jenž tu byl instalován v rámci zmiňovaného projektu "Oživené Javoříčko". Díky informacím na tomto panelu jsem si dohledal informace další:

Stávala zde myslivna, kde od roku 1944 bydlela rodina lesního správce Othmara Victora. Victor byl povolán ke správě místních lesů už v roce 1942. Nejdříve bydlel na Bouzově, který byl Řádu německých rytířů po okupaci zabrán Německou říší. Za protektorátu pečovala o hrad – a přilehlé lesy – Společnost pro podporu a péči o německé kulturní památky. Byla tu již zmiňovaná správa lesů, hradu a hospodářství. Vojenská posádka zde nebytovala, což vyhovovalo zejména partyzánům z oddílu Jermak a všech jeho dalších štěpů. 

Othmar Victor se narodil v Rakousku, ale členem NSDAP se stal už v roce 1932, do zbraní SS vstoupil v roce 1937 v Německu. Nácek a esesák – jenže po válce získal potvrzení o protifašistické činnosti! Místní lidi neudával, třebaže jakožto lesník musel mít povědomí o pohybech lidské vysoké v terénu. Snad proto byl v nemilosti u velitele Bouzova Büchse, snad proto byl vzdálen od rodiny, když ho v únoru 1945 odveleli do Ohrdufu v Durynsku. Existuje i nelichotivější teorie Victorova odchodu, nicméně je prokázáno, že jeho žena, taky Rakušanka, Vídeňačka Hilda Victorová, nabídla partyzánům pomoc. A ti ji skutečně využili. Myslivnu několikrát krátce navštívili, bylo to dobré místo pro setkávání velitelů různých partyzánských skupin. Zde, v německé zasloužilé rodině, je skutečně nikdo nehledal. Za svou pomoc partyzánům Hilda zaplatila. Ale nezastřelili ji Němci v květnu, ale ruští partyzáni už 8. dubna 1945. Vlastě až po půlnoci toho dne, a vlastně jeden konkrétní partyzán.

Model původní vesnice

Osmého večer do myslivny přišli nejdříve dva čeští partyzáni. V domě byla Hilda, její dvě děti a česká služebná. Kolem deváté přišla další parta, v níž i byl Grigorij Litviško, člen rozvědné skupiny Jermak-Fursenko. Měli zde čekat, až se vrátí velitel Andrej Fursenko se skupinou vlasovců, kteří chtěli přejít k partyzánům i se zbraněmi a střelivem. Jenže Litviško byl už přiožralý, jak ho předtím nalívala manželka bývalého majitele místního hotelu Aloise Pospíšila. Ten tou dobou řídil náklaďák, kterým jeli s Fursenkem a dalším českým odbojářem do Litovle pro vlasovce, měli se vrátit v jedenáct v noci. A zatím jeho žena asi stěžovala na paní hajnou, že jí svádí muže, což zejména třetí člen sovětské rozvědky, soudružka Naděžda Ivanovová, těžce nesla. A také prý Hilda donáší na gestapo. Když se očekávané auto z Litovle stále nevracelo, rozhodl se Litviško věc řešit.

Pokud se Fursenko nevrátí do půlnoci, je to důkaz, že Victorová donáší gestapu, a bude tedy zastřelena. Nikdo z českých odbojářů se neodvážil protestovat. Přišla půlnoc, auto nikde, takže Litviško nevinnou ženu zastřelil. Aby nebyly siroty smutny, zavraždil i je: čtyřletou Hannelore a dvouletého Manfreda. Vydal rozkaz sbalit jídlo a myslivnu zapálit. A vrátil se s ostatními do domku Aloise Pospíšila.
Jako důkaz, že ta hnusná Němka nežije, sebral Litviško Victorové náušnice...

