úterý 19. dubna 2016

Řidičem ve Svaté zemi


(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 chvíli po jedenácté, a vyrážíme z půjčovny Sixt chcípáčkem chevroletkem k jihozápadu po červené "hlavní silnici" (Major road) číslo 75 směrem na Megido. Chtěl jsem původně zamířit na sever do Akka a dále k jeskyním Roš Ha-Nikra, a to po modré "dálnici" (Motorway) č. 22. Zde musím poopravit informaci, kterou jsem uvedl ve své knize Mír v Izraeli. Ve své kapitole č. 111 "Mír povolené rychlosti" jsem dle Wikipedie uváděl :



"V Izraeli jsou dva druhy dálnic – "národní silnice" (označená jednociferným číslem, třeba jednička mezi Tel Avivem a Jeruzalémem) a "meziměstská dálnice" (označená dvojciferně, třeba zrovna devadesátka)." Tak v Izraeli jsou již tři druhy dálnic, které se neodlišují počtem cifer v číselném označení, ale barevným kódem.

Zatím zde existuje jediná placená dálnice (Toll way) č. 6. Tato nová severojižní izraelská magistrála je označena fialově či purpurově, a místy se na ní smí jet i rychlostí 110 km/hod.

Výraz "národní dálnice" je snad přeložen z originálu v ivrit. V angličtině jde o klasickou "Motorway", tedy dálnici. Je označena modře, avšak vůbec nemusí být jednociferná, jak vidno dle uvedené dvaadvacítky. Obecně lze po ní jezdit devadesátkou. Ale když vám to dovolí značka, tak i 100 km či dokonce 110.

Červená "meziměstská dálnice" je do angličtiny přeložena jako "Major road", tedy "hlavní silnice", v češtině lze také najít výraz pro již neexistující kategorii "silnice pro motorová vozidla". A může být i jednociferná, jak jsem pochopil u čísla čtyři. Obecně lze na ní jet osmdesátkou. A vůbec to nemusí být žádná dálnice!!!

Pak tu (dle mapy od Židovského národního fondu) máme nižší kategorie komunikací: Zelené "regional road" (obecně trojciferné – ale, kdo ví?), hnědé "local road" (čtyřciferné, dejme tomu). Na mapách lze najít další druhy cest, už neoznačených číslem ani barvou, lišících se jen kvalitou povrchu: "Internal road" (asi místní spojky), "surfaced road" (nejspíš cesta, která má ještě vůbec nějaký celistvý povrch) a jako cesta osmé kategorie je uvedena "dirt road". Do češtiny se to převádí jako "polní cesta", ale protože jsou na mapě takhle vyznačeny některé komunikace v poušti, tak se jedná nejspíš o vyjeté koleje.

Čára je zeď
Platí obecné pravidlo, že na všech komunikacích mimo obce můžete jet rychlostí osmdesát nebo devadesát. Jak se pozná rozdíl? Pokud není na komunikaci bariéra, oddělující protisměrné pruhy, pak prý jen osmdesátkou. Pokud tam bariéra je, pak devadesátkou. Čuměl jsem na tu bariéru poněkud vyděšeně, když byla umístěna uprostřed normální okresky č. 75 s nepříliš kvalitním povrchem (Major??? road?). Vzpomínal jsem na svého kolegu, který při služebních cestách řídil služební vůz stylem "PPP" (přibližně podle pravidel), který mi vysvětloval: "Čára není zeď."

Tak tady "čára" zeď byla.

Avšak tuhle informaci jsem neměl, o té osmdesátce, a spolehl jsem se na svůj vlastní cestopis. Jel jsem tedy po devadesátce devadesátkou i tam, kde nebyla bariéra. Míjeli jsme tam policejní protirychlostní hlídku – a nic. Všichni tam jeli devadesát i víc. Jestiže jsem ve své knize chválil rychlostní disciplinu Izraelců, pak to jsem mohl činiti jen proto, že jsem byl cestujícím v turistickém autobuse, jehož řidič je nejen pod dohledem policie, ale prostřednictvím GPS i svého zaměstanavatele, a to offline i online. Protože jinak jezdí izraelští řidiči – jako u nás doma. I hůře. A hlavně rychleji.

V obcích či "zastavěných oblastech" se jezdí jen padesátkou. A jestliže jsem v oné 111. kapitole psal, že je v Izraeli velice jednoduché vědět, jakou rychlostí jet, protože "když přejedete křižovatku, tak vám řekne dopravní značka, jak rychle máte jet," tak to prostě není pravda. Nemusíte tedy provádět logické operace typu "jedu na rychlostní silnici uvnitř obce, nebo už jsem z obce venku?", ale musíte poznat, že jste v obci. Marně jsme vyhlíželi patřičnou informační ceduli. Ale přece jen se to dovíte. A to díky nenápadné kruhové značce (která avšak v ve wikipřehledu dopravního značení v Izraeli chybí, a chybí i v mé fotodokumentaci, protože je tak nenápadná, že jsem byl rád, když jsme si jí vůbec všimli), která má v bílém poli černě (občas šedě) namalován schematický domeček. A když vyjíždíte z obce, pak je ten domeček škrtnut. Název té obce není na jejím okraji na žádné ceduli uveden. Leda na té předcházející zelené, jež vám prozradí, že za pět kilometrů budete třeba v Megidu. Máte si pamatovat, kam jedete.

V Izraeli tedy musíte hlavně vědět, že v obci je padesátka a mimo obec (dejme tomu) devadesátka. A poznat, kde je ta obec (třeba podle chování jiných řidičů, anebo když je kolem už opravdu moc baráků). Na silnicích je rychlost obecně přikázána značkou jen v tom případě, že máte zpomalit (v obci to po vás většinou nechtějí, ale na venkovních silnicích to bývá sedmdesátka) anebo zrychlit (v obcích na šedesát, na "dálnicích" všech typů třeba i na 100 nebo neuvěřitelných 110!).


Když jsme si tak někde jeli po krásné rovné silnici, říkali jsme si, proč se tady může jet jen devadesát? Říkali jsme si to do doby, než jsme poprvé (na "dálnici") narazili na světelnou křižovatku. Její světla jsou vždy vidět do dáli, takže se dá zastavit včas, ale přece jen jsme byli rádi, že jsme jeli jen těch devadesát. Pravda je, že na novějších komunikacích vás značka vybídne před křižovatkou zpomalit na sedmdesát. Čtenář B. Michal si v komentáři k mému předchozímu článku také povšiml: "Co mě překvapilo, prakticky neexistují mimoúrovňové křižovatky (když pomineme provrtaný Karmel v Haifě). Dálnice a najednou semafory..."

Mimo-úroveň
Avšak zažili jsme i skutečnou izraelskou lahůdku: V Haifě přímo pod nosem Karmelu narazíte na mimoúrovňovou křižovatku, na jejíž horní úrovni je ještě křižovatka úrovňová. Skutečně mimo-úrovňové řešení! Takové –  izraelské. Účelné, levnější, ale musíte být vždy připraveni na nečekané.

Jednu předkřižovatkovou specialitu jsme však ocenili. Že totiž před zpomalením je tu zvykem rozšířit vozovku, třeba ze dvou pruhů na šest! Tedy o dva pruhy odbočující vlevo a dva pruhy odbočující vpravo. Po přejetí křižovatky pak taky máte k dispozici širokou vozovku, která se postupně zužuje, tedy poznenáhlu jí ubývají pruhy. Opravdovou lahůdkou pak je, když přerušovaná čára uprostřed dvou pruhů náhle zmizí a během několika metrů máte pruh jen jeden.

Před křižovatkou skvělý
Čtenář a kolega blogger Tomáš Vodvářka při prvním setkání se zužujícími se pruhy konstatuje: "Jsa vychován evropským šarmem jsem se snažil využít znalostí zipování při sjíždění do jednoho pruhu. Když jsem stál cca pátou minutu v levém pruhu v domění, že mě snad někdo pustí přibržděním, mě zuřivý klakson několika dalších vozů za mnou donutil k prudkému záběru plynu a stejně prudkému dobrždění auta v pruhu pravém. Čekal jsem přinejmenším blikání a mávání rukou postiženého řidiče, nicméně nestalo se vůbec nic." K tomu podotknu, že jsme spíše nabyli přesvědčení, že prostě neexistuje něco jako "levý" a "pravý" pruh. Jedete v jednom ze čtyř pruhů, pak jsou tři, pak dva, a pak jeden. Slévají se! Bez nějaké přednosti. Lépe řečeno:

Přednost má ten, kdo je rychlejší.

Ony ty sjíždějící se pruhy nejsou ani nějak označeny. Když přijíždíte ke křižovatce, vidíte, že se pruhy násobí. Což je velice vhodné pro to, aby se doprava před vámi rozředila. Vy pohodlně zpomalíte – aniž zpomalí doprava, neb hustota aut v prostoru jest zachována. Mělo by vám dojít, že za křižovatkou se bude vozovka zužovat – a vy tedy musíte naopak zrychlovat! A nějak se tam prostě vejít.

Ostatně v Izraeli se vůbec neplýtvá dopravními značkami. Výjimka je u silnic ve stavbě (to se nepozná dle toho, že je tam příslušná značka, ale podle toho, že se na silnici skutečně pracuje), kde i ony pruhy jsou vyznačeny kontrastní oranžovou barvou – na vozovce i na značkách.

Užitečná informace
K Tomášovým zkušenostem ještě: Izraelské silnice mají informační značky uvedeny nikoli dvojjazyčně, avšak trojjazyčně: Hebrejsky (to jsou ta písmena jako nábytek), arabsky (rozsypaný čaj pro největší izraelskou menšinu) a pro cizince i latinkou (arabským písmem). Avšak na Road No. 4 jsme byli informačními tabulemi nad silnicí informováni výlučně tím nábytkem. Ano, vysvětlivky k cestování jsou zhusta pouze v hebrejštině, zejména jízdní řády místních autobusů…

Faktem je, že v Izraeli se hojně využívá klaksonů a hodně využívá drzosti. Ale zase jsou ti místní řidiči natolik šikovní a ohleduplní (ke svému autu), že málokdy dojde k nějakému vzájemnému naboření. Skutečně – ani my se nenabořili, ba ani se nenechali nabořit. A to proto, že jsme se za velice krátkou dobu naučili řídit jako Izraelci. jsem se tak naučil řídit. Tedy nikoli "jako prase", to by nebylo košer vyjádření. Avšak osvojili jsme si nezbytnou míru chucpe, kterou Leo Rosten popisuje jako "zlost, otrlost, cynismus, nepochopitelnou kuráž, dovolenost spojenou s arogancí, prostě něco, co žádné slovo v žádném jazyce nemůže plně vyjádřit"… Ono to jinak někdy nejde. Zde uvedu jen jednu ukázku.

Vyprávěl mi Jirka, spolumajitel cestovky Alea (se kterou jsem byl třikrát v Izraeli) při posledním potápění v suchdolském bazénu, tedy zcestovalý cestovatel po Svaté zemi, jak poprvé řídil auto ve městě. Zastavil na červenou poslušně pod semaforem, a najednou uslyšel z obou bočních stran náramné troubení. V Izraeli jsou totiž semafory umístěny – za křižovatkou, takže on zastavil sice na červenou, ale na křižovatce. Tohoto faux-pas jsem byl ušetřen tím, že jako první řídila v Izraeli spolehlivá řidička Jana, a ta pozorně zastavila před křižovatkou. Ani bych si nevšiml, že jsou světla za křižovatkou, kdyby se nad tím nepozastavila. Čeho jsem si jako navigátor všiml, když se při tom zeptala "no, a kam teď?" bylo, že na těch světlech nejsou vyznačeny směry. Žádná šipka vlevo, žádná šipka rovně či vpravo. Vyznačeno to jest na samostatné modré kruhové značce nad světlem. V noční Haifě jsem ocenil, že jsou tyto doplňkové značky podsvíceny, ale později jsem zjistil, že ani v Haifě nejsou podsvíceny zdaleka všechny. A teď k tomu mému chucpe:

V pátek vpodvečer jsme se vraceli do Haify, řídil jsem já, protože mi přišlo, že než abych na Janu zbytečně křičel "ne tudy, tudy!, ne, vlastně tamtudy jsme měli jet, promiň", bude lepší, když budu řídit já a točit volantem na poslední chvíli také já. Jak jsem dříve psal: ačkoliv jsem skvěle orientován v přírodě, ve městských klikaticích se občas ztrácím, zejména jako řidič. Pomalu se stmívalo, a chtěli jsme ke svým hostitelům dorazit ještě před začátkem šabatu. Měl jsem tedy itinerář v hlavě, i morfologii Haify, takže jsem mohl zjistit, že jsme jinde. Tušil jsem, kde asi, a tak když jsem přijel ke známé křižovatce ve tvaru ležatého písmene X (i když z druhé strany než obvykle), vesele jsem zabočil vlevo do ostrého úhlu. Přejel jsem přitom dva plné pruhy (kde nebyla zeď) a zabočil na známou ulici. Však jsem před sebou viděl zelená světla v obou pruzích! V tom přímém a v tom mírně zabočujícím vpravo. Nu, zde právě ony modré informační šipky nesvítily. A v protisměru auta stála. Až když jsme přejeli křižovatku, konstatovala Jana s téměř vědeckou dikcí:

"Jel jsi na červenou."

Aha, to nejlevější světlo bylo vskutku červené. A já měl v hlavě ta přímá a skoropřímá zelená. Ale co. Bylo to otrlé, kurážné, arogantní – a tak rychlé, že ti protistojící řidiči ani nestihli zatroubit. Proč by vlastně troubili – vždyť jsem jim nepřekážel.

Ještě k těm semaforům: Někdy začne blikat zelená chvíli před tím, než přestane svítit. Napsal jsem, že to by u nás nemohlo být zavedeno, protože to by naši řidiči místo přibrzdění šlápli na plyn. A víte co? Izraelští řidiči na ten plyn opravdu šlápnou! A jedou i na žlutou. Jako doma! Žlutá (či oranžová) je však trochu problém, protože pak se vám může stát, že se objeví červená, ještě když jste v křižovatce. A to nikoli za vámi (jako doma), ale před vámi. A vy to vidíte...

A, koukám, že kapitola nabyla již normované délky, a to jsem zdaleka nepopsal všechny zvláštnosti izraelského silničního a uličního provozu. Zejména v arabských čtvrtích a v Jeruzalému jsou místní specialitou neuvěřitelné zácpy. Neuvěřitelné svou mohutností, svým vznikem (jenž není chaotický, ale tím pravidelným chaosem zákonitý) a nakonec svým rozpuštěním. Úplný zázrak! (Popíšu to někdy příště v rámci příslušného zážitku v té zemi zaslíbené.)

Zázrakem bylo i to, že jsem tentokrát jako řidič ani moc neklel. Nikoli proto, že jsem jezdil po Svaté zemi, ale že jsem místo nadávek troubil. A jezdil tak – aby kleli jiní.

(Prožito v Izraeli ve dnech 22. března - 3. dubna 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 19. dubna, den poté, co v Jeruzalémě na křižovatce poblíž Ramat Rachel vybuchl po mnoha letech městský autobus. Při tomto teroristickém činu bylo zraněno 21 lidí, z toho dva jsou v kritickém stavu)

*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Žádné komentáře: