Gaudího Rodina

(Barcelonské střepy 4)

Barcelona má Gaudího. Barcelona má ovšemže Miróa a jeho skvělé muzeum v půlce svahu vršku Montjuïc. Barcelona má Picassa a jeho modré období v muzeu, které se rozkládá v pěti palácích čtvrti Ribera. Barcelona je matkou umělců, avšak Antoni Gaudí je otcem Barcelony. A jejím synem. Picasso, Miró a ostatní jsou umístěni v mnoha muzeích, stavby Gaudího spoluurčují tvář města. Barcelona a chrám Sagrada Familia jsou téměř synonyma. Artefakt Svaté rodiny vidíte z letadla, když přilétáte, vidíte ho ze všech vršků Barcelony, a vidíte ho i se zakloněnou hlavou, když v úžasu stojíte před ním.

Chrám se začal stavět v roce 1882, když bylo Gaudímu 30 let. Celý svůj dospělý život na něm pracoval, později i v něm – měl tam totiž svoje studio i dílnu. Na postup stavby myslel bezpochyby i 10. června 1926, když vstoupil do cesty tramvaji, která ho srazila. Ve svých 73 letech byl tolik stravován myšlenkou na ono dílo, že neměl čas nějak pečovat o svůj zevnějšek, takže Barcelona začala truchlit až několik dní po jeho smrti. Nejprve ho totiž pohřebáci považovali za anonymního žebráka. Nyní je pochován v kryptě svého chrámu. Před devadesáti lety Gaudí zemřel, až sto let po jeho smrti má být chrám dokončen!

A staví se na něm denně. Nad věžemi, kterých má být nakonec 18 (jedna za maminku, tedy za Pannu Marii, 12 za apoštoly, čtyři evangelisté budou mít navíc další věž a ta poslední a nejvyšší, která zatím vyrostla jen do půlky své výšky, ta bude za Ježíše Krista) se tyčí otáčející se jeřáby. Stavba je podivně znepokojující a krásná zdálky i zblízka. A vevnitř je magická.

Ano, dostali jsme se i dovnitř. Měl jsem v úmyslu objednat si vstupenky přes internet už v Praze, problém však byl, že jsme ještě neznali svůj přesný itinerář. Největší problém však byl v tom, že nabídek na nákup vstupenek se slevou byla přehršel. Jedna firma nabízela vstupné 998 Kč za kus, jiná jen za 15 €. Tak se v tom vyznejte! Vyznat jsme v tom nechali mládež v turistickém informačním středisku u našeho hotelu. Mladinká Janinka platila 15 €, já získal další slevu 3 €, protože v Barceloně drží slevy pro občany 65 plus. No a pak jsme si připlatili asi 3 € za zprostředkování. A vytištění vstupenek s čárovým kódem. A s údajem, kdy máme vstoupit. Když jsme pak viděli tu příšernou, určitě více než hodinovou frontu v přilehlém parku, blahořečil jsem si, že jsme si ty vstupenky koupili předem. A stačilo to koupit předcházející večer, aby byly lístky ještě na poledne následujícího dne.

Než jsme však byli vpuštěni do vstupního východního portálu, bylo nám projíti prohlídkou podobnou té na letišti. Ukázali jsme vnitřky batohu a kabelky, byli jsme pročmucháni elektronickým pádlem, a teprve pak vpuštěni na schody, vedoucí na zvýšené prostranství před vchodem. Inu ano, Španělsko má bohužel už spoustu zkušeností s teroristickými útoky. Čekání v téhle frontě trvalo asi deset minut, takže paní biletářce před onou frontou nevadilo, že jsme se dostavili o čtvrt hodiny dříve.

Člověk se až ostýchal vstoupit do té krásy. Nejdříve ji obdivoval zvenčí. Vysoké věže v záklonu. Vstupní portál, z nejstaršího stavebního období. Trochu mi svou přetékavostí rostlinstva připomínal  barokní krápníkovou stěnu s grottami ve Valdštejnské zahradě. Tady se jeví několik nejznámějších historek z Ježíšova života, zejména tedy jesličky, klanění králů, ale i další výjevy, které tomu, kdo nezná evangelia (včetně příběhů z evangelií apokryfních) nic neřeknou. Jsou tu i bukolické výjevy z venkovského života. Kouhoutek se slepičkami například. Možná ten kohoutek, jenž dvakrát zakokrhal než Petr třikrát zapřel svého učitele. (Na Blízkém Východě začíná bílý den právě druhým zakokrháním.)