Náklaďák z Litovle přijel za další chvíli. Přivezl krom své posádky jen dva vlasovce, Armény. Beze zbraní. Němci těmhle svým podivným spojencům zde už nedůvěřovali a odzbrojili je a hlídali.Ale ani Litviško jim nevěřil. A tak je zastřelil. A Václava Dostála, který o úmyslu vlasovců přejít původně informoval, a který se jich teď zastával, zastřelil taky. (Tady je vysvětlena dřívější nechuť českých účastníků prvního javoříčského masakru k protestům proti střílení ženských a dětí.)

No a protože hořela hájovna, a hořela v noci, tak to bylo vidět i z kilometr vzdáleného Veselíčka. Kolem druhé v noci odtamtud k požáru dorazili hasiči. Tedy kolaboranti. Litviško je zastavil a začal po nich střílet. Hasiči se rozutekli, jenom jejich velitel, starosta Veselíčka František Malínek ne. Litviško ho totiž zastřelil na kozlíku hasičského vozu. A mohl si tak na pažbu za tu noc udělat už sedmý zářez…

Toto byl prý důvod, proč esesáci Javoříčko vypálili. Jenže, proč by na odvetu čekali téměř měsíc? Odvety se konaly vždy okázale a okamžitě. Možná ani tehdejší velitel hradu Büchs neviděl ve vyvraždění rodiny protivného rakouského podřízeného nic, co by ho nutilo k vypálení a vystřílení obce. Esesáci ostatně dorazili na hrad až 4. května. Nu, bylo to protipartyzánské komando, a v oblasti působili partyzáni. Kteří ještě to ráno 5.5. pověsili zajaté vlasovce, tedy ty, kteří patřili k té esesácké grupě. 

Jagdkommando o síle asi 120 mužů začalo obkličovat vesnici v devět hodin ráno 5. května 1945. Za půl hodiny hořel první dům. Partyzáni dělali, že nevidí dým a stáhli se. Ostatně – Němců byla veliká přesila. A nebyly to ženské a malé děti… Takže jestli bylo důvodem akce zastrašení partyzánů, tak se to povedlo. Cesta německých jednotek do amerického zajetí byla volná. Po válce byl dopaden a popraven  pouze jeden člen Jagdkommanda. A lesník Othmar Victora.

Ten se o vyvraždění své rodiny dověděl až v půli srpna 1945. Přijel do Olomouce 8. září s rakouskými doklady v kapse, s povolením americké okupační správy, s potvrzením od československého konzulátu ve Vídni, a i zmiňovaným potvrzením o protifašistické činnosti. Na olomouckém hřbitově byl zadržen. Za členství v SS si odseděl tři roky. Mnohem méně, než později čeští odbojáři, uvěznění komunistickým režimem.

Grigorij Litviško si z osvobozeného Československa krom zářezů na pažbě odnesl i náušnice servané z uší Hildy Victorové a nejspíš i sadu hodinek.

Oběti dubnového masakru chrabrého sovětského partyzána nejsou na pamětní desce zmíněny. Ani ty české. Jen na oněch informačních tabulích. Díky za ty tabule. Avšak ta tehdejší ohavnost přetrvává v ohavném a lživém sousoší. Jeden kamenný kříž navíc to nezachrání. Vítězný nápis "Se Sovětským svazem na věčné časy" by měl zmizet. Nejlépe by bylo odstranit celou tu zrůdnost nějakou výbušninou.

Ale protože byl památník v roce 1978 prohlášen "kulturní památkou", a jako "národní kulturní památka České republiky" funguje dodnes, bylo by, myslím, vhodné, ono "vítězné sousoší" pietně umístit v nějakém lapidáriu komunistické totality. A komunistické lži. A komunistických vražd.

Obětem "Moravských Lidic" patří úcta. A nezapomínání.

Na nikoho.

Psáno v Praze na Lužinách dne 27. října 2015, den před státním svátkem ČR

Hlavní pramen: Břetislav Ditrich, Masakr v Javoříčku
Fotogalerie z Javoříčského památníku je zde