Uplynul měsíc od mého minulého povídání o cestě na horu Sion, a já stále ještě trčím na hoře Sion. Avšak není to ta hora Sion, ze které vzešlo Boží slovo. Protože – jak jsem si samostatně objevil – v Jeruzalémě jsou (nejméně) dvě hory Sion. Ona původní je mnohokrát zmiňovaná v Bibli. Hora na níž Abraham hodlal obětovat Izáka. Hora, na níž stál už před třemi tisíci lety první židovský Chrám, posléze i druhý, tedy Hora chrámová, původně zvaná Moria. O tu první biblickou horu se opírá slavná Západní zeď (aneb Zeď nářků), nejsvětější místo židovského náboženství, jediný artefakt, který zbyl z Chrámu. Tu pravou horu Sion si Hospodin (nikoli Alláh!) určil za své sídlo. Podle Davidova Žalmu 132 přitom prohlásil:
"Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil."
Parkování mezi králem Davidem a Poslední večeří
Jo, to je ta hora, o níž UNESCO rozhodlo, že žádný židokřesťanský význam nemá, protože od věků bylo, jest a na věčné časy bude toto místo pouze svatým místem muslimským. A žádný Jahve jí do toho nemá co kecat, aniž historie. Stojí tu dnes zhruba v místech dávných židovských chrámů muslimský Skalní dóm (postaven mezi lety 687-691); říká se, že na místě, kde Mohamed skočil na svém koni Buráqovi do sedmého nebe. (V roce 621 po Kristu, takže měl určité zpoždění.) Stojí zde také třetí nejsvětější islámský objekt, mešita Al-Aksá (vystavěná v letech 709-715). Darebácké státy v UNESCO takto nespravedlivě rozhodly (a zbabělé státy přitom mlčely) nejspíš proto, že jak je na jednom fleku mešita, je mešitou celý flek – včetně její opěrné zdi. Podle islámského zákona.
V přeneseném významu slova se pak "Sionem" míní celý Izrael. A Izrael by měl patřit muslimům. Podle muslimských států. A protože mlčení v tomto případě znamená souhlas, tak i dle států kdysi křesťanských.
...krále Davida
Ze střechy nad hrobkou...
Zpátky na dnešní horu Sion. Proč je součástí Jeruzaléma ještě tato druhá hora Sion, toho jsem se nedopátral. Ani můj bedekr, ani Wiki to neřeší. Když jsem se na to ptal jednoho rabína, tak ani ten nevěděl. Takže vyhlašuji konkurz na vysvětlení této záhady. Sám navrhuji toto: Byzantinci, jak svědčí podlahová mozaika z roku 560, měli na svých mapách nahoře východ. A na mapě Jeruzaléma tedy i původní horu Sion (Moriu). Na mapách, kde je sever nahoře, je Chrámová hora vpravo. Když pak přišli Osmani, otočili si mapu omylem o dalších 90 stupňů doprava. A tak se jméno původní hory Sion ocitlo na mapě dole, čili na jih od sulejmanovských hradeb. Že to tak nejspíš bude svědčí i to, že se na této hoře Sion II reálně nachází Davidova hrobka. A že to je důvod, proč citadela na západní straně jeruzalémských hradeb tímto devadesátistupňovým obratem získala název "Davidova věž", a proč se pod ní dále na západ rozkládá "Davidova vesnice"... Protože tam byl David, že.
...v roce 2014...
Davidův kenotaf 2006,...