Na fasádě se nacházejí tisíce plastik i drobných detailů. Už jen když blíže přistoupíte ke vstupním dveřím, jejichž sklo je téměř zcela pokryto kovovým basreliéfem, znázorňujícím hustý keř popínavých růží se zelenými listy a růžovými květy, můžete obdivovat spoustu podrobností. Japonskou turistku. Včeličky. Housenčičky. Ptáčky. Ptáčka, nesoucího v zobáčku kroutící se housenčičku…

Než jsme se prodrali dovnitř hlavního sálu, sestoupili jsme nejdříve po točité rampě do podzemí chrámu, kde je umístěno muzeum výstavby chrámu, a kde rovněž současní kameníci ťukají za skleněnou stěnou do kamení... Ze všech informací těch výstavních exponátů mě tu zaujal nejvíce jeden, a to totiž soustava lan, na nichž visí pytle s pískem. Ihned mi bylo jasné, že vidím vpodstatě analogový počítač pro výpočet sil v nosné konstrukci. A vskutku, popisek praví, že jde o maketu invertovaného závěsného modelu hlavní chrámové lodi. Invertovaného proto, že stavba se tyčí vzhůru, nikoli dolů. Avšak směr sil je zachován. Místo pilířů jsou zde lanka, váha pytlů je pak zatěžuje jako budoucí statické síly.

Vzpomněl jsem si, jak jsme na elektrotechnické fakultě řešili problém prověšení drátů elektrického vedení pomocí řetězovky. Tento pojem poprvé použil už v 17. století Christiaan Huygens a značí "křivku, kterou vytvoří řetěz (přesněji homogenní dokonale pevné a ohebné vlákno), jenž je na svých koncích zavěšen v homogenním gravitačním poli". Tento matematický problém poprvé nastolil Jacob Bernoulli, vyřešil ho už roku 1691 Jakubův bratr Johann. Lepší, než používat matematického aparátu variačního počtu je vyrobit si takovýto model! Řetězovka je rovinná křivka, avšak sobor těchto rovin může vytvořit prostor. U popisovaného objektu jsem použil příměr k analogovému počítači, protože zde se okamžitě "vrátí" výpočet výsledných sil v závislosti na změně vstupních dat, jimiž jsou počty použitých pytlů…

Podzemím jsme vyšli před západní portál, ale zase hned zašli, protože jsem do hlavní lodi chtěl vstoupit historicky nejstarší částí. No, mohu říci, že chrám je uvnitř snad ještě větší a rozmanitější než zvenčí. Nepopsatelný, tedy nikoli popsatelný v jednom článku, však také o Sagradě Familia existuje spousta monografií. Žádná však nedokáže zachytit ten dojem, když jste vevnitř. Desetitisíce detailů tvoří ohromující atmosféru.

Spousta turistů se zakloněnými hlavami spolu hovoří, fotografuje, klopýtá od jedné krásy k druhé. Přitom však v prostoru samotném panuje klid.

Z východu vstupuje dovnitř barevnými okny modrá a zelená, od západu pak růžová, rudá a žlutá.

V jednom pohledu se vám zdá, že máte kolem sebe prázdný prostor, v jiném se vaším očím staví do cesty úplná zeď z mnoha sloupů.

Každý ten sloup je trochu jiný. Je jinak zdoben, jinak prolamován. Na některých žhnou ve výšce barevné emblémy s obrázky svatých a tajuplnými zkratkami. Ve výšce se rozdělují jako kmeny stromů, strop pak připomíná střapaté koruny. Všechny ty krásy mají navíc hluboce symbolický význam a vážou se přímo k různým obdobím Ježíšova života i dalších biblických historek.

Chrám je zasvěcen celé svaté rodině, i každému jejímu členu zvlášť. Jako v každém křesťanském chrámu zde jsou krucifixy, desítky různých, který každý jinak zpodobňují Ježíšovo utrpení na kříži.

Tisíce drobných věcí vevnitř vás překvapí. Třeba kropenka zrobená z mušle zévy obrovské. Chrám totiž už nějakou dobu slouží věřícím, i když v "provizorních" podmínkách. Byl byl vysvěcen 7. listopadu 2010 papežem Benediktem XVI., a od té doby se rovněž pyšní titulem "basillica minor".

