Piranesi, Harry Potter, svatý Petr a další v Olomouci
Olomouc je starobylé město pyšnící se mnoha památkami. V jedné z nich, na Olomouckém hradě, je i kapitulní děkanství z roku 1267. Díky barokní přestavbě tvoří společný celek jak dům kapitulního děkana, tak goticko-renesanční purkrabský palácek, ba i bývalý Nový hrádek se přifařil, společně s pozdně románskou obytnou věží, která byla proměněna v kapli sv. Barbory se secesní výzdobou. Jak jsem si opsal z panelu před vstupem do tohoto objektu, ve kterém je dnes umístěno arcidiecézní muzeum. A v něm má už jen do 10. ledna výstavu geniální grafik italského baroka Giovanni Battista Piranesi (*1720).
Piranesi byl tedy školený architekt, a jako takový chtěl být vnímán. Také působil jako archeolog. Okouzlila ho antika, zejména římská antika, nejpřesněji antika, kterou oplývalo město Řím, kam roku 1740 poprvé přicestoval jakožto kreslíř nového benátského velvyslance u papežského stolce. Byl však příliš dobrý kreslíř a příliš dobrý grafik, a v tom dosáhl velkého úspěchu. V něm mu tedy velice pomohly jeho architektonické a řemeslné kamenické znalosti, avšak stal se slavným právě jako grafik.
Slavným, a předpokládám, že i bohatým, protože jeho grafická alba vycházela v mnoha vydáních, ze kterých mu musely plynout jisté nezanedbatelné honoráře. Díky rozšíření jeho grafik se Evropa dozvěděla o tom, jaké antické krásy skýtá soudobý Řím. To přispělo k zájmu o antiku a k rozvinutí značného turistického ruchu. Piranesi svými díly ještě dlouho po své smrti ovlivnil takové osobnosti, jako byli Charles Baudelaire či Victor Hugo. V mnoha filmech jsem viděl proměnlivá schodiště, naposledy v sérii o Harry Potterovi. Myslím si, že prazáklad tohoto fenoménu je dán atmosférou kresby padacích mostů z cyklu Karcery, který není reportáží, ale fantazií.
Ta kresba mne tedy zaujala nejvíce. A pak také korkový model Sibylina chrámu v Tivoli. A také mauzoleum císaře Hadriána, u kterého jsem zjistil – že se jedná o dnešní papežský Andělský hrad! A také nelogicky vyvedený štír na překladu antického chrámu. (Až později jsem se dozvěděl, že se tiskaři do lisu dostal autentický štírek, a nevšiml si toho, tisk nezničil, a tak je to dnes veliká vzácnost!) A ještě jedna věc mě překvapila: Jednak to, jak byly v 18. století antické ruiny v Římě a jeho okolí zanedbány, ale zároveň, kolik jich od té doby doznalo dalšího řícení. Dnes jsou ty památky tedy vyčištěny a opraveny, avšak Koloseum mi připadalo nějak méně zřícené...
A když už jsme tam byli, podívali jsme se do Kabinetu slonoviny. Novodobí olomoučtí buskupové a arcibiskupové se vyžívali ve sbírání předmětů ze slonoviny. Biblických výjevů je zde pomálu, spíše výjevy pohanské lze zříti – inu antika je antika, a nahá bříška a zadečky žen se ve slonovině pěkně vyjímají... Ano, arcibiskup Leopold Prečan, jenž sbírku roku 1930 založil, jí vtiskl poněkud "intimní charakter"...
A také jsme navštívili další sbírky . Zjistil jsem, že Jan Křtitel má na obrazech tendenci ukazovat ukazováčkem stranou ("to ne já, ale On"). Zůstal jsem stát v údivu před netypickou kojící Madonou. Všiml si, že na obraze, ilustrujícím Ježíšovo rozmnožení chlebů sedí účastníci zázraku na sedačkách jako diváci v nějakém letním kině. V kanovnické zasedačce, jejíž stěny jsou vyzdobeny erby kanovníků jsem vyslovil podiv nad tím, že kanovníci měli erby a byl jsem poučen, že až do 18. století mohli být kanovníky toliko šlechtici...
Prohlédl jsem si dlouhatánský obraz z přivítání Ferdinanda Juliuse Troyera z Troyersteinu, jenž byl v Olomouci biskupem, než se stal roku 1747 dokonce kardinálem. V Kočárárně jsem si prohlédl jeho originální kočár, který jest na onom komiksu vyobrazen. A je to bestie přenáramná, jež se ozdobnou špicí až klenutého stropu dotýká. Brzdy to má jen zadní, brzdař na svém místě musel nejpíše ležet...
Protože Olomouc hypoteticky navštívil i Ludvík van Beethoven, je tu i jeho rozzlobená busta od sochaře Jana Třísky z roku 1944. Protože tu byl 4. srpna 1306 reálně zavražděn sedmý král český, král polský, a uherský, poslední český panovník z rodu Přemyslovců Václav III., je tu i terasa, kde se tak hypoteticky stalo. (Tady, nebo dvacet metrů vedle:)
Navštívili jsme i zmiňovanou kapli sv. Barbory, podívali se do hloubky přízemí té věže, kde je umístěna. Ne, nebyla zde studna aniž cisterna, avšak špajska. Dnes se na jejím hlinitém dně válí závěje drobných mincí, mezi nimiž leží i nějaké papírové bankovky cizí měny. Zaregistroval jsem i starou československou padesátikačku – možná se výlov této pseudostudně už dlouho nekonal. Podívali jsme na výstavu monstrancí, kde podobně jako na Piranesiho výstavě panovala značná tma, rozzářená jen odlesky zlata na oněch zdobných nosičích hostie. (A protože se smělo fotit, ale pouze bez blesku, moc fotek jsem tu taky neudělal, a ty, co udělal, jsou rozmazané.)
Vnořili jsme se do románského podzemí, kde jsme mohli shlédnout poklady z vykopávek. Vhodné místo na ostrožně nad Mlýnským potokem bylo totiž osídleno již v pravěku. Mohli jsme si poklepat na zvon, který dodnes nádherně zvoní, stejně jako na přelomu 13. a 14. století, kdy byl odlit. Nakonec jsme prošli sbírkou dřevěných madon s Ježíškem v náručí, kterou uzavírala, jak jinak, Pieta, kde už odrostlý Ježíš opět spočívá v matčině náručí... Ale svatý Petr, kterého vyřezal kolem roku 1480 neznámý tyrolský řezbář, se tvářil celkem spokojeně.
Taky jsme byli spokojení. Udělali jsme si ještě krátkou procházku parkem pod hradbami. Se shora na nás shlížely tři věže katedrály sv. Václava, napůl utopené v mlze. Podle těch věží ono muzeum snadno naleznete, když není mlha. Do zastávky U Dómu vás zaveze tramvaje 2, 3, 4 nebo 6. A když půjdete v neděli, jako my, pak máte vstup zdarma!
Avšak pozor: První neděle, tedy 10. ledna 2016, je zároveň posledním dnem Piranesiho výstavy. Avšak vždycky se bude možno podívat na něco pěkného. Něco velice pěkného!
