(Izrael na vlastní kůži)Oprava: Psal jsem minule, že Výkonná rada UNESCO připravila návrh rezoluce, podle nějž má být Chrámová hora prohlášena za kulturní památku pouze a jedině muslimů, a to včetně Západní zdi ("Zdi nářků"), nejsvětějšího místa židovského náboženství i společenství. (ČR není v současnosti ve Výkonné radě zastoupena.) Tahle kravina stále platí. Avšak měl jsem za to, že schvalování rezoluce se bude díti na "na plenárním zasedání organizace". Místo "plenární zasedání" jsem myslel "Generální konferenci UNESCO", která se koná každé dva roky na konci října - avšak každé dva roky, v našem případě až 2017.
Teď odjinud vidím, že se prý jednalo o "předběžné hlasování", takže asi tento týden bude to závěrečné... Myslel jsem si hloupě, že Výkonná rada podle svého statutu pouze "dohlíží na realizaci plnění programu přijatého Generální konferencí, projednává důležité otázky před jejich předložením Generální konferenci a podílí se na přípravě budoucích programů". Netušil jsem, že tento sovět může přijímat slabomyslné rezoluce. Je po volbách, proto znovu volám:
Teď je pravý čas, aby se naši politici, honosící se přátelstvím s Izraelem (a Palestinci a někteří i s Ruskem a Čínou, jako pan prezident Miloš Zeman a hlavouni z ČSSD) jasně vyslovili, jak se má ČR k oné rezoluci postavit. A aby jim naše veřejnost jasně řekla: S muslimy, Čínou, Ruskem a dalšími darebáckými státy ne!
******************************
Drandíme si to naším chevroletkem po silnici číslo devadesát k jihu. Řídím, fotí Janinka svým chytrým mobilem. Nejdřív jsem ji o to poprosil. Pak už byla k nezastavení. (Pěkné fotky umí, ten chytrouš! I když byly sejmuty v rychlosti a přes okno, stojí za to, že? Dík, Janičko! A mně se zase povedly pěkné výřezy:) Po osvěžující zastávce u jezera Kineret jsme na správném kruháku správně odbočili. Projeli jsme pak hustě osídlenou rovinou na jih až tam, kde se ze západu k Jordánu přimyká pohoří, sestupující od hory Tábor. Téměř na dotek (kdybychom měli ruku dlouhou 150 m) projedeme kolem soutoku Jordánu a potoka Jarmúku. Jordán odtud tvoří 238 km dlouhé hranice s Hášimovským jordánským královstvím, ale ne zcela přesně. Reálný tok řeky místy svými meandry hranici překračuje. Je to patrné zejména na pláni na jih od města Bejt Še'an.
Mír s Jordánském je studený mír, a platí kdysi vyjednané hranice, i když se řeka za ty desítky let nezodpovědně rozklikatila anebo narovnala mimo tuto čáru na mapě. Mimo to, "Západní břeh" je dodnes vyznačen na oficiálních jordánských mapách jako součást království. Šrafovaná součást, protože tato oblast byla od r. 1948 až do Šestidenní války v roce 1967 okupována Jordánskem. Za významného mlčení mezinárodního společenství
Kousek pod Bejt Še'an letos poprvé vjíždíme na území "Západního břehu". Není tu žádná závora, žádná šikana, žádní pohraničníci. Nepozorujeme žádnou změnu. Vlevo placka až k jordánským horám, vpravo krátká pláň ke strmým svahům Samařských kopců. Pláně jsou zelené, roste na nich nějaká zelenina, objevují se fóliovníky a plantáže s palmami pěkně v řádcích. Tohle údolí bylo po roce 1967 cíleně osidlováno, takže se zde dnes nachází téměř nepřetržitý pás izraelských zemědělských osad. Cílem – krom obdělávání půdy – bylo vytvořit nárazníkové pásmo před možným dalším útokem ze strany Jordánska.
