Vodopády a jiné pády

(Izrael na vlastní kůži)

Plni vodních a archeologických zážitků se vracíme po devětadevadesátce směrem na Kirjat Šmonu. Pouhý kilometr od parkoviště v Banias odbočujeme vlevo k vesničce Snir a parkovišti nad vodopády Banias, kam dorazíme po dalším kilometříku. (Pozor! Pastviny vpravo od silničky jsou odminovány, pastviny vlevo od silničky zůstaly zaminovány syrskými minami. Které tak chrání neautorizovaný průnik k rokli, jíž bystře plyne říčka Banias.) Toto území se po válce za nezávislost ocitlo v území nikoho. Od roku 1949 až do Šestidenní války v roce 1967 leželo uvnitř linií zastavení palby mezi Sýrií a Izraelem. Ona vesnička se jmenuje Snir nejspíše proto, že říčka Snir je jedním ze tří zdrojů řeky Jordán. Tak tedy obec Snir leží nad říčkou Banias, avšak k říčce Snir musíte jet po silnici č. 99 ještě 8 kilometrů, přičemž přejedete další zdrojnici Jordánu, jíž je řeka Dan. Aktivisté z levicové mládežnické organizace Ha-Šomer ha-ca'ir, kteří zde v roce 1968, téměř v závěsu za jednotkami IDF postavili kibuc, nebyli nejspíš kovaní v místopisu. Anebo snad hodlali zajistit, aby všechny tři zdrojnice Jordánu (Snir alespoň jménem), ležely na území Izraele? Bůh ví.

Zaparkujeme svého půjčeného chevroletka mezi ostatní půjčené chevroletky a celí natěšení se pouštíme po modré značce směrem k sestupu do údolí, naštěstí jen asi patnáct metrů hlubokého. Postupujeme proti neúnavnému proudu neúnavně štěbetající školní mládeže s batohy na zádech a všímáme si žlutých edukačních nápisů na hnědých dřevěných tabulkách: Toto jest myrta, toto mandloň, toto dub táborský, a zde vidno carob, aneb rohovník aneb "svatojánský chlebovník".  Přicházíme k vyhlídce, odkud je krásný rozhled na Golanské hory, hrad Nimrod a zejména druhou stranu rokle, kde svítí protější vyhlídka se žlutým zábradlím, odkud je zajisté krásně vidět na vodopády Banias. Až tam nepolezeme, máme toho oba dost, i Janina krvinka. Stačí nám slézt nějakých patnáct metrů do údolí k samotným vodopádům.

Ale ouha! Nejdříve je nutno u celní chaloupky překročiti vstupní turniket do rezervace. Vstup u vstupní/výstupní branky hlídá dvojice přísných rangers. Nic to, máme sice lístek už štíplý, avšak máme ho štíplý dříve tohoto dne, tak snad nás tam pustí bez vstupného? I by pustili, avšak areál jest uzavřen. Je čtvrt na pět, vstup se uzavírá ve čtyři. To víme, jenže jsme netušili, že i zde je vstup. To je tedy náramný pád z natěšení na úspěšný konec tohoto náročného dne až k nevěřícné depresi. Přemýšlím, jak strážným andělům rezervace vysvětlit, že jsme sem přijeli až z přátelského Československa, že jsem novinář, který o jejich zemi napsal skvělou knížku s tak skvělým titulem, shodou okolností ji mám s sebou… Chci tímto výstupem pověřit překladatelku z angličtiny Janinku, ta se však mezitím zatváří svým nejzkroušenějším výrazem, na který strážcové slyší. Nebo, přesněji, vidí.

Tak dobře. Pustí nás Ale jen dolů k vodopádům. Avšak hned pak se musíme vrátit! Celí šťastní sestupujeme po schodech do rokle, silně připomínající Dalejské údolí pod Velkou Ohradou. Obdivujeme opět barevnou květenu, strašidelně křivolaké paže stromů a naléhavé hučení vody. Dojdeme na plošinku pod vodopády, nejsou tak vysoké jako v Gamle, jen asi čtyři metry, ale máme je téměř na dotek. (Jeden z bedekrů hovoří o 33 m vysokých vodopádech, myslí tím snad celou kaskádu, kterou spadá říčka od starého římského mostu. Tak abyste nebyli zklamaní, až uzříte takovou kolmější Mumlavu.) Voda spadá do pěnícího se kotle, v němž jest zakázáno koupání, samozřejmě. Ty, kdo tuto samozřejmost nechápou, varuje příslušný piktogram. Rovněž nelovte ryb! Poslední hlavní cíl dnešní mise splněn (poté, co jsme vynechali hrad Nimrod a vyhlídku na Kunejtru). Je pomalu čas začít se navracet do Tiberias. Údolí se vylidňuje, nejsme však poslední, již opouštějí rezervaci. Před tři čtvrti na pět se už hlásíme u rangers, aby neměli starosti.

Nimrod 2006

Ještě si užíváme výhledů na krajinu se sluncem za zády. Stíny mraků se míhají po úbočí Golan, dopadají na vršek s hradem Nimrod. Už jsem o něm psal před deseti lety. Tehdy jsem mylně uvedl informaci od našeho průvodce, že ho založili křižáci. Tak teď zopakuji to, co jsem psal minule: Postavili ho arabští muslimové (1228), křižáci ho pak jen dobyli. A posléze i opustili, tak jako celou Svatou zemi. Před těmi deseti lety mi připadal hrad Nimrod nějak nezvykle opuštěný, totiž stojící v pustině. Ale jen proto, že tehdy jsme s mou milou ženou Ivanou nenavštívili vykopávky Agrippova paláce ani města Banias. Město a dva kilometry vzdálený hrad čtyři sta výškových metrů nad ním – to už dává smysl. Zde ještě uvedu, že původně se hrad nazýval Subajba (arabsky "útes"), a jméno biblického lovce a Noemova pravnuka získal v romantickém 19. století až jako zřícenina a nic s oním králem nemá společného! Nicméně v roce 1982 vznikla nedaleko odtud izraelská osada stejného jména, tedy Nimrod.

Kirjat Šmona 2006

Do Tiberias se vracíme nejpohodlnější cestou. Nejdříve na západ po devětadevadesátce do Kirjat Šmony, a pak na jih po rychlé devadesátce. Cestou se hodláme navečeřet a případně nakoupit něco drobných potravin na zítřejší cestu do Jeruzaléma. V Tiberias se už nechceme zdržovat nákupy, čeká nás balení. Hodlám se zastavit v Roš Pině – jednak už deset let vím, že se tam dá najíst, a jednak chci Janince ukázat tuto "Mekku kabalistů" i základy jednoho z nejstaršího kibuců. (V Izraeli existuje asi 5 nejstarších kibuců z 19. století.) Průjezd Kirjat Šmonou proběhl bez problémů, i když jsem se krom řízení snažil zahlédnout dětské hřiště s barevnými tanky (i růžovým) jako prolézačkami. (Nezahlédl, dávám sem alespoň 10 let starý snímek. Za rozkvetlým šeříkem se skrývá tank žlutý. Vlastně jde o syrské samochodky, výrobek vyspělého průmyslu SSSR.)

Cestou do Roš Piny jsme minuli vyhlášenou ptačí rezervaci na jezeře vlevo (mimo systém zelených karet). Prý první přírodní rezervaci, založenou r. 1963. Stejně už měli zavřeno. Jak jsem už psal, bývalo tu biblické jezero Meróm, později zvané Chulské. Přilehlé bažiny byly židovskými osadníky vysušovány už od konce 19. století, a podařilo se tak vyhubit komáry a mouchy tse-tse, tedy i malárii a spavou nemoc. V 50. letech minulého století došlo k drastičtějšímu vysušování. V odtoku jezera Chule byla odpálena přírodní zátka z tvrdých čedičových hornin, a to byl i konec jezera. Získaná půda byla využita pro zemědělství, jenomže se zjistilo, že jaksi nepatřičně vysychá. Nakonec se začaly bažiny opětně zaplavovat a vznikla i menší jezera! Dodnes tam tak rostou lány papyru a pasou se na nich buvoli. No, a pak tam hnízdí, létají a nechají se pozorovat miliony ptáků…

Poš Pina 2016

Odbočení ze silnice č. 90 do Roš Piny jsem nalezl snadno, bohužel jsem odbočil moc brzo. Před obcí trochu vpravo a dál. Hlavní odbočka totiž vede na úrovni středu objížděného městečka kolmo vpravo – přímo do komplexu prodejních budov i jejich parkovišť, kam jsem směřoval. Nakonec jsem se na jedno z těch parkovišť přece jen dovypohyboval. Vylezli jsme ven a začali obcházet několikapatrové pavlače, ze kterých se otvíraly vchody do prodejen textilu a hraček, do zlatnictví a kadeřnictví, drogerií a galerií – ale kde tu, xakru, kde tu máte nějakou jídelnu chutných jídel? Nu, nalezli jsme cukrárenskou kavárnu, nabízející přehršle sacharidů, tuků a hlavně cukrů, ale my chtěli něčeho pojísti! Něčeho neslazeného. Zoufale jsem se vypotácel ven hladový a s perspektivou, že večer zase zakotvíme v nějaké pitárně v Tiberias. Když vtom Janinka ve vedlejší uličce postřehla onu občerstvovnu, kde jsem před deseti lety seděl se svou žínkou Ivankou a cpal se pitou, ze které padaly drobečky vrabcům noabským pod zobáčky…

Roš Pina 2006 i 2016

Tentokrát jsme neseděli venku na terásce, sluníčko zapadalo a valem se ochlazovalo z vkusných dvaceti plus něco na nevkusné dvacet minus něco. Obslužná osoba možná nebyla stejná, vrabci asi také ne, ale pita byla skvělá stejně. Vylezli jsme ven; zaznamenal jsem přitom, že i libanonské hory zůstaly na svých místech. Minule jsme však nenakupovali potraviny, byli jsme večeřově zaopatřeni v hostelu v Tel Chaj. A dnes čučím, že v celém moderním prodejním areálu není jediná prodejna potravin!!! Naštěstí nás pitař navedl. A tak jsme prošli opadanou uličkou, kolem zoufale ošuntělé benzinové pumpy k domku, který připomínal neudržovanou, i když památkově chráněnou socialistickou sámošku někde v Bohnicích, pronajatou pilnému Vietnamci. Nákupní košík nad průčelím nám prozradil, že jsme dobře – když už jsme nedovedli přečíst mnohé zvací nápisy v ivrit. I nakoupili jsme si mléka, jogurtů, sýrců a tak. Pečivo koupíme zítra čerstvé u "svého" tiberiadského pekaře.

Roš Pina 2006 i 1880

Donesli jsme nákup do auta, avšak nemínil jsem zamířit rovnou do Tiberias. Hodlal jsem Janince poskytnout prohlídku Roš Piny alespoň z okénka automobilu. Jel jsem uličkou nahoru do kopců, kolem starých zdí dávného kibucu (založeno 1880 za peníze barona Edmonda Jamese de Rothschild), avšak unavená Janinka odmítla vystoupit k důkladnější prohlídce. Jel jsem dolů, kolem bláznivě vyzdobených domků umělců, ale nastávající šero skrylo všechnu jejich bláznivost. I zamířil jsem ven z městečka a napojil se na devadesátku, jež se zde chová po způsobu dálnice. Způsob dálnice však po pěti minutách pokračoval směrem k Akku jako silnice č. 85, zatímco devadesátka odbočila vlevo dolů z kopce, silně se klikatíc ke Kineretu. Už jsme tudy jeli předevčírem cestou z Haify, a o téhle stezce okresního formátu jsem referoval:

"Vytáčíme serpentiny jako v Jizerkách, když se od České chalupy sjíždí do Harcova. Jenom v okolí není les, a tak ty serpentiny vyhlížejí dost strašidelně. Ale Janinka jede pozorně."

Serpentina předevčírem

Tehdy řídila Jana. Teď řídím já, serpentiny pod Horou blahoslavení vytáčím také pozorně a zcela bezpečně, nanejvýše čtyřicítkou, místy třicítkou. Avšak z místa spolujezdce se přesto ozývá úpěnlivé pištění. Piští Jana, skutečně, žádná myš. A přitom jedu tak pomalu! Přibrzďuji, ale stejně je to pro myš rychlé. Nezbývá mi, než se smát. A Janince nezbývá nic jiného, než pištět. Nedělá to schválně, jde o neovladatelný reflex pišticích svalů. Jenže nějakou dopřednou tychlost musíme mít, abychom se dopravili domů, ne? Jsem pyšen na své mistrovství v kroucení volantem. Konečně jsme v pobřežní krajině moře Galilejského. Haifa se rychle blíží, ale teď jsem potrestán za svou předcházející bezstarostnost. Z euforie padám do úzkosti.

Palubní deska mi začala hlásit neznámou závadu. Rozsvítila se oranžovožlutá ikonka. Vykřičník v jakési nádobce. Netuším, o co jde, ale zpomaluji. Doplazili jsme se k hotelu, našli místo na divokém parkovišti a zalezli do pokoje. Zatímco Jana balila, vyhledal jsem si na internetu smysl oné výhružné značky: Nízký tlak pneumatik! A zítra nás čeká nejdelší přesun do Jeruzaléma, kde máme (poškozené?) auto vrátit. S odbočkou k Mrtvému moři to bude přes 180 km. Po cestě mám naplánovány celkem čtyři zastávky. Takže to chci po devadesátce hnát, co to půjde, abychom do jeruzalémského hotelu dorazili včas, pokud možno před setměním. A jak to mám hnát s vypuštěnými pneumatikami? Ještěže je v Tiberias tolik pump, zítra ráno se zastavím u té nejbližší a pneumatiky dofouknu. A taky vezmu nějaký benzin.

Jenže to nebylo tak jednoduché. Ale o tom až příště.
 
Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 3. října 2016, aneb na židovský Nový rok 5777, dopsáno 4. října
. Přejeme dobrý a sladký rok! Šana tova u-metuka!

*
PS: Příští čtvrtek, neboli 13. 10. 2016, držím v pobočce městské knihovny v Praze na Lužinách (stanice metra B, OC Lužiny, 3. patro) přednášku Mír v Izraeli: Voda severu.
Změna oproti jiným přednáškám je v tom, že půjde o první část cyklu přednášek! Ty mají probíhat každý druhý čtvrtek v měsíci. (Takže další bude už 10. listopadu a plánuji na ní povídat o jezeru Galilejském a jeho okolí.)
Tentokrát budu vyprávět právě o pramenné oblasti biblické řeky Jordán. O místech, která Izrael brání už tři tisíce tři sta let.
(Vstup volný)
Viz i pozvánka na stránkách Městské knihovny v Praze

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Panovy prameny
Povídání o rezervacích Tel Dan a Banias z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Tehdy jsme jeli i na hrad Nimrod: Mír pod Hermonem:

Návštěva Roš Piny z téhož roku: Mír v dešti

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz