Hora eM

(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 po půl jedné. Protože jsme se z parkoviště haifské půjčovny vymotali ne "chvíli po jedenácté", jak jsem tvrdil minule (a teď si to opravil podle zaznamenaného času fotky), pak jsme těch třicet kilásků plus patnáctikilometrovou zajížďku k návštěvě ouřadovny "Megiddo Regional Council" zvládli za hodinu. Jsme na prvním místě, které jsem naplánoval, na počátku našeho poznávacího zájezdu. Sice trochu se zpožděním, ale jsme tu. Na Hoře Megido, Har Megido, aneb v místě Armagedon.

Než nám však bude umožněno vyšplhat se na ten pahorek, budeme si muset v přízemní budově, nad níž vlaje vlajka Izraele a zelená vlajka národních přírodních parků se schematickým obrázkem kozorožce, koupit vstupenky. Senioři mají slevu, avšak pouze izraelští senioři. Rovněž novináři slevu nemají, a Jana neuspěje ani se svou českou kartou invalidy s anglickým vysvětlením ošetřujícího pana doktora. Ale přece jen získáme slevu – jako každý, kdo chce navštívit více národních parků. Kolikže jich bude? Zpaměti odříkávám naplánované cíle, počítám na prstech, a slečna pokladní nám nabídne zelenou kartu zvící asi formátu Á pětky. Na ní jsou vytištěny kolonky s názvy kolem pětašedesáti lokalit, jež spravuje "Israeli nature and parks authority". Kupujeme si možnost navštíviti šest z nich. Za to celé dáme dvakrát 110 šekelů. Což se při ceně zhruba 40 šekelů za jeden vstup vyplatí už po návštěvě tří pamětihodností.

Kolonka "Tel Megiddo" je proštípnuta. (A teprve teď si všímám, že dříve mnou užívaná transkripce "Meggido" má zde zdvojené jiné souhlásky. Takže budu napříště používat tvar bez zdvojování v transkripci české. A máte to!) Nejdříve jdeme do kina shlédnout krátký filmek o zdejší historii. (Je v angličtině s ruskými titulky.) Dávná Via Maris, jak teď vidím, nepřicházela ze severu po hornatém libanonském pobřeží, ale k jihu scházela pohodlně Chulským údolím podle potoka Jordán. Obešla jezero Kineret, za úrovní hory Tábor odbočila k severozápadu do údolí Jizreel. A na těchto místech se zalamovala k jihozápadu. Vstupovala zde do průsmyku, který odděluje Karmel od vysočiny Ramat Menaše. Tudy táhla helénská a římská vojska na jih, egyptské armády na sever a pak na východ do Mezopotámie. Féničtí obchodníci pak využívali všech směrů.

Nevykopané podhradí

Vesnička zde byla už v době měděné (před 6 tisíci lety). Tisíc let poté, v době bronzové tady už stálo město. V půlce 2. tisíciletí před naším letopočtem z něj ovládali okolí Egypťané. Pak ho dobyli Kanáánci, zpustošili Pelištejci, ovládli Egypťané a v 9. století př. n. l. obnovili vládci Izraelského království. Přesně 734 př. n. l. město dobyli Asyřané a udělali z něj středisko své provincie na zabraném izraelském území. Roku přesně 609 př. n. l. proběhla další slavná bitva u Megida. Vedli ji egyptský faraon a judský král Jóšijáš. Jóšijáš zahynul a to byl konec kdysi slavného pevnostního města.

Nikoli však místa se strategickým významem. Širé pláně údolí Jizreel umožňovaly vždy rozvinout válečné vozy, jízdní oddíly či obrněná auta. Alexandr Veliký tudy táhnul ve 4. století př. n. l., za ním přišli i nějací osídlenci, ale ti si zřídili bydlisko kousek vedle. Kdo tudy netáhl, byl r. 1799 našeho letopočtu Napoleon, který si to šinul po pobřeží přes Haifu až k Akku, kde jeho postup zařízl osmanský pohlavár Ahmed paša vulgo Džazzár (Řezník). Osmany porazil se svým Egyptským expedičním sborem až na konci první světové britský generál Edmund Allenby, a právě v poslední známé bitvě u Megida. Díky svému velkolepému vítězství získal po válce i hodnost polního maršála a dědičný titul vikomt z Allenby. (Avšak každý ho znal jako "vikomta z Megida".) O jedné z neznámých bitev ve válce za nezávislost v roce 1948, ve které se izraelští kibucníci z nedaleké osady Mishmar HaEmek ubránili svým arabským sousedům, jež později zahnala Hagana, jsem psal posledně.

