Voda cézarů

Bez odpadkových košů to nelze sejmout

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)

Je 23. března 2016, hodinky ukazují čtvrt na čtyři, a míříme z Megida do antické Cesareje. Překonat těch čtyřicet kilásků by neměl být problém. U volantu chevroletka je zkušená řidička Jana, a já, jakožto navigátor, budu mít lehkou práci. Nejdříve pokračujeme na jihovýchod po silnici č. 66 údolím Jizreel. Protože toto údolí má na webu mapy.cz (dle její turistické varianty) nadmořskou výšku asi 100 metrů, a nejvyšší planina Tel Megida je podle stejné mapy ve výši 150 m, nachází se tato kóta trosek biblického Megida 50 metrů nad okolím, a ne 20 metrů, jak jsem podle turistického průvodce uváděl minule. Inu, v Izraeli je to tak, že ne všem uváděným údajům je radno věřit. Ono je to tak vlastně všude. A problém pak je, pokud získáte k nějakému místu hodně údajů. Kdyby byl jen jeden údaj, určitě by byl špatně. Avšak byl by špatně všude stejně, takže by nedocházelo k jiným mýlkám než k těm původním. Proto se na mne, prosím, nezlobte, jestli v tomto psaní bude i nadále občas docházet k omylům, způsobeným nejen čerpáním z mnoha pramenů, ale zejména subjektivnímu vnímání pisatele…

Hora eM

(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 po půl jedné. Protože jsme se z parkoviště haifské půjčovny vymotali ne "chvíli po jedenácté", jak jsem tvrdil minule (a teď si to opravil podle zaznamenaného času fotky), pak jsme těch třicet kilásků plus patnáctikilometrovou zajížďku k návštěvě ouřadovny "Megiddo Regional Council" zvládli za hodinu. Jsme na prvním místě, které jsem naplánoval, na počátku našeho poznávacího zájezdu. Sice trochu se zpožděním, ale jsme tu. Na Hoře Megido, Har Megido, aneb v místě Armagedon.

Kudy ku Meggidu

Vstupní cesta na ancient M.

(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 chvíli po jedenácté, a jedeme půjčeným chevroletkem údolím Jizreel po silnici č. 75 na jihovýchod k troskám starověkého města Meggido. Na jihovýchod, a ne na jihozápad, jak jsem mlnil minule. Stále si pletu levou a pravou stranu (čímž jsem uváděl v zoufalství paní autoučitelku), a když píšu, tak se mi ze stejného důvodu pletou pojmy východ a západ. Pojmy – nikoli směry! Jsem totiž skvělý navigátor.

Řidičem ve Svaté zemi

(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 chvíli po jedenácté, a vyrážíme z půjčovny Sixt chcípáčkem chevroletkem k jihozápadu po červené "hlavní silnici" (Major road) číslo 75 směrem na Megido. Chtěl jsem původně zamířit na sever do Akka a dále k jeskyním Roš Ha-Nikra, a to po modré "dálnici" (Motorway) č. 22. Zde musím poopravit informaci, kterou jsem uvedl ve své knize Mír v Izraeli. Ve své kapitole č. 111 "Mír povolené rychlosti" jsem dle Wikipedie uváděl :

Izrael na vlastní kůži: Or similar

"Penzion Mayer" je velice klidný. Ale stejně se budím už před sedmou hodinou místního času. Následkem večerního kecání a rozbalování a ukládání jsme do postele lezli půlhodinu po půlnoci, doma v Praze bylo teprve půl dvanácté. Zatímco večer plála za okny světla Haify jako nějaké Las Vegas, teď obdivuji azurové moře, nahlížející do oken přes střechy, posázené slunečními kolektory na teplou vodu. Od o něco světlejšího nebe odděluje moře šedá vrstva kouřma. Výhled je zamžený, nejspíše jde o městský smog. Aglomerace Haify má kolem 300 tisíc lidí, později dostávám pocit, že nejspíše i tolik aut.

Malý velký festival

Když se něco dělá už popáté, jde o tradici. Tak je tomu i u akce s podivně znějícím názvem "Mažif". Spíše nežli o název jde o akronym ze slůvek "Malý židovský festival". Festival, jenž české veřejnosti představuje židovskou kulturu jako svébytnou, živou a nezkrotnou součást existence židovského národa. Mažif číslo 5 probíhá letos opět v už tradičním dubnovém termínu a tradičně opět v průběhu tří dnů.

A startuje už příští pondělí, tedy 18. dubna 2016. V 19:30 hodin začíná koncert – tradičně v Jeruzalémské synagoze (Praha 1, Jeruzalémská ulice č. 7).

Naše cesta do vesmíru

Je středa 12. dubna 1961. Klene se nad celou planetou, i nad naším krásným Libercem. Ale stejně sedím na pelesti a klátím nohama, občas zkontroluji očima budík. Času je dost! Času je vždycky dost. Sedm minut po sedmé mě najednou něco kopne do zad. Konečně je to tady!
(Na dnešek připadá 55. první výročí vstupu člověka do vesmíru. Vkládám sem ukázku z připravované knihy "Paměť kamenů", která zpracovává některé reálně fantaskní příběhy z Liberce a přilehlého vesmíru z dávného 20. století.)   

Přes Brusel do Haify

Tu zprávu o útocích v Bruselu mi telefonovala dcerka Terka na ruzyňské letiště v 9:42, jak si pamatuje telefonek. Jana si ještě prohlížela cetky v bezcelních pastech na turisty. Byli jsme tedy už v bezpečné zóně, za všemi prohlídkami. Ta zpráva mi ozřejmila nezvyklé šmejdění bezpečáků, kteří už v odletové hale pečlivě pročmuchali každý zastrčený kout. Vysvětlila i kolování dvojic černě oděných policajtů a policajtek se samopaly v prackách. Jako v Izraeli.

Izrael na vlastní kůži

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)

Když nám na konci ledna řekl na hematologii na Karláku pan doktor Pohlreich, že hladina paraproteinu při kontrolním odběru povylezla Janě nahoru, ačkoliv (už třetí) chemoterapie ještě dobíhala, podívali jsme se s Janou na sebe a řekli si: Pojedeme do Izraele. Než přijde na řadu čtvrtá chemoška.