Je 23. března, chvíli po rovnodennosti, a jsme kousek pod 33. rovnoběžkou. Musíme si zvyknout, že slunce bude vycházet v šest ráno a zapadat v šest večer. Na nějaké šírání nebo soumrak je v těchto zeměpisných šířkách a v této době třeba zapomenout. Přechod mezi dnem a nocí trvá jen asi deset minut, pokud budeme chtít být doma za světla, musíme to stihnout do šesti. Tedy je nutno vrátit se autem do šesti, protože nehodlám po Haifě bloudit v noci!
České mapy.cz se už rozprostírají po celém světě, přesněji alespoň jejich základní a turistická část v rozumném rozlišení. Zabírají i Izrael. Drobná potíž: názvy měst a čtvrtí jsou krom hebrejského písma i v latince. Avšak názvy ulic ne. Obrátil jsem se tedy na mapy Google, kde jsou názvy ulic v anglické transkripci. Jenže tam to nakonec bylo jako s tím displejem v ostrém slunci. Hlavní komunikace se objevily v rozumné žluté a okrové, leč samy ulice ve městech a vedlejší komunikace se rýsovaly, či lépe řečeno nerýsovaly jako bílá ve světle šedé.Šedě byla přitom vyvedena i písmena velikosti jeden a něco milimetru... Výtvarníci si vskutku vyhráli s pastelovými odstíny barev natolik, až se stala mapa téměř nečitelnou. Při tisku. Na displeji se to zdálo být přitom mnohem výraznější. Města zůstala problémem, jinak jsem nakonec jako automapu použil mapu obdrženou před dvěma roky od Židovského národního fondu. Plachtu metr na osmdesát cenťáčků, jež zachycuje sever země v rozumném ještě měřítku 1:235.000. Je jasné, že problém bude ve městech. Míval jsem z dřívějších cest čitelné mapky měst na druhé straně přehledových map Izraele. Částečně jsem je ve svém archivním nepořádku zasel, částečně používáním roztrhal a částečně jsem zapomněl, že bych je vůbec mohl hledat či si u cestovky Alea pořídit nové. Nejedeme s cestovkou, jedeme samostatně. Mapy prostě nemám k dispozici. A ani mapa města by mi neporadila, kterým autobusem se dostat na výchozí bod naší trasy, na Hahistadrut St, číslo 48. 
Avšak ještě před tím je nutné vyměnit naše dolary za šekely! A na trhu nakoupit drobné pečivo a ovoce na cestu. Naštěstí pan Daniel Mayer slíbil, že se nás ujme. Rodina vstává, snídáme, povídáme, čas běží. Už bude deset! Ale klid, je to tu všude v Haifě blízko. Nejdříve sjedeme kousek do města autobusem. (Daniel nám u řidiče vyřídí přestupný lístek.) Pak na místním trhu nakoupíme pár jablek (Daniel ke dvěma zeleným jablkům, co si vybrala Jana přidává třetí, aby toho bylo alespoň půl kila a neuráželi jsme trhovce.) Mimochodem, místní trh se mi zdá menší než pražské tržiště na Náplavce, těším se, až Janě ukážu echtovní izraelské tržiště, třeba Karmel v Tel Avivu. Na tom zdejším ukazuje nápis v azbuce "Remont obuvi" že i zde se nachází silná ruská menšina.Pak nás Daniel dovede k nejlepší směnárně hned vedle trhu. Mění za nás z našich 400 dolarů tři stovky (možná, že budeme nějaké dolary přece jen potřebovat, třeba mna nákup šperků:). Dostáváme 1.140 šekelíků, tedy 3,8 za jeden dolar. Včera byl křížový kurz 3,85 ILS/$, takže jde o velice dobrý přepočet. A bez poplatků. Až budete v Haifě potřebovat měnit dolary nebo eura za místní měnu, navštivte taky tu směnárnu na Hertsel (Herzel, Герцль, הֵרצְל) St 63...
Za týden zaplatíme 180 dolarů půjčovného. Za osmý extra den $25,71 (což je prakticky stejná taxa za den). Zaplatíme si plnou nádrž – benzín zde v půjčovně je prý levný. Inu je. Akorátže máme auto vrátit rovněž s plnou nádrží, jak levým uchem zaslechnu,ale když jsem se pak ptal Daniela a Jany, tak to nezaslechli. Asi jsem špatně slyšel – vždyť když si teď platíme plnou, tak proč bychom měli vracet plnou? Krom toho dcerka podle svých skotských zkušeností doporučuje vracet auto vyždímané na doraz, že se tak ušetří.Připlatíme si položku "additional driver" (další řidič). Auto je už z Prahy zapůjčené na mě, řidičkou má přitom být Jana – a samozřejmě plánujeme, že se budeme u volantu střídat. To jsou další tři dolary za den. Nic nebrání tomu, abyste se v řízení střídali. Jenom to, že pokud havaruje jiný řidič, než který je uveden v půjčovacích papírech, pak se nedá uplatnit pojištění, které je v ceně půjčovného. A to může dost bolet.
Snaží se z nás vyrazit další peníze a nabízejí navigaci. Navigaci, která na nás bude mluvit v angličtině (pokud ne v hebrejštině), a kam bychom měli zapsat cílový bod cesty. A jak? Třeba kdybychom chtěli do Safedu, pak bychom krom tohoto celkem normálního jména mohli uvést i S´fad, Tzfat, Zafed, Zefat – nebo jiné, nám neznámé. A pak, dobře, auto za den 25 dolarů – a navigace 10? To myslíte vážně? Takže jsme odmítli. Mám domácí přípravu a vytištěný itinerář na každý den, tak co.
Podepsal jsem asi pět papírů v angličtině, všechny které mi přisunuli k podpisu. A zaplatili jsme 229,71 USD. Nejdříve jsem se pokusil uplatnit svou debetní kartu, na kterou byla vystavena rezervace. Spokojil se až s Janinou kreditní kartou. Zkušenost z minulých let se potvrdila: Jedna karta nestačí! Takže auto jest půjčeno přesně v 10:59, vrátit je ho potřeba v Jeruzalémě za osm dní, tedy 31. 3. do 10:56.
Nakonec jsme vyfasovali bílý Chevrolet Spark LS, který je vskutku v nabízené třídě (50 kW, 1 litr), alespoň podle toho, co jsem si o tom autíčku našel později. Ona recenze slibovala, že "autu sedí nelépe rychlost 120 km/h, kdy je stabilní." Ovšem maximální rychlost v Izraeli je na některých úsecích dálnic 110 km/hod. Takže "stabilního" chodu jsme si neužili. Dále: "Pokud litrový spark nejede zrovna do táhlého kopce, tempo drží." V Golanech jsou táhlé kopce. Někdy jsme se do nich plazili dvojkou a místy přeřazovali i na jedničku. Na jedničku jsme často řadili i v Haifě, která tedy nemá přespříliš táhlé kopce, ale dosti prudké kopce. Autíčko se tvářilo, že má maximálně 30 kW. Jezdil jsem nejdříve s půllitrovým trabantem, jenže ten neměl tunu, ale jen polovinu, a se svými 20 kW byl skutečně živější!
Nejdříve jsem – paralelně s technikem – ofotil aktuální stav vozu. A pak už jsme nasedli a jeli. Nejdříve je nutno zadat sedmimístné heslo na numerické klávesnici. A pak už jen otočit klíčkem, pustit plyn, zařadit – a, nu vot, pojéchali! Jenže...
Nakonec jsme se za zvuku klaksonů aut za námi seřazených vypohybovali ze dvora půjčovny, zamávali Danielovi a vydali se vstříc Armagedonu. Tedy do místa vzdáleného od půjčovny pouhých 30 km, na památnou horu ("Har") Megido, řecký Harmagedon, k místu závěrečného boje velikého dne Boha Všemohoucího (dle Zjevení), kde proběhne "válka, která ukončí všechny války". Ale nejdříve jsme se dostali do jiné války, tedy do války automobilové. Ta nebyla tak hrozná jako skutečný Armagedon, ale než jsme začali jezdit jako Izraelci, tak nám dala dost zabrat.
Řízení auta v Izraeli – to je kapitola sama pro sebe. A bude to ta příští kapitola.
*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
