Tajný festival tmy

Od čtvrtka do neděle probíhal na různých místech Prahy už třetí ročník festivalu "Signal", letos tedy Festival Signal 2015. Počkalo se vždy na sedmou hodinu večerní, aby už byla sichr tma, a pak se to rozjelo, a jelo to až do půlnoční zavíračky metra.


Dali jsme si s přítelkyní Janou sraz na schodech sv. Ludmily na Míráku pět minut před sedmou, a byli jsme tam oba přesně. Kostel na náměstí Míru je už tradičním místem promítání videomappingu. Jeho čelní stěna je obvykle osvětlena z protější budovy obecního úřadu, takže kamery mají vhodný prostor k promítání. Průčelí Ludmily je pěkně rovné, umělcové ho už mají zmappované, takže čas může být využit pouze k tvořivé práci. Vloni ten barák stále padal a znovu byl stavěn. Letos přešla geometrie představení od pravoúhlosti ke kruhovosti, jejíž středoplochou byla rozeta nad vstupním portálem.

Videomapping je asi nejoblíbenější druh světelné zábavy, protože začíná pravidelně každých 15 minut, a protože se na něj může dívat ohromné množství lidí najednou, aniž by přepadali do jízdní dráhy, šlapali bahnem či platili vstupné. Je samozřejmě také doprovázeno rozvážně melodickou, až dunivě meditativní hudbou, což vizuální zážitek umocňuje. I vydali jsme se metrem za dalším videomappingem na Staromák. Podařilo se nám narvat do přeplněného vagonu, ze kterého se zase podařilo jiným šťastlivcům vyrvat. Inzerované posílení pražské MHD se jaksi neprojevilo, možná i proto, že ve špičce se stejně nemůže dát více souprav, než už jezdí.

Kinského palác má podobné výhody jako svatá Ludmila, a asi osm světelných minut bylo opět úchvatných, a bylo opětně odměněno potleskem uchvácených uchvatitelům. Až do té doby jsem nefotil ani nenatáčel, pouze očima. Teprve na Staroměstském náměstí jsem si však uvědomil jednu nečekanou souvislost: Aby bylo možno světelná představení patřičně vychutnat, bylo v zasažených místech vypnuto veřejné a slavnostní osvětlení. Aby byla tma! Takže jsem se ji jal snímati.

A v této nečekané tmě po skončení představení vynikaly jiné osvětlené objekty, které se nenacházely v cestovní mapě festivalu světla. A vynikala také tma, která znemožnila vzdálenější pohledy a soustředila člověka na bezprostřední okolí, ve kterém bylo viděti toliko sluchem. Tma, zahuštěná temnými postavami, blyskotala ještě všelijakými světýlky na hlavách, hrdlech a botách (zejména) mládeže i dětí. A byla to příjemná zkušenost, taková sousedská, vesnická…

Tma panovala i na Ovocném trhu, uprostřed něhož ležel, jako velryba vyvržená na břeh, válcovitý objekt, provrtaný různými okrouhlými děrami. Čestmír Suška tak klasicky zpracoval jakýsi odhozený průmyslový kotel. Velryba byla avšak netradičně osvětlena zevnitř míhavými světly, jejichž běh naprogramoval Petr Pufler. (Tedy nešlo o žádného kytovce, objekt byl nazván Ocelot.) A aby byl běh světelných paprsků patrn, vycházelo ze šelmy ještě něco bílého dýmu.

Zde se poprvé projevila zrada, s níž asi předvaděči světla nepočítali: Ocelot by se vyjímal krásně uprostřed pódia, k němuž by vzhlíželi diváci. Protože však ležel bezbranný na dlažbě, nahrnula se k němu spousta zvědavců, kteří, když už se nemohli vervat dovnitř, nakukovali tam jak očima, tak fotoaparáty s blesky. Co (jsme) tak viděli, byly strojky se světlomety, nikoli ono kouzlo světla ve tmě. Které se nemohlo plně rozvinout, neb naráželo na neprostupnou hradbu zvědavců.

Další exponát jsme jen obešli cestou do metra. Nevešli jsme mezi dva barevné kubusy, z nichž se valil dým a rytmická hudba. Měly pro nás jedinou nevýhodu: Na náměstí Republiky dělaly i bliky-bliky. Šlo totiž o "instalace s až halucinogenními účinky", jichž se mělo dosáhnout vinou stroboskopického efektu a zvukovými vlnami. Jenže my se nehodlali ten večer zhulákat.

Měli jsme ten den v centru ještě nějaký zástoj, a tak jsme do metrovozu nastupovali chvíli po desáté. A ano, mohu potvrdit: metro mělo za interval svých obvyklých 10 minut. Ale vecpali jsme se. DP HMP nejspíš "posílil" dopravu hlavně mediálně. Pokud jela nějaká souprava nebo dvě navíc, tak se –neomlouvám, neboť takto si "posílení" dopravy vskutku nepředstavuji.

Naším druhým a posledním festivalovým dnem byla sobota, a tentokrát jsme šli poslušně jednosměrně podle navržené trasy. Předem jsme si ji prohlédli na stránkách akce, i když nás to stálo jisté úsilí. Trasa byla celkem jasná (protože byla vyvedena v bílé uprostřed černé mapy), zato kudy tato trasa vedla, bylo velmi špatně čitelné (neb názvy ulic a jejich zobrazení bylo vyvedeno v šedé uprostřed černé mapy), a trefili jsme se jen proto, že znám Prahu, místy i poslepu... Tady bych propříště pořadatelům doporučoval, aby upustili od břeskného designu a přiklonili se spíše k účelnosti.

Takže sobota: Začali jsme na Klárově, kde jsme vypustili návštěvu nafukovacího planetária, a tančící stromy jsme na chvíli zřeli promítnány na bílou stěnu pouze zvenčí. Prodrali jsme se k přírodnímu břehu Vltavy, kde se předvádělo interaktivní podívání WIDE/SIDE. Nestoupli jsme si do fronty dobrovolných herců, kteří na pódijku pózovali před kamerami, aby se pak jejich siluety s drobným zpožděním a patřičným přepracováním objevily na  projekčním plátnu. Zejména robata na zádech rodičů si užila. (Rodiče si tuto záminku rovněž vychutnali:)

Přes řeku jsme pozdravili měnlivě osvětlenou plachtu nad Palachovým náměstím, avšak její proměny nám připadaly příliš fádní, abchom se za nimi (a předpokládaným hudebním doprovodem) vydali. Pokračovali jsme po navržené trase na levém břehu Vltavy. A dobře jsme udělali. Největší zážitek nás čekal ve Vojanových sadech, a to "meditativní site specific instalace [M]ondes". Tam tedy byla skutečně tma jako v pytli, zato jsme mohli ocenit, jak "onde" (vlna) světla běží přes "monde" (svět) kmenů a listů. Nad tušeným trávníkem se mihotaly mušky, jako ve Snu noci svatojanské, jejichž zázračné vznášení bylo občas brutálně narušeno osvícením fotoblesky či dokonce baterkami. Copak si někdo svítí na Černé divadlo? Tak zde se takoví paznehti našli. Naštěstí byl trávník strážen postavami pořadatelů, kteří z něj vyháněli další nadšence, aby se doprostřed těch konstrukcí s utajenými trubicemi nevrhli.

Bylo to skvělé, asi nejskvělejší. Na zpáteční cestě nám bylo chvíli vytrpěti frontu směrem ven, protože ačkoli byla trasa navržena jednosměrně, do zdi, za níž jsou ukryty Vojanovy sady, vede halt jenom jedna brána. A i když šel dav víceméně jednosměrně, přesto se zahustil ještě před Karlovým mostem. Místní náves se zde totiž trychtýřovitě zužuje do ulice U Lužického semináře, kudy napadlo jet v protisměru nějaké taxíky. (Jinak byl hromadně dopravní provoz v centru dovolen pouze tramvajím.) Zde také padla jediná ošklivá slova, jaká jsme na akci slyšeli. Avšak ke strkanici nedošlo.

Obdivná slova bylo naopak možno slyšet za Sovovými mlýny, kde byla v parku natažena mezi stromy síť z vodorovných barevných reflexních pásek. Zde byla interaktivita umožněna prostým vrháním stínů, když jste se postavili před na zemi svítící reflektory. A také zde musela stát postava strážce v reflexní tedy, ale pouze žluté kamizole, aby natěšení návštěvníci nepotrhali onu síť. Tady bylo jedinou závadou, že se muselo ve tmě šlapat po blátivém trávníku. Naštěstí moc nepršelo a několik kaluží se celkem reflexivně odráželo. A byli jsme celkem pohorsky obuti.

Ladění, čili tunění křivek vozu Mercedes na konci Kampy bylo celkem fádní, i když prý interaktivní. Pokud tam byl ovládací pult, nedostali jsme se k němu. To už hezčí byla trojice tmavých vozů, stojící opodál, a svítící si ledkami nejen pod sebe, ale něčím i uvnitř kabiny, a to modře a fialově. Hlavní pozornost však upoutal  Střelecký ostrov, jenž sem přes vodu modře a červeně plál. Jeho Magická zahrada byla nejlépe vidět z mostu Legií, kde reflektory neoslňovaly. Listí ze stromů na ostrově naštěstí ještě neopadalo, a mohlo tak projevit i svou přirozenou žlutočervenou krásu ve světle bílého reflektoru. Jak se světlo měnilo, ukázaly stromy i svou přirozenou rudou a modrou krásu.

Šli jsme k Národnímu divadlu. Otevíral se nám pohled na osvětlené Hradčany, v řece se odrážel červenomodrý Střelák, a nad oblinu Petřína vyplul maják Petřínské rozhledny. Ta ke svému červenomodrému osvětlení přibrala stíny, míhající se na jejím tělese, a občas zpod vrcholové kabiny zasvítilo směrem dolů asi osm pohyblivých světlometů, vykreslujících ve tmě dlouhá pohyblivá chapadla. Skutečná Medusa!

Další namappované video jsme shlédli na jižní stěně Šítkovské vodárenské věže za Mánesem. A šly zde dva programy: Na jednom ze zdi vyhlížely počítačově nalajnované tváře, na druhém byla ta zeď prorážena pěstmi a obličeji. Bylo to dlouhé, a stále se opakující. Až když jsme šli kolem fronty trpělivě čekajících stínů jsem si uvědomil, že změna programu spočívala v tom, že se měnily ty obličeje. A to za obličeje dobrovolníků, kteří se zde nechali "hloubkově" 3D snímat.  (Ta fronta mohla být kratší, kdyby se za účinkování ve videu platilo.:) Prý bylo na nich, jestli chtějí mlátit hlavou do zdi, anebo "odkrývat útroby věže". Nu, mlátili, většinou.

Další instalaci na náplavce jsme neshlédli, neb byla schována uvnitř protivodní zdi a táhla se k ní fronta – jak kdysi v minulém století na knihy…

Ano, bylo to velmi pěkné. Nejen ony světelné efekty, ale jak jsem byl pravil, i onen zážitek tmy, jindy ve velkoměstě neviděný. Proplouvali jsme jí ve velkých lidských hejnech s pocitem bezpečí a očekávání zázraků. Taková klidná statisícová mírumilovná demoška. Děkujeme a těšíme se na Signal 2016!

Prožito v Praze 15. a 18. října 2015, psáno na Lužinách dne 20. října 2015

PS: Nejlevnější svařák měli naproti vchodu do Vojanových sadů, za 40,- Kč, jinde byl za 45 i za 50.

Zde i další atmosférické snímky.

Viz i stránky Festivalu světla v Praze