Moje minulá reportáž poněkud znepokojila čtenářku Irenu. Chystá se jet do Izraele s cestovní společností. "Jen se bojím jaká je tam bezpečnost, myslíte že se nemám bát a vydat se tam?" Protože takové dotazy bývají třeba na přednáškách časté, uvádím zde svou odpověď:
"Vážená paní Ireno,
nebojte se. Bude tam pro Vás bezpečněji než třeba ve Francii nebo Itálii. V Izraeli jsou bezpečnostní jednotky na možné nebezpečí připraveny. A na aktuálně nebezpečná místa vás nepustí. A pokud jedete s cestovkou, tak ta bude taky vybírat místa, která jsou bezpečná. Terorismus je hrozná věc, ale i v Izraeli jsou nebezpečnější dopravní nehody. A zase: S cestovkou pojedete busem, a ty řídí spolehliví a zkušení řidiči.
Byl jsem v Izraeli čtyřikrát, třikrát s cestovkou Alea a jednou samostatně. Cítil jsem se tam vždy bezpečně (krom dvou krátkých nepříjemných zážitků v Muslimské čtvrti, když jsem tam šel sólo). Tedy bezpečněji než třeba konkrétně v Barceloně. V Izraeli nás například nikdo neokradl a ani se o to nesnažil... Však moje knížka se jmenuje "Mír v Izraeli", a každá její kapitola pak "Mír někde...", protože to jsem v Izraeli skutečně téměř stále pociťoval: Ten mír, který se vznášel vůkol."
A tak paní Irena jede. Nebojte se ani vy. Protože Izrael je nejbezpečnější zemí Blízkého východu. Jak například uznal i Jakub Szántó, který je od roku 2013 zahraničním zpravodajem České televize v tomto regionu. Když hledal zemi, kde by mohl žít bezpečně i se svou ženou a dvěma dětmi, vybral si jednoznačně Izrael.
A nyní už zpátky do Jeruzaléma!
*
Je pátek prvního dubna. Ráno u hotelové snídaně plánuju dnešní trasu. Nejdříve půjdeme k Jaffské bráně, kde se zastavíme v Citadele, potom se projdeme po hradbách. Obejdeme po nich Křesťanskou a a Muslimskou čtvrť. Obkroužíme tak starý Jeruzalém severním obloukem pěkně od západu k východu. Sejdeme na druhém konci Starého města u Lví brány a projdeme pak zpátky staré čtvrtě od východu k západu. Hodlám chronologicky navštívit všech čtrnáct zastavení na Via Dolorose. Beru si svou turistickou jarní bundu s mnoha kapsami, Janince doporučuju alespoň svetřík. Sice svítí sluníčko, ale dopoledne má být jenom 14 stupňů a na hradbách bude foukat. Odpoledne, až se oteplí na dvacet, schováme svetřík a případně i bundu pěkně do batohu.Vyrážíme v půl desáté; slušný čas. Sejdeme po schůdcích na náměstíčko, projdeme svažující se uličkou, a už jsme na Jaffské třídě. Předzahrádky kaváren jsou ještě plné snídajících turistů. Ani teď nemá smysl shánět tramvaj, protože vlastně nejbližší zastávka je u radnice v půlce cesty k Jaffské bráně. Tady bychom nastoupili jen proto, abychom vystoupili. V těchto místech je poměrně pusto, prázdnou ulicí projíždí cyklista, dokonce i nezbytné oranžové budky místního LOTO, které jsou snad na každých padesáti metrech, neobléhá žádný sázející závislák. Vyfotím si opět palmový hájek u radnice, mapa mi prozradí, že jde o Danielovu zahradu.
Přicházíme k nejzápadnějšímu rohu hradeb, míříme kolem nich vpravo dolů. Ani tady se netlačí davy turistů, vypadá to, že k Jaffské bráně je svážejí autobusy, i kdyby si měli ušetřit ten kilometr chůze, co jsme si neušetřili my. A i kdyby měli utratit minimálně půlhodinu času, zatímco my jsme k Jaffské bráně dorazili za pouhou čtvrthodinu. Tady už je převelice plno. U mocných hradeb Citadely si konečně všímám první změny, která mě měla praštit do očí už včera, ale to jsem neměl oči zaměřené na auta. Parkuje tu karavana bílých taxíků, ale už to nejsou škodovky, jako za mých minulých návštěv, avšak auta značky Mercedes. Projdeme kolem nich na náměstíčko Omara ibn al-Chattába, odkud se do Citadely vchází, samozřejmě že ze strany, jež je protilehlá k venkovním hradbám. 