Když se dívám zpátky na ty stovky fotografií, které jsme s Janou během tříhodinové návštěvy fenoménu Sagrada Familia sejmuli, jímá mě závrať. Slovy ani obrazem nejsou naše pocity zcela zprostředkovatelné. Bude nejlepší, když se do Španělska, Katalánska, Barcelony, Sagrady Familie sami podíváte.

Už jsem prošel spoustu chrámů, takže poznávám inspiraci mnohými slohy. Baroko jsem zmínil, vevnitř však člověka napadá hlavně gotika. A něco, co se obecně zove "secese". Gaudí, jakožto absolvent přírodovědecké univerzity samozřejmě přírodu znal, a nechal se jí značně inspirovat. Její krásou a i jejími konstrukčními prvky. Vytvořil jedinečný národní katalánský styl, který nazval "modernismus". A říká se tomu tedy secese, vždyž tam jsou rostlinné motivy, ne?

Zde připomínám jiného skvělého umělce Gaudího epochy, totiž proslulého českého malíře Alfonse Muchu, který vytvořil jedinečný národní český styl, který nazval "art nouveau". A říká se tomu tedy "secese", kteréžto označení Mucha nesnášel. Oba dva velikány spojuje to, že své styly vytvořili, aby pomohli svému národu vymanit se ze stínu mocenského centra. Gaudí je však podle mne větší než Mucha v tom, že i v průběhu jedné stavby dokázal měnit styl alespoň u plastik. Zatímco na východní fasádě zříme postavy vyvedené v libém realismu, na východní se dostáváme až k hrubému kubismu. Zejména mnohé balkónky a schodiště na mne tak působily.


Bohužel, schodiště do vyšších sfér jsou uzavřena, nejspíš i proto, že jinak by přes nízké kované zábradlí, inspirované luskem svatojánského chleba, ty davy turistů padaly dolů. Bohužel pro nás zůstaly uzavřeny i výtahy na věže. Včera jsme si jízdu na nich nekoupili, protože to se prodávalo v balíčku s průvodcem. Což jsme považovali za zdržování od vlastního zážitku – zejména, že bychom průvodci patřičně nerozumněli, ať by už mluvil Catalan, Spanish, English, French, German, Italian, Chinese, Portuguese či Russian. Nu, a kdybychom si chtěli koupit ten vý-let, ke kterému se zjevně nastupuje zvenčí, museli bychom si koupit nové lístky – tam venku v té frontě, která se vine asi sto metrů sadem na náměstí de la Sagrada Familia… Protentokráte jsme od toho upustili.

Prohlédli jsme si ještě vnitřek jedné ze dvou venkovních kaplí (druhá ještě není postavená), odkud jsme nahlédli do podzemí, do oné krypty s Gaudího náhrobkem. (Velikostně je tedy ona krypta rovna menšímu kostelu.) Nakonec jsme ještě naposledy prošli chrámem a vypadli ven na prudké odpolední slunce. Západní portál mi svými žebry připomněl vnitřek velryby, možná i to má nějaký jonášský význam. Zdejší dveře jsou hrubě kovové a místo ptáčků a listejčků z nich vystupují písmena Evangelia. Jedny z bočních dveří zase ukazují výjev, ve kterém Ježíš volá svého Otce v Zahradě galilejské, zatímco jeho učedlníci spí, pohodlně nataženi ve trávě. Symbol klíčů práská svatého Petra, který má hlavu opřenu o kovový kámen…

Výstup z chrámu má dvě křídla, zvenčí napevno oddělená sochou jakéhosi borce. Zezadu se jeho svalstvo hýžďové velice kubisticky špičatí, zepředu vidíme, že je připoután k nosnému sloupu. jenže ten sloup se v horní části začíná bortit. Samson, když už mu dorostly vlasy!  Proč je tento výjev ze Starého zákona zde v portálu katolického kostela? No, vždyť celý Nový zákon vlastně vychází ze Starého! A tohle si pamatuju, a našel jsem, že si to poznamenal Marek: "Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný!" Pravil dle žaloby Ježíš, a tak ho ukřižovali. Ale doufám, že tento chrám nikdo nezboří. A chrámy našich duší? Budeme se snažit, aby uvnitř bylo uklizeno a příjemně – a pak se uvidí.

Další záleží na jiném architektovi než na Gaudím.

Prožito v Barceloně 12. září, zapsáno v  Praze na Lužinách dne 21. října 2016

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

PS: Příští Doupě bude zase o Izraeli