Vstupní cesta na ancient M. |
Je 23. března 2016 chvíli po jedenácté, a jedeme půjčeným chevroletkem údolím Jizreel po silnici č. 75 na jihovýchod k troskám starověkého města Meggido. Na jihovýchod, a ne na jihozápad, jak jsem mlnil minule. Stále si pletu levou a pravou stranu (čímž jsem uváděl v zoufalství paní autoučitelku), a když píšu, tak se mi ze stejného důvodu pletou pojmy východ a západ. Pojmy – nikoli směry! Jsem totiž skvělý navigátor.
Na vůz jsme si ještě nezvykli, a tak se divíme občasnému cinkání, po němž se vlevo nad palubní deskou objevuje obrázek autíčka a pod ním nějaké číslo. Někdy je autíčko červené, jindy zelené. Když je červené, cinká v krátkých intervalech, zelené cinkne jen jednou. Třeba když nás neurvale předjede nějaký Izraelec. Poněkud nás to znepokojuje, ale Jana se snaží udržet v chodu motorek, a já mám zase plné pracky map, obhlížím krajinu a snažím se navigovat. Teprve po nějaké době zjišťuji, že se jedná o radar! Který nám tím čísílkem sděluje, kolik vteřin jsme za předcházejícím vozem. Kombinuje tedy vzdálenost a rychlost, což jinak v autě dělávám sám, když si podle objektů u silnice v duchu počítám, kolik vteřin jsem za předcházejícím autem. Normálně se držíme 2 vteřiny daleko, což je dostatečná vzdálenost na to, aby se do té mezery verval nějaký neurvalec. A aby nám radar cinkl. Protože reaguje asi tak na ty dvě vteřiny. To je obrázek zelený. Pod 1,2 vteřiny už zčervená. Což se poprvé hodilo, když jsme zastavovali z rychlosti 90 km/hod kilometrů na křižovatce, na níž svítila červená.
Jedeme tedy po hlavní okresce č. 75. V klidu, tahle silnice nás dovede až přímo pod vykopávky památného města, které naše minulá turistická výprava už nestihla navštívit. Vpravo (na západě) se zvedají (východní) svahy pohoří Karmel, zprvu porostlé výškovými obytnými domy Haify, posléze kadeřavými stromy. Neodolám, vyndávám canonek a fotím z auta tu krásu.
Navigátorské flákání je přerušeno dotazem řidičky: "A teď kudy?" No přece – rovně! Rovně rovně, nebo rovně mírně vlevo? Pod číslicí 75 je totiž ještě číslo 70 a číslo 66. Pětasedmdesátka je naštěstí doprovozena šipkou s nápisem "Nazareth", kam dnes nemáme v plánu jet. A stojíme na semaforech, takže mám čas se zodpovědně rozhodnout. Rovně rovně, samozřejmě, po sedmdesátce a šestašedesátce.
Tam nahoře je Muchraka |
Znovu obdivuji svahy Karmelu, stromečky, domečky, záchytné dešťové rybníčky. Jenže Jana je stále zvědavá. "Nemáme tady odbočit?" Otázka je to příhodná – na šipce vpravo je totiž zcela zjevně nápis Meggido. A tak odbočujeme a dostáváme se na silničku, která je z obou stran obklopena vysokým lesem. Borovice, pínie, blahovičníky, trnité keře, a támhle na pasece úly! Silnice se zařezává do svahu, nad námi ční vysoké bílé svahy. Značku "pozor, zatáčka" komentuje po projetí Jana "tohle je zatáčka?". Nebyla totiž nijak pozoruhodně zatočená. Jsme sice na silnici čtvrté třídy (později si najdu, že 6953), ale povrch je skvělý. Stejný povrch má i krajnice, oddělená žlutým pruhem.
![]() |
Těžký život cyklisty 1 (u Kineretu) |
![]() |
Těžký život cyklisty 2 (uprostřed v pozadí Gamla) |
Těžký život cyklisty 3 (Tam na severu je Muchraka) |
Klasický kruhák - zde s olivou a tulipány. |
To je ve vyprahlém Izraeli specialita, o níž jsem se zmiňoval už ve své knize: V obcích jsou parkoviště, dělící pruhy a hlavně kruhové objezdy vždy dobrou příležitostí, aby se zde vyřádili zahradníci. Je to velice příjemné na pohled a je to velice vhodné ke zvýšení bezpečnosti provozu.
Jasně, musíme se vrátit. Dopustil jsem se v této hře chyby, která nám ukázala zasunuté krásy oblasti, získali jsme mapku a na příští návštěvu také tipy na mnohé výlety v nedalekém okolí Haify. Třeba do Jeskyně Palmachu, Velbloudí jeskyně anebo na procházku kolem potoka HaShofet...
Vracíme se sedm kilásků ke křižovatce s šestašedesátkou, přičemž odoláme možnosti bezprostředně před ní zabočit do vesnice Mishmar HaEmek, aneb Stráž Údolí. Tady byl kibuc založen už roku 1926 skupinou židů z Haliče, a už r. 1929 se stal terčem útoku 200 Arabů. Tehdy kibuc zachránila britská policie. Další arabské povstání v r. 1936 bylo už odraženo kibucníky díky obrannému systému. Nešlo však uchránit okolní pozemky. Arabskému útoku tak v té době padlo za oběť několik set stromů. Útočníci v tom roce vypálili sady okolo vesnice celkem třikrát. V roce 1942 zde školili první komanda Palmachu ještě Britové, a to v očekávání německého vpádu. Což skončilo už o rok později, kdy britští protektoři svým dosavadním studentům sebrali všechny zbraně. Takže pak si Palmach v Haifě ty zbraně zpátky ukradl. Hodily se mu v roce 1948, ještě několik týdnů před vyhlášením nezávislosti. V zemi ještě formálně vládli Britové, avšak jako židovští protektoři se absolutně neosvědčili. V okolí vesnice Mishmar HaEmek propukla válka, kdy se arabským oddílům o síle tisíce mužů bránila vesnice sama. V dubnu 1948 museli její bojovníci čelit i dělostřelecké palbě. (Několik děl věnovala útočníkům také Sýrie.) Vydrželi do doby, než jim na pomoc přišli vojáci Hagany z brigády Golani. Největší zásluhu na udržení vesnice (a následně celé oblasti údolí Jizreel) však měl místní Palmach. Padlo přitom 26 kibucníků – z celkového počtu 550...
Tel Meggido |
Ale o tom až příště
(Prožito v Izraeli 23. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 22. dubna, den, ve který večer začíná Pesach.)
PS: Ale, prosímvás, vůbec není problém řídit v Izraeli. Půjčte si auto a skočte do vody, totiž do provozu!
*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.