Byl? Nebyl! Ostatky krále Davida ležely zde, v této hrobce, do které znovu vcházím. Nu, ležely-neležely. Že tu byl David pohřben totiž věděli přesně až křižáci v 11. století, kteří mu postavili kapli. Muslimové jejich verzi přejali, a ve století patnáctém dostavěli minaret a z místa udělali mešitu. Dnes je zde synagoga, jejíž nitro ukrývá kenofat, pouze tedy symbolický hrob, prázdná rakev, umístěná na kamenném katafalku. Totiž. Synagogou je tento prostor teprve asi od roku 2005, dříve jí bývala toliko hala před vstupem do samotné kaple. Jak svědčí fotografie z turistické sezony 2005, kdy je kenofat ještě vidět celý. Se ženou Ivanou jsme zde byli v roce 2006, a to už byla místnost přepažena dřevěnou stěnou na dvě poloviny, takže jsem viděl jen její pravou, mužskou část. A má žena zase ženskou část – inu synagoga! Na tmavomodré látce, kryjící kenofat, byly tehdy zobrazeny hudební nástroje: lyra, housličky, bubny i šófary. Hezky v barvičkách. Král David byl totiž dříve, než se stal králem, hudebníkem na dvoře krále Saula. A přehoz sahal až po zem.
... a v roce 2016.
V roce 2014, kdy jsem místo navštívil už sám, byl na oné schránce jiný přehoz. A to přísně černý povlak se zlatými ornamenty a hvězdou královskou, který odkrýval kamenný katafalk. Provizorní dřevěná stěna, sahající do výšky kenofatu, byla již vylepšena a doplněna o svaté hebrejské texty. A posunuta poněkud vlevo; mužská část byla na úkor ženské evidentně rozšířena. Letos, vlastně už vloni jsme tu byli s Janinkou, a každý zase viděl jen tu svou segregovanou část. Tentokrát byl kenofat přehozen krásným bílým přehozem, na němž byly vyšity krom patřičných textů i všechny Davidovy atributy: Housličky, hvězda královská i rozevřená kniha. Ale nějak jsem se nemohl naladit do duševního vytržení.
Možná proto, je to vymyšlené místo. S tradicí dlouhou jen tisíc let. Ale i ti křižáci museli navazovat na nějakou tradici, ne? Průzkum prováděný v osmdesátých letech minulého století týmem profesora Gabi Barkaye, vedl k objevu rozsáhlé pohřební jeskyně z doby Davidovy dynastie. Tato pro turisty nepřístupná jeskyně je pouze 50 metrů vzdálena od tradiční křižáckomuslimskožidovské hrobky Davidovy…
Přes dvorek, v jehož ambitech se leskla čerstvě vytřená kamenná podlaha (kolikrát ji jen už museli umýt!) jsme prokličkovali zase ven na náměstíčko s carem Davidem, z jedné strany ohraničeném zdí vilémovského mariánského kláštera, a odtud jsme po schodech vylezli do prvního patra objektu kousek stranou od Davidova hrobu. A ocitli jsme se v místnosti zvané Coenaculum, Cenacle, Hall of the last Supper, po kralicku pak Večeřadlo. Veliké, podlážené, jak se shodují Marek s Lukášem. Žádný z evangelistů však nezmiňuje okna, obrácená k Mekce, zasklená vitrážemi s arabskými citáty z koránu. Aniž výklenek mezi nimi, zvaný mihráb. Ježíše si totiž přivlastnili jako jednoho z proroků i muslimové.
Křižácká výzdoba zůstala toliko na reliéfech, zdobících sloupy, ale ani letos jsem v ní nerozeznal pelikána, do jehož zobanu měly vcházet postavičky, což mělo představovat křesťany, jsoucí v ochraně Boží. Islámská okna zůstala zachována, i když dnes se o správu Večeřadla starají arménští křesťani. Kterým ho svěřil do opatrování izraelský stát. Jenž toto zřejmé vměšování do muslimské tradice učinil navzdory tomu, že přiblblé mezinárodní společenství označuje celé staré jeruzalémské město (včetně Židovské čtvrti a chrámu Božího hrobu) za "území Západního břehu". Vevnitř se nenachází žádný nábytek, žádný naaranžovaný stůl Poslední večeře. Pouze holé stěny, holé sloupy a holé reliéfy. Jediný viditelný artefakt, dokazující, že místo má i křesťanskou tradici, je plastika zlatého olivovníku, postavená v jednom z výklenků. Dar papeže Jana Pavla II. z roku 2000, kdy toto místo navštívil. Jan Pavel II. měl tolik rozumu, že sem nevnesl nějaký křižácký kříž. Křížů se ve Svatém městě (zatím) nachází spousta, ale tady by to možná mohlo narušit harmonii tří náboženství. Olivová ratolest je takto křesťanský symbol, ale velice transnáboženský symbol.