Teprve tady mohu naše vozítko skutečně rozdrandit. Tedy v rámci technického stavu "dálnice" č. 90, která je rovněž známa pod pojmem "Ghándího silnice". O dálnici v evropském smyslu slova nemůže být ani řeč. Krom toho, že občas prochází obcemi a přes kruhové objezdy, neexistují v tomto úseku mimoúrovňové křižovatky. Asfaltová vozovka má jen jeden pruh (tam, a druhý zpátky), plus neodmyslitelný pruh pro cyklisty za žlutou čárou. Ale ono to stačí, na této komunikaci není téměř žádný provoz. Vede na úpatí hor, a občas jí nezbyde nic jiného, než se do těch hor zakousnout. Většinou by tu bylo možné jet rychleji než 90 km/hod, ale jedu "ppp" (přibližně podle pravidel), to znamená, že tachometr nikdy nepřekročí stovku. A protože tak jedou všichni, ani rychleji, a většinou ani pomaleji, nevznikají kolony. Jen jeden pospíchálek mě předjel. Avšak nevyprovokoval k sešlápnutí plynu.
A vida! Zase se mi to vyplatilo! Přesně, jak psal čtenář T. Vodvářka: "V okamžiku, kdy jsem chtěl přidat, jsem uviděl ono maserati stát u takové skály spolu s vozem policie, která mu nejspíše hodně ulehčila od zbytečné hotovosti." Vždycky když jedu po devadesátce, pak v dvěstěkilometrovém úseku někde stojí jedna jediná policejní hlídka. Pokaždé za jinou skalou! Na dodržování rychlosti jsou izraelští policisté vysazeni, však při haváriích zahyne mnohem více lidí než při teroristických útocích (i tady!).
Je už tři čtvrti na jednu, a snídali jsme poměrně brzo. Hledám nějakou pumpu, u níž bych se mohl nasytit něčím typicky izraelským. Při silnici vpravo leží jakési městečko. A! Za ním je pumpa a nějaké baráčky u ní. Brzdím, a tu se ukazuje, že devadesátka není tak malá rychlost. V minulých dnech jsme jezdili po Galileji nalehko, tentokrát máme naloženu všechnu bagáž, a i když to není ani 50 kg, v setrvačnosti je větší hmotnost znát. Zatočím k domečkům dost rychle, ale auto se nepřevrátí. Zaparkujeme a nejdříve hledáme záchody. Ano, jsou tu, ale zdaleka nedosahují úrovně ani těch nejhorších v pražském metru. Smrdí. A když vylezeme ven, vidím v příkopě odpadky. Přívětivý starší muž nám ve svém stánku nabízí modely autíček, tenisové rakety, proutěné košíky, hrající míče, plastové pistolky a přívěsky s drahými kameny, avšak jídlo ne. Domky, ke kterým jsem přirazil, se ukázaly býti železničními osobními vagony, kde se jistě večer strhne nějaká diskotéka, ale nyní byly zavřeny.
Jana nechce nic kupovat, ani kdyby zde prodávali třpytivé blůzky. Ani jídlo bychom si zde nekoupili. "Je to tady divný," komentuje Janinka. Místo vypadá přitom velice umělecky, před vagony parkuje u telefonní budky stará dodávka, z jejíž vyříznuté střechy se dere jakýsi keř. Dodávka, či spíš její troska, má ještě espézetku, žlutou, izraelskou. Na všech cedulích jsou nápisy pouze v ivrit, nikoli v arabštině, ale ani v angličtině, či ruštině. Místní středisko. Židovské. Ale bylo nám podezřelé, když jsme vlezli do auta, že tam už bydlela moucha. "Hele, arabská moucha," povídám. Moucha – znak nepořádku. A skutečně, když jsem si nyní dohledával, kde jsme vlastně byli, tak jsem to našel: Pumpa a její okolí patří zjevně k židovské osadě Argaman. Ta je na svahu nad námi. Městečko za námi se zove Az-Zubajdat. A je to jediná arabská osada v pásu izraelského osídlení…
Ještě jsem vyrobil fotku charakteristické skály, kolem níž vede cesta k oné izraelské osadě, a jedeme dále. Za pár kilometrů nás čeká křižovatka s odbočkou doleva, na východ. Směr Jordánsko. Žeby? Ano, tři kilásky odtud je druhý z přechodů do Jordánska, Damia Bridge (neboli Most Adam). U mostu prý funguje hraniční přechod, avšak pouze pro pěší. Jestli chcete vědět víc, zeptejte se někoho, kdo tudy prošel.Projeli jsme křižovatku se silnicí 57 a hleděli kupředu k horám. Pod nimi se rozkládají pole okolo městečka Masu'a. Hebrejsky to značí "Strážné světlo". A toto světlo tu kdysi skutečně zářilo. Tedy žhnulo mnohem výše, na hoře Sartaba (377 nad mořem, tedy 627 metrů nad Masu'ou), kde bývala pevnost Alexandreion. Postavil ji začátkem prvního (vlastně posledního) století před naším letopočtem Alexander Janaj. Hasmonejec. Pevnost byla zničena římským syrským prokonzulem Gabiniem ve složité politicko-válečné hře, jaké se tehdy mezi židy a Římany a mezi židy a židy vedly. Hasmonejské dědictví později převzal zloduch Herodes Veliký, který pevnost obnovil. Měla totiž důležitý úkol. Ve vzdálenosti 40 km od Jeruzaléma sloužila jako druhá stanice světelného telegrafu v linii na Babylon. Tento telegraf okolí i Babylonu, tedy tamní židovské obci, sděloval, kdy začal v Jeruzalémě nový měsíc židovského kalendáře. Herodes se, krom vítězných bitev, dopustil i sňatku s hasmonejskou princeznou Mariamné (Miriam). Dokonce je prý zde na Sartabě tato jeho nejmilejší ze čtyř žen pochována. Nechal ji uškrtit, tak ji miloval. Že tu leží Mariamné je pověst, historicky je však doloženo, že zde leží její – a Herodovi – synové, Aristobúlos a Alexander, které nechal jejich tatíček popravit, když mu přerůstali přes hlavu.
 |
| Sartaba nad Masu'ou |
 |
| Izraelští pravoslavní, v protisměru více nefotím |
Takže i tuto odbočku jsme minuli. Čekám, až se devadesátka zatočí k jihu na rovnější kus, podle domácí přípravy. Slunce mám místo kompasu. A bude to jednoduché, protože je půl druhé letního času, tedy půlhodina po poledni místního středního slunečního času. Správně, slunce mi svítí skoro do očí, silnice vede chvíli bez zatáček – a už jsme tady. Hnědá šipička se symbolem hrádku nám kyne vlevo na pouštní silničku šesté třídy. Bez krajnice pro cyklisty. "Tam se smí?" diví se Janinka, ale já z domácí přípravy vím, že smí. Od roku 2011, odkdy sem mohou i turisté. Pravoslavní mniši a archeologové měli přístup jen na zvláštní povolení. Archeologové ke zříceninám objektu Qaser El Yahud (Kasr al Jahúd, Židovský palác), který byl tak pojmenován podle kláštera ze 4. století n.l. Pravoslavní mniši zde mají klášter. Zavříno to tu bylo po roce 1967 kvůli jordánským minám. Po roce 1980 izraelská armáda odminovala alespoň úzký koridor, aby se tudy mohly dostat k Jordánu předem ohlášené skupinky věřících. V roce 2000 navštívil lokalitu papež Jan Pavel II. Přiletěl pro sichr vrtulníkem. 18. ledna 2011, na svátek Tří králů (dle pravoslavného kalendáři) tudy poprvé projeli (hlavně) pravoslavní křesťané bez ohlášení a bez propustek. Pravoslavní, pravoslavní, řečtí a ruští, protože tady to pár set let bylo byzantské, přece. Takže ty archeologické nálezy jsou byzantské a ty současné chrámy pravoslavné…
Jedeme ve stopách poutníků. Přes příčnou komunikaci pohraničníků, pak několika mírnými zatáčkami překonáme západní stydkou vrchovinu, projedeme kolem trosek "Židovského paláce" a kolem strážních věží a plotů, a sjedeme na rovinu, kde nás zastaví závora. Avšak nikoli závora vojenská, avšak turistická. Přijíždíme do národního parku, který zatím zcela nefunguje, protože pod závorou v protisměru se ještě asfaltuje. Na konci cesty se rozkládá moderní turistické středisko s vybavením pro tisíce návštěvníků, kteří se zatím moc nedostavují. To, že je lokalita přístupná, se patrně proláklo jen k vozíčkářům, jejichž zájezdový autobus parkuje jako jediný na rozlehlém parkovišti. Snad se milionové (v šekelech) investice izraelskému ministerstvu turistiky v budoucnu vyplatí.
"Můžete, ale ne do vnitrozemí, tam jsou vojenské objekty, foťte jenom směrem k řece."
A tak se vydáme – bez nákupu – ven. Jana nefotí, a já jen opatrně. Hlavně ze schodů, které vedou k hnědému toku Jordánu. Jo, kdeže to vlastně jsme?
 |
| Jordán teče zleva… |
"Je důležité na kterém místě Jordánu se přesně tento akt odehrával? Řekněme, že to mohlo být zde, a bylo to zde. Stejně jako u kterékoli jiné křtitelnice, potoku či jezera."
 |
| ...doprava. |
Naproti z jordánské strany se k řece sklání zase jiné schodiště, na kterém sedí jiní poutníci. Eliášova hora a pravoslavný kostel na ní jsou už v Jordánsku. Jak dokazují jordánské vlajky. Tady má poutničení delší tradici, a taky to tu nebylo tak nebezpečné. Takže z jordánské strany sem proudí poutníci ve statisících. Dnes tu sedí jen dva kluci, vyhrnuté nohavice a nožky v hnědavě. Dvě děvčata sedí trochu výše na schodech, starší a mladší. Tváří se jako americká rodinka na výletě v Jordánsku. Tak tito turisté jsou skutečně na tom ale úplně nejsprávnějším místě, protože tady křtil Jan Křtitel. A protože to bylo od Jeruzaléma za řekou, na její druhé straně, tak zde bývala biblická Betánie v Zajordání. Heč!, ozývá se z Jordánska.
 |
| Jak se máte v Jordánsku? |
Asi dva metry je Izrael, pak žluté bóje, pak tečou dva metry zakázaného pohraničního pásma (hranice uprostřed), no a následují asi dva metry Jordánska. Tady není žádný přechod! Ale můžete pokynout rukou a zeptat se protějších turistů: "Jak se máte v Jordánsku?"
A zase je mi do smíchu. To když si vzpomenu, jak jsem před osmi lety překonával čtvrtý izraelsko-jordánský přechod, až dole v Ejlatu, u Rudého moře (či Akabského zálivu, chcete-li):
»Autobus zastavuje před zavřenou bránou "Yitzak Rabin border terminal". Otevřená je pouze branka pro pěší, jak je zde zvykem. Víza nám zařídila cestovka. Stojí 14 dolarů a zaplatili jsme je v rámci zájezdu, jenž je "all inclusive". Dále se pouštíme pěšky. Čeká nás asi půlkilometrová procházka, než nás přivítá další brána, vyzdobená portréty mladého krále (ještě mu není padesát) Abdulláha II. a jeho zesnulého otce Husseina. Jdeme vlastně zemí nikoho. Silnice je na obou stranách ohraničena drátěným plotem s korunou nezbytného žiletkového drátu. Na plotě visí stará známá žlutá cedule s červeným trojúhelníkem. Za plotem se rozkládá hnědý lán minového pole. Ukážeme své pasy jordánskému pohraničníkovi a smíme projít brankou mezi uzavřenými branami s nečitelným arabským nápisem a anglickým "Welcome to Jordan". Tam nás už u nového autobusu vítá náš nový průvodce. "Jmenuji se Muhamed, to je jednoduché k zapamatování. A vy jste nyní Muhamed Group," představuje se nám... Nastupujeme do autobusu, společně s námi i jeden příslušník turistické policie. Jedeme asi kilometr silnicí, kolem níž se táhnou další lány hnědé vyklučené země. Zde není označena přítomnost min, tento pruh je hlídán ze strážních věží. Vzpomínám si na dávné zátarasy železné opony, které jsem kdysi viděl na jižní Moravě. Přijíždíme k další bráně, u níž jsou připraveny betonové bloky a protitankoví ježci. Máme s sebou turistického policajta, takže se nezdržujeme. Brána jest nám otevřena. Blíží se devátá hodina a my konečně vjíždíme do "hášimovského království".«
 |
| Přechod v Ejlatu |
 |
| Jak může vypadat izraelsko-arabská hranice |
Z místa odjíždíme v dobré náladě, i když jsme si nic k jídlu nekoupili než zmrzlinu na špejli. Najíme se v Kumránu. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli ve středu 30. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 18. a ve středu října 2016.
*.
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Povídání o návštěvě Jardenitu (2006): Mír v Jardenitu
Zkušenosti z cesty do Petry (2008): Mír socialistického království:
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
***************