V roce plus sedmdesát, když Římané po první židovské válce zničili spolu s Chrámem i samotný Jeruzalém, Citadelu zachovali. Prý chtěli, "aby celý svět viděl, jak velké město dobyli". Spíše tedy potřebovali ložíruňk pro svou X. legii. V roce 135 nechal císař Hadrianus zbourat původní věže. Když se z východních Římanů stali křesťanští Byzantinci, tak upravili vnitřní dvůr, kolem něhož vystavěli obytné místnosti. Nikoli pro vojsko, avšak pro mnichy. Pevnost bez věží tehdy ztratila svůj strategický význam.
Ten získala znovu roku 638, kdy prvotně muslimští Arabové dobyli Jeruzalém a Citadelu obnovili. Oni všichni ti dobyvatelé Citadelu dobývali, ničili, a znova, když se z nich stali obyvatelé, obnovovali. Obnovena byla tak skvěle, že se ubránila ještě po asi půl tisícovce let, konkrétně v roce 1099, když Jeruzalém dobyli křižáci. Pevnost později sloužila jako palác jeruzalémských křižáckých králů a ochrana cesty do Jaffy před loupežníky. Pro ten účel byla vybavena i novou věží. Jeruzalém od křižáků vyčistil už roku 1187 sultán Saladin (původem Kurd, jen tak mimochodem). V roce 1260 zničili Citadelu mamlúci, tedy elitní muslimští vojáci, kteří původně tvořili osobní gardy sultánům. Zničili, aby později obnovili, samozřejmě. Současnou podobu pevnost dostala ve 14. století, kdy byla obnovena Fasaelova věž. (Ta tedy není "původní", jak se někde píše, ale je zřejmě postavena z původních kamenů na původních troskách a původních základech. V roce 1987 pak vyhlídku na Fasaelově věži obnovili sourozenci Solo a Maurice Dwekovi z Ženevy na památku svých rodičů.)
Do konce britského mandátu v Palestině, tedy do roku 1948, zde bylo kulturní centrum města. Za jordánské okupace (1948-1967) tu bylo obnoveno vojenské velitelství a kasárna. Po Šestidenní válce a sjednocení Jeruzaléma se do objektu vrátila kultura. Uvnitř zdí Citadely se ukrývá nádherné Muzeum města Jeruzaléma.
Uf, nebylo to tak krátké a stručné, jak jsem původně myslel.
Tak co, půjdeme do muzea? Janince se však nechce nikam dovnitř. Pravda je, že prohlídka muzea by mohla být pro její krvinku poněkud vyčerpávající, a já teď na začátku dne nechci Janu vůbec vyčerpávat. Čeká nás ještě túra po hradbách a procházka po Via Dolorosa – se zakončením v Chrámu Božího hrobu. Takže si užíváme nejdříve procházku vnitřkem areálu. Je plný zeleně a všelijakých vykopávek.
I když už mám z dřívějška nafocíno, přesto se nezdržím, abych nefotil znovu. Z několika různých úhlů fotografuji znovu a znovu minaret, vztyčený osmanskými Turky v roce 1635. Nedovzdělaní turisté v 19. století přejali vadný náhled Byzatinců na pootočenou mapu Jeruzaléma. A od té doby se tenhle minaret, a potažmo i celá Citadela označuje jak v bedekrech tak i "různých internetech" jakožto "Davidova věž." Ačkoliv to není ani věž, ani Davidova – avšak v Jeruzalémě se tak na ni doptáte…Snímám také věci, kolem kterých jsem dříve jen proběhl. Třeba bronzovou sochu malého Davida, jenž s mečíkem v pravici a s levou rukou opřen v bok stojí nad useknutou hlavou obrovitého Goliáše. Popisek u sochy, jejíž podmračená tvář je v prudkém slunci stíněna bronzovou kšticí, praví, že se jedná o kopii díla mistra Verrocchia (1435-1488), kterýžto artefakt byl Jeruzalému věnován městem Florencií.
 |
| Rytíři 2014 |
 |
| Rytíři 2016 |
Patřičnými děrami se na oblehatele Citadely i města leccos vrhalo. Ony ty hradby jsou vybaveny i ochozy a střílnami. Jsou do nich také vestavěny kamenné kryté chodbičky, které vedou k dírám zvaným "machicolation". Jde o otvory v podlaze mezi nosnými konzolami, vzpínajícími se nad vnější stranou obranné zdi. A lilo se odtud na útočníky roztavené olovo či vařící olej. Aneb se vrhaly kameny, za které práci odvedla gravitace. Dnes by se tudy mohlo leda něco lít, vrhat už sotva. Fotoaparáty odtud bombardovat spodní turisty již nelze, díry jsou zakryty kovovou mřížkou.Obešli jsme to všechno, a i když jsem Janinku nedotáhl k cínovému modelu města Jeruzaléma, ukrytému ve sbírkách místního muzea, užili jsme si modelů města a Citadely i venku. Nakonec jsme vyšplhali na Fasaelovu věž, odkud se rozléhají ty nejfamóznější pohledy. Pohledy zejména na Staré město. Skvělé pohledy, však to tady bylo tak postaveno – aby se odtud dalo skvěle střílet. K čemuž také po stovky let v různých historických obdobích docházelo, ať vládli městu židé, křesťané nebo muslimové. Obdivujeme chrámy a mešity, horizont Olivového pohoří i Chrámovou horu. Ten výhled však něco kazí – černý kouř odněkud z Východního Jeruzaléma, jako by se pálily pneumatiky.
Nehodláme si pořizovat takový pichlavý suvenýr. Možná nějaká fundamentální výprava by je zde mohla vykoupit. Ale když fundamentální křesťané nevěří, že Kristus kráčel se svým křížem na Golgotu právě odtud! Tradiční Bolestivá cesta vedla přece jinudy. A ví se přesně kudy. Už od 18. století! Také na ni hodláme dorazit. Procházkou po hradbách, jak jsem si byl chytře naplánoval. Jenže v ticketové officíně nám lístky neprodali. Na severní hradby dnes nelze. Je pátek, sváteční to muslimský den, a nikomu není dovoleno pohledy shůry rušiti klid obyvatel Muslimské čtvrti. Mohli bychom projít jižní větví hradeb, ale museli bychom to stihnout do dvou, protože to zase obyvatelům Židovské čtvrti už pomalu začíná šábes.
 |
| Chrám Božího hrobu z Citadely |
Nu, tak tedy pro letošek hradby vynecháme. Na Via Dolorosu dorazíme alespoň rychleji a neunaveni. Nakonec přecejen alespoň vylezeme po schodech, schovaných mezi zdmi, jedno patro, čili asi poloviční výšku směrem k hradbám. Vlevo se nemůže, zavříno, to víme, avšak vpravo se nalézá jeden z bodů, který jsem si v Jeruzalémě už v roce 2006 vštípil. Po jiných schůdcích se tam lze dosíci veřejných záchodků. Stále zdarmých, jako před dvěma lety, ačkoli v roce 2006 po nás chtěli dva šekelíky za kus. Avšak přesto bychom asi měli platit. Průchod k záchodkům je osídlen slušně vypadajícím šnorerem. Z drobných mám jen ty dva šekely, kdybych přecejen musel zapravit vstup, a padesátišekelovou bankovku oželet nechci. To Janinka se u žebráka zastavila, jata svým sociálním cítěním. Pán vytahoval nějaké papíry a přesvědčoval ji, aby si je prostudovala. Tak studovala je a došla k přesvědčení, že je to psáno hebrejsky (asi jsme vypadali jako opravdoví Židé). Hebrejštinu poznala, stejně jako lékařka poznala, že se jedná o lékařskou zprávu.
"V Izraeli existují čtyři zdravotní pojišťovny. Povinným základem je 4,5 % z platu, k tomu jsou variabilní příplatky k variabilním výhodám. Platí všichni, minimum 200 šekelů i studenti a důchodci. Ženy v domácnosti platí prostřednictvím manžela. Jediní, kdo neplatí, jsou vojáci, avšak pouze u vojenského lékaře."
Jak to mají bezdomovci, nevím. Asi špatně na celém světě. Pán žebral špatně, na špatném místě (zavřené hradby) a u špatných turistů.
Opustili jsme nevlídné záchodky a nevlídného pána a vydali se k Via Dolorose tou nejkratší cestou do samotného pupku Jeruzaléma, jednou z pupečních šňůr, zvanou Davidova ulička. Jenže cestou jsme ještě chvíli bloudili po střechách. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli v pátek 1. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 31. ledna 2017.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Citadela 2006: Mír Citadely
(Zde k tomu příslušná fotogalerie)
Citadela 2014: Mír Davidovy věže
(Fotogalerie k článku zde)
*
Minulý příspěvek o Muslimské čtvrti a tržišti Machane Jehuda: Od trhu k trhu.
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Kompletní fotogalerie z předcházejících tří cest po Izraeli zde.
***
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