Minaret na synagoze a zvonice u Panny Marie
Byl jsem tu v roce 2014, ale fotka oné plastiky se mi moc nevyvedla. Až letos. Ale zato se mi tenkrát podařilo natočit pěkné půlminutové video i se zpěvem zbožných poutníků. Dávám ho sem znovu společně s opakovaným odstavcem o stručné historii tohoto místa:
»V 6. století celý sionský pahorek pokrývala obrovská byzantská bazilika. Zničena byla roku 614. Roku 1099 zde postavili křižáci svůj chrám, z něhož se dochovala kaple "Zesnutí Panny Marie", kde je v prvním patře ono Večeřadlo. Po vyhnání křižáků r. 1187 se tato kaple stala součástí františkánského kláštera. Františkáni byli odejiti r. 1524, načež zde Turci postavili minaret a z kaple se stala mešita. Dnes je celý slepenec staveb, do kterého patří i synagogy v přízemí kaple (jednou z nich je Davidova hrobka), křesťanské Večeřadlo v patře a střecha s minaretem, v péči židovského státu. Ale samotné Coenaculum spravují arménští katolíci (pokud se od roku 2006 něco nezměnilo).«
Muslimský hřbitůvek na hoře Sion
Ani tady na nás nedýchla nějaká povznášející síla. Až když jsme s Janinkou vyšlapali po vnějším schodišti na střechu komplexu, se ozval její závan. Na západ je odtud krásný výhled na vilémovský klášter, tedy chrám i zvonici, kterou kompozičně doplňuje nízká mešita, umístěná na této střeše vhodně někde mezi Davidem a synem Davidovým. Dolů koukáme na plácek před Večeřadlem. Na východě se jeví Olivová hora se známými muslimskými památkami: Tři tisíce let starými lány židovských hrobů, zvonicí ruského pravoslavného kostela Nanebevstoupení a věží německého protestantského kostela Augusta Victoria. Dolů pod zeď koukáme na starý muslimský hřbitůvek.
Výhled z hory Sion (II) na Olivovou horu
Pozor na hlavu
A co života je teprve na samotné střeše! Sídlí tu například ješiva rabiho Mordechaje Neumana. Jsou tu jeho jménem označny dveře Domu světla na hoře Sion (Mount Zion Lighthouse of Mordecai Neuman), pak dveře, které nepřekládám (Mt. Zion Peace and Truth Heritage) a dokonce tu sídlí sám prezident! Nebo někdo za dveřmi s cedulkou v hebrejštině, arabštině a angličtině v President Room. Nu a pak tu taky provozuje ordinaci Dr. Zigmund Ziegler Cohen, neuropsychoanalytik! Na cvokaře má dobré první jméno, podle toho posledního by mohl být skutečným kohenem, Áaronovcem, židovským knězem…
Přízemní věci nás však už lákají do přízemí, do místních záchůdků. Pak vykoukneme, co se nachází za nízkou branou, proraženou v jižní přetlusté zdi. Branka je nízká, že i Janinka musí sehnout hlavu. A za ní se skutečně něco nachází:
Agáví lesík s měřítkem
Travnatý plácek, na kterém rostou borovice, vrhající horký předpolední stín (půl dvanácté letního času). Z neznámého důvodu (tři různá vysvětlení) zde Sulejman Nádherný nedal v 16. století obnovit rozvalené hradby jeruzalémské. A tak je tu teď, přímo na mysu hory Sion, jenom plácek, spadající do tří stran do bočních údolí. Na východ do údolí Kidrónského aneb kralického Jósáfat (Jehoshaphat). Tam nevidíme, protože ve výhledu překáží patrový hranolovitý kamenný domek s fotovoltaickými panely na ploché střeše. Nevidíme ani na jih do údolí Hinnómského (což je biblická pekelná Gehenna). Překáží nám jednak sympatický patrový kamenný domek se stanovou střechou z vlnitého plechu a pak bujná zeleň. Za hranou náhorní plošky se sklání prudký svah, na němž se rozkládá z tohoto místa neviděný protestantský hřbitov. Na západě do Gehenny rovněž nenahlédneme, protože vstup do ní blokuje rozložitý keř agáve. Prý jde o blízkou příbuznou liliím a mezi kaktusy nepatří, ale její listy jsou stejně opatřeny zubatými ostny. No a z tohohle soukeří ještě navíc vyčnívá celý les vysokých zdřevěnělých okvětních stožárů, vyšších než blízký dřevěný sloup, na kterém je zavěšen elektrický kabel. (Viz měřítko 165 cm.) Ano; soukeří, kmenů, vyrůstajících ze středu každé agáve je celkem sedm… A skrze ten lesejk patříme na věž YMCA a blízký hotel King David.
Unavené měřítko si sedlo na téměř položený kmen borovice a dívalo se na sever na zvonici vilémovského "Dormition Abbey", kde nedaleko spí socha usnulé Panny Marie. Sedl jsem si vedle ní. Asi o tomhle místě nám vyprávěla paní Hana v Haifě. Že zde pocítila onen duševní stav, jenž lze popsat slovy "tady to je". Cítili jsme to také.
Bylo to tam.A my tam byli také.
Prožito v Izraeli ve čtvrtek 31. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 3. ledna 2017.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Křižácká výzdoba zůstala toliko na reliéfech, zdobících sloupy, ale ani letos jsem v ní nerozeznal pelikána, do jehož zobanu měly vcházet postavičky, což mělo představovat křesťany, jsoucí v ochraně Boží. Islámská okna zůstala zachována, i když dnes se o správu Večeřadla starají arménští křesťani. Kterým ho svěřil do opatrování izraelský stát. Jenž toto zřejmé vměšování do muslimské tradice učinil navzdory tomu, že přiblblé mezinárodní společenství označuje celé staré jeruzalémské město (včetně Židovské čtvrti a chrámu Božího hrobu) za "území Západního břehu". Vevnitř se nenachází žádný nábytek, žádný naaranžovaný stůl Poslední večeře. Pouze holé stěny, holé sloupy a holé reliéfy. Jediný viditelný artefakt, dokazující, že místo má i křesťanskou tradici, je plastika zlatého olivovníku, postavená v jednom z výklenků. Dar papeže Jana Pavla II. z roku 2000, kdy toto místo navštívil. Jan Pavel II. měl tolik rozumu, že sem nevnesl nějaký křižácký kříž. Křížů se ve Svatém městě (zatím) nachází spousta, ale tady by to možná mohlo narušit harmonii tří náboženství. Olivová ratolest je takto křesťanský symbol, ale velice transnáboženský symbol.
A co života je teprve na samotné střeše! Sídlí tu například ješiva rabiho Mordechaje Neumana. Jsou tu jeho jménem označny dveře Domu světla na hoře Sion (Mount Zion Lighthouse of Mordecai Neuman), pak dveře, které nepřekládám (Mt. Zion Peace and Truth Heritage) a dokonce tu sídlí sám prezident! Nebo někdo za dveřmi s cedulkou v hebrejštině, arabštině a angličtině v President Room. Nu a pak tu taky provozuje ordinaci Dr. Zigmund Ziegler Cohen, neuropsychoanalytik! Na cvokaře má dobré první jméno, podle toho posledního by mohl být skutečným kohenem, Áaronovcem, židovským knězem…
Unavené měřítko si sedlo na téměř položený kmen borovice a dívalo se na sever na zvonici vilémovského "Dormition Abbey", kde nedaleko spí socha usnulé Panny Marie. Sedl jsem si vedle ní. Asi o tomhle místě nám vyprávěla paní Hana v Haifě. Že zde pocítila onen duševní stav, jenž lze popsat slovy "tady to je". Cítili jsme to také. 