Vyšli jsme z promítací místnosti, a kolem prodejny s upomínkovými šperky vnikli do malého muzea s modely bývalého města, jež ve své vrcholné době zabíralo 6 hektarů a bylo obklopeno mohutnými, až   6 metrů vysokými a 3,5 metru silnými zdmi. Vrčavý modýlek, který měl zasouvat a podsouvat různé své části podle toho, jak se Megido měnilo v průběhu věků, jsme nerozvrčeli. I tak byl zajímavý. Vydali jsme se tedy do terénu. 


Terén nás překvapil šťavnatou zelení, rozložitými stromy, kvetoucími keři, množstvím odpadkových košů, pítek a koček. Zvedající se stupňovitá cesta nás vedla kolem vodního rezervoáru ke schodům a dál ke Kanaanské bráně. Vlastně soubrání, které bránilo cestu ke vlastním hradbám. A ty hradby byly "kasematovité", totiž duté – při té šířce fungovaly i jako kasárna. Mnohem pohodlnější a rozměrnější pak bývaly (podle základů) stáje, ve kterých bylo chováno asi pět set koní.

No, procházeli jsme se v krajině uspořádaného kamení, po vyznačené trase, na které na nás čekalo celkem dvacet zastavení. Obdivovali jsme základy paláců, trosky chrámů, všelijaká božiště... Němec Gottlieb Schumacher zde provedl první vykopávky až počátkem 20. století. Tenkrát bývalo zvykem, že se páni archeologové nikterak neomezovali a na začátek seznámení s terénem prováděli nekompromisní hluboké průkopy. Dnes jsou tyto brutální zvyky potlačeny, ale myslí,, že každý ze současných průzkumníků je svým způsobem těm pionýrům vděčen…

Hora Říp, vlastně Tábor v dálce vlevo

Co se z průvodců a internetu člověk nedozví: Jak skutečně velké to město bylo pochopíte, až když stojíte uprostřed jeho trosek. A jak vysoké, když se podíváte ze základů jeho hradeb. Tato "hora" je prý vysoká jen 20 metrů, dnes, bez stojících hradeb. Ale i z jejich zbytků lze snadno přehlédnout pláň údolí Jizreel až po horu Tábor, vzdálenou 30 km, která se však dnes poněkud rozplizává v kouřmu. Ve vzduchu se ozývá zvuk nízkoletícího jednomotorového letadélka, možná práškař, protože je žlutý. Na kamenech se vyhřívají ještěrky, vypadající jako malí draci. Po nedávno rozmočené a znovu uschlé zemi lezou místo žížal jakési černé mnohonožky. Na okrajích vykopávek bují krásné bodláky a kopřivy s bílými vzory na zelených listech. Palmy zde vypadají naprosto přirozeně a naprosto přirozeně poskytují i potřebný stín.

A stín je potřeba, i když síla slunce je odfiltrovaná bílými cáry na obloze. Ráno bylo chladno, nejvyšší teploty pro dnešek mají být dle předpovědi jen 24°, avšak nemáme zatím na sluníčko trénink. Proto si mažeme nosy, tváře a uši krémem o faktoru 50, ruce pak pětadvacítkou. Plešku a oči si chráním kšiltovkou. Janinka objevila starý způsob použití šály, jaké nosily naše babičky; ovinula si ji přes vlasy a vypadá jako nějaká arabská žena. No a já si kol krku proti spálení a nachlazení zavázal – v Izraeli již vyzkoušený – šátek s vojenskou turistickou mapou Jiz(ra)elských hor... (Se zadostiučiněním jsem pak na místě sledoval čerstvě dočervena připečeného turistu, který si se zálibou loupal kůži na pažích...)

Silo směrem dolů

Co v bedekru a v popiscích u pamětihodností najdeme: Díra na nejvyšším místě není studna, i když tak vypadá. Jde o silo, které dokázalo pojmout 450 kubíků obilí. Stejně jako "Šalamounovy stáje" ho nechal postavit král Achab. Za krále Achaba (875 - 853 př. n. l.) se vykutala i mnohem hlubší díra, trychtýř, dosahující až pod úroveň terénu okolní krajiny. Na závěr prohlídky jsme do něj sešli po schodech do hloubky 25 metrů. A pak se před námi objevil ve skále vytesaný tunel, dlouhý 80 m. Prošli jsme jím po dřevěné podlaze, pod níž jsme tušili vodu, až nakonec, kde se v něm ukrývala vyhloubená studánka s pramenem. Skutečně ukrývala, protože se nacházela a nachází mimo obvod hradeb. Nepřítel o ní nevěděl, protože byla zamaskovaná zdí. Vylezli jsme po schodech zase na světlo Boží, a ocitli se za hradbami, samozřejmě. Ale rovná cesta, vykopaná ve svahu nás vyvedla přes otáčecí turniket až za novodobý plot na silničku, vedoucí od kibucu Megido. Je tu i malé parkoviště pro znavené turisty, pro něž si přijede autobus či taxík. My ale šli pěšky po chodníčku pod svahem té velkolepé hory kilometr, než jsme mohli zabočit opět ke stoupající příjezdové komunikaci a parkovišti.

A bylo už po půl třetí, doba, kdy je tedy nanejvýš vhodné sníst něco podstatnějšího než jablko a nějaký ten kousek pečiva, kterými jsme se za prohlídky občerstvovali. I zamířili jsme do místní samoobslužné restaurace, která byla v tu dobu prázdná, a dívali se na nabídku na jídelíčkové tabuli. Připadala nám hned takhle napoprvé nezvykle drahá. A tak jsme se rozhodli nepřepočítávat. Když naše váhání viděl bodrý muž za pultem, začal nás hned lákat. Když si koupíte hlavní chod, zaplatíte 13 dolarů. 13 dolarů, ano?, sledujte. Polévka je za pět, salát je za pět. Ale když si koupíte celé menu, zaplatíte dolarů jen 15! Tedy za jedno jídlo. No, nekupte to! A tak jsme koupili, jedno jídlo. Váhali jsme, zda platit našimi dolary, ale nakonec zvítězila předběžná opatrnost. Třeba nám pak hotovost bude scházet. Platili jsme tedy kreditkou, a ký div, na účtu se skvěla číslice 60 – ale v šekelech! Přitom na jídelníčku byly ceny s velkou samozřejmostí uvedeny toliko v dolarech. Dolar za čtyři šekely je špatný kurz, kdybyhom platili hotově, ušetřili bychom... "Ušetřili" bychom asi 80 centů.

Stejně jsme ušetřili. Návštěva restaurací s Janou bývá cenově výhodná, protože si většinou poručíme jednu porci a dva talíře (pokud nenabízejí dětské porce). Janinka jí totiž jen jako myška. A polévek, zejména cibulových, neoblibuje. Takže jsem měl celou polévku a téměř celé obalované rybí filé jen pro sebe. Dal jsem si k ní rýži (a pár zrnek ponechal myšce). Měl jsem i skoro celou pitu, tedy obě půlky toho  kulatého, uvnitř rozpůleného chleba, a valnou část zeleninového salátu.

Něco leze, něco se zabalí

Jana byla s jídlem hotova hned. Zatímco jsem se sytil, prohlédla si místní nabídku upomínkových delfínků, rybiček Nemo, lvíčků, medvídků a orlosupů (roztomilé!), taktéž bižuterii v sousedním zlatnictví. Až jsem ji pak málem nenašel! Ale nakonec našel. Ještě jsme z okraje parkoviště pohlédli do širé bitevní pláně údolí Jizreel. Nasedli jsme do autíčka, Jana zkusila nastartovat bez hesla. Ne, musí se zadat, nestačí jen jednou na začátku zápůjčky. Heslo je dáno, palubní deska dvakrát přehraje krátkou vítací melodii. Je čtvrt na čtyři, dnes nás ještě čeká Cesarea, vzdálená jen asi čtyřicet kilásků. Tentokrát jistě nebudu bloudit, byl jsem tam už dvakrát.

A skutečně jsme nezabloudili. Na parkovišti u antického divadla jsme zaparkovali dvě minuty po čtvrté.

Nevykopaná rozvalina

Ale o tom, jak se nám tam vedlo s prohlídkou až příště.

(Prožito v Izraeli 23. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 26. dubna. A ještě jsem se neoloupal!:)

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